ECLI:CZ:US:2005:2.US.590.05
sp. zn. II. ÚS 590/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. E. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem Advokátní kanceláře v Táboře, Údolní 2997, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2005, č. j. 5 Afs 161/2004-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.1, čl. 2, čl. 4 odst. 1a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2004, č. j. 10 Ca 72/2004-19, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o odmítnutí dovolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře, kterým byl stěžovatel zaregistrován jako plátce spotřební daně z tabákových výrobků a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
Navrhovatel je přesvědčen, že Nejvyšší správní soud pochybil při hodnocení věci, zejména pokud jde o posouzení otázky, zda stěžovatel je či není plátcem daně z tabákových výrobků a dopustil se porušení shora uvedených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná.
Úkolem Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti je ve vztahu k obecným soudům přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohl Ústavní soud své ústavní poslání náležitě plnit, je proto ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Mezi základní atributy ústavní stížnosti totiž náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. např. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno o žalobě stěžovatele řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, proti jehož rozhodnutí může brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro další řízení před obecným soudem závazný, Ústavní soud není oprávněný s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků.
Stěžovateli zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle názoru stěžovatele porušilo jeho základní ústavně zaručená práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj