ECLI:CZ:US:2005:2.US.588.05
sp. zn. II. ÚS 588/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. P., zastoupeného Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem, se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 10 To 208/2005, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2005, č. j. 8 T 107/2004-176, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, a 2) Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, 2) Okresního státního zastupitelství v Jičíně, a 3) České pojišťovny a. s., IČ 45272956, se sídlem Spálená 16, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 24. 10. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2005, č. j. 8 T 107/2004-176, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), a odst. 3 písm. b) trestního zákona, spočívajícího v tom, že dne 2. 10. 2004 mezi 14:00 až 16:30 v obci Dětenice společně s dalšími neustanovenými osobami odcizili motorové vozidlo zn. Volkswagen Multivan s dalšími věcmi, které se v něm nacházely, čímž jeho majiteli a uživateli způsobil škodu, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a poškozená Česká pojišťovna, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 10 To 208/2005, kterým byl k jeho odvolání a odvolání jeho bratra R. P.v celém rozsahu zrušen rozsudek soudu prvého stupně a nově byl uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a e), a odst. 3 písm. b) trestního zákona, a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a poškozená Česká pojišťovna, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36, a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatel namítá, že již na počátku trestního řízení, v době trvání koluzního důvodu vazby navrhoval, aby byli vyslechnuti svědci R. P. a K. L. V přípravném řízení byly policejním orgánem namísto jejich výslechů opatřeny pouze úřední záznamy o jejich výpovědích v jiné věci. Tito svědci byli vyslechnuti až v hlavním líčení (vypovídali v podstatných bodech shodně) a jejich svědectví a svědectví J. B. bylo odmítnuto jako nevěrohodné s hypotézou o možné domluvě mezi nimi a stěžovatelem a s tím, že si po tak dlouhé době nemohou věci upamatovat tak, jak je uvádějí. Obecné soudy se tak řádně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele, že v době spáchání činu byl společně se svým bratrem R. P., K. L. a J. B. na jiných místech v okolí Liberce.
Je spíše výjimkou, pokud všechny provedené důkazy jsou zcela jasné a souladné a neumožňují jiný než právě jeden možný popis skutkového stavu. Naopak je pravidlem, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, z nichž každá vypovídá o zcela jiném popisu skutkového stavu. K obdobné situaci došlo v posuzovaném případě, kdy výpovědi tří svědků (bratra stěžovatele R. P. a jeho dvou přátel K. L. a J. B.) mohly ale také nemusely tvořit skutkový děj s ostatními v řízení provedenými důkazy a dalšími skutečnostmi. Je ústavně vymezenou pravomocí obecných soudů rozhodovat o tom, kterým důkazům a skutkovým verzím uvěří, pokud své úvahy a závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodní. Ústavní soud není oprávněn do této pravomoci zasahovat.
Obecné soudy v posuzovaném případě posoudily svědectví R. P., K. L. a J. B. jako nevěrohodné, účelové a podané ve zřejmém úmyslu pomoci stěžovateli. Hypotéza o jejich předchozí dohodě se stěžovatelem, resp. jeho bratrem v této věci byla vyvozována především z toho, že si tito svědci (s výjimkou svědka B.) sice přesně vzpomínají na průběh dne 2. 10. 2004, ale nebyli schopni se vyjádřit k událostem dne následujícího, a to ani pokud jde o svou vlastní osobu. To bylo dáno do souvislosti s útěkem stěžovatele od odcizeného vozidla v okamžiku zásahu policejního orgánu dva dny po činu, trestní minulostí stěžovatele, jakož i tím, že podle své obhajoby měl pomáhat s odtahem předmětného vozidla na vzdáleném místě muži, kterého ani blíže neznal.
K námitce, že stěžovatelem navržení svědci byli vyslechnuti až obecným soudem, Ústavní soud předesílá, že základní procesní práva jsou v plné šíři promítnuta právě v soudní fázi trestního řízení. Zásadně proto nepředstavuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení, pokud jsou veškeré důkazy, včetně důkazů navrhovaných obžalovaným, provedeny poprvé až obecným soudem. V posuzované situaci je navíc zcela namístě poukaz odvolacího soudu na to, že v přípravném řízení nebyly provedeny výslechy vůbec žádných svědků s výjimkou svědkyně I. K., u níž se v tom případě jednalo o nezbytný úkon k tomu, aby poté mohla v přípravném řízení absolvovat rekognici.
Ústavní soud tedy konstatuje, že námitky stěžovatele nedosahují ústavněprávní relevance, neboť namítané skutečnosti nepředstavují porušení jeho ústavně zaručených práv. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu