ECLI:CZ:US:2005:2.US.586.03
sp. zn. II. ÚS 586/03
Usnesení
II.ÚS 586/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Stanislava Balíka rozhodl o ústavní stížnosti MUDr. M. S., zastoupeného JUDr. M. V., ve věci návrhu na vyslovení zákazu České lékařské komoře prodlužovat volební a funkční období orgánů a funkcionářů nad dobu, na kterou byli zvoleni, návrhu na vyslovení zákazu vykonávat působnost funkcionáři a orgány v době přesahující období, na které byli zvoleni, návrhu na uvedení Volebního řádu do stavu před novelizací provedenou na sjezdu delegátů České lékařské komory ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003, návrhu na zrušení ustanovení §1 odst. 2 Volebního řádu České lékařské komory ve znění po novelizaci provedené na sjezdu delegátů České lékařské komory ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003 a zrušení bodu 8 písm. f usnesení XV. Sjezdu delegátů České lékařské komory, konaného ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003, a návrhu na zrušení zák. č. 220/1991 Sb. (ve znění novel provedených zákony č.16/1992 Sb. a č.285/2002 Sb.), event. zrušení ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona ve znění uvedených novel, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 21 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl.1 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá vyslovení zákazu České lékařské komoře prodlužovat volební a funkční období orgánů a funkcionářů nad dobu, na kterou byli zvoleni, vyslovení zákazu vykonávat působnost funkcionáři a orgány v době přesahující období, na které byli zvoleni, uvedení Volebního řádu do stavu před novelizací provedenou na sjezdu delegátů České lékařské komory konaném ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003. Pro případ, že Ústavní soud shledá svou pravomoc, navrhuje zrušení ustanovení §1 odst. 2 Volebního řádu České lékařské komory ve znění po novelizaci provedené na sjezdu delegátů České lékařské komory ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003 a zrušení bodu 8 písm. f usnesení XV. Sjezdu delegátů České lékařské komory, konaného ve dnech 31. 10. 2003 - 2. 11. 2003 a dále navrhuje na zrušení zák. č. 220/1991 Sb. (ve znění novel provedených zákony č.16/1992 Sb. a č. 285/2002 Sb.), event. zrušení pouze ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona, ve znění uvedených novel.
V ústavní stížnosti uvádí, že ve věci nelze postupovat cestou správního soudnictví a vyjadřuje přesvědčení, že jsou dány podmínky pro přijetí ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), neboť podaná stížnost výrazným způsobem přesahuje individuální zájmy stěžovatele, protože napadeným postupem České lékařské komory byli ve svých ústavně garantovaných právech dotčeni všichni členové České lékařské komory.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti, zaslaném dne 23. 12. 2004, Česká lékařská komora uvedla, že stěžovatel ve zcela totožné věci podal dne 30. 12. 2003 Krajskému soudu v Ostravě žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, která je vedena pod sp. zn. 22 Ca 3/2004, přičemž petit žaloby a návrh nálezu jsou totožné (s výjimkou bodu 4 a 5 návrhu výroku nálezu, který je alternativní a návrhu na zrušení právního předpisu). Krajský soud v Ostravě přitom ve věci jedná, jak je zřejmé z jeho požadavku na předložení listinných důkazů.
Ústavní soud, poté co u Krajského soudu v Ostravě ověřil uvedené sdělení, přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Ústavní soud vycházel z principu, podle kterého jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Z ustanovení §72 odst. 1 a ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí a pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel navrhl postup dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Ústavní soud dospěl přitom k závěru, vycházejícímu i z jeho předchozí judikatury (např. sp. zn. II.ÚS 326/01, III.ÚS 677/01), že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná a jedná se proto o návrh nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z obecné zásady stanovující podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, přičemž pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99, nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, IV.ÚS 370/02). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, ale neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat jen o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní úlohu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Uvedené konstatování se, s ohledem na vzájemnou provázanost jednotlivých bodů navrhovaného výroku nálezu, plně vztahuje i na projednávanou věc.
Na základě uvedených úvah, se zřetelem na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na Ústavou ČR vymezené postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto, jak se stalo právě v souzené věci.
Stěžovateli pochopitelně zůstává (za splnění zákonem stanovených podmínek) zachována možnost opětovně napadnout pravomocné rozhodnutí o posledním opravném prostředku ústavní stížností.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze použít a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Návrhem na zrušení příslušných právních předpisů se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti odpadá i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu daná §74 zákona o Ústavním soudu (návrh na zrušení právního předpisu tzv. "sleduje osud ústavní stížnosti"). Návrh na zrušení zák. č. 220/1991 Sb. (ve znění novel, provedených zákony č.16/1992 Sb. a č. 285/2002 Sb.), event. ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona, ve znění uvedených novel, proto byl odmítnut dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu