ECLI:CZ:US:2005:2.US.591.04
sp. zn. II. ÚS 591/04
Usnesení
II.ÚS 591/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti společnosti REKOM PRAHA, spol. s r.o., se sídlem Praha 6, Velflíkova 6, zastoupené JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod sokolovnou 692/11, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 28. 7. 2004, čj. Zt 696/2002-31, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 jako účastníka řízení takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 10. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jímž byly zamítnuty její stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podezření ze spáchání trestných činů. Tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na ochranu majetku a vlastnictví a právo na spravedlivý proces. Uvádí argumenty, pro něž je přesvědčena o tom, že se R. S. trestné činnosti proti firmě stěžovatelky dopustil. Má za to, že policejní komisař z neznalosti problematiky nezjistil skutkový stav věci. Případem se dostatečně nezabýval a s odbornými otázkami se nevypořádal vůbec. Závěr státní zástupkyně odporuje obsahu spisu a rovněž logika úsudku a posouzení případu jsou v rozporu se zákonem. Dle stěžovatelky byl úmysl R. S. přisvojit si finanční prostředky mu svěřené prokázán. Nejde tudíž o civilní spor, nýbrž o trestnou činnost. Postup orgánů činných v trestním řízení zakládá dle stěžovatelky důvodné pochybnosti o správnosti rozhodnutí, nasvědčuje libovůli v rozhodování a je jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství Praha III, sp. zn. Zt 696/2002, bylo zjištěno následující:
Policejní komisař Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, II. odbor, odložil usnesením, čj. ČTS: ORIII-7437/OHK-2-2004, ze dne 30. 4. 2004, věc podezření ze spáchání trestných činů krádeže podle §247 odst. 1, 3 trestního zákona, podvodu podle §250 odst. 1, 3 trestního zákona, poškozování věřitele podle §256 odst. 1, 3 trestního zákona a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3c) trestního zákona, jichž se měl dopustit R. S., jednatel společnosti SEDRIA, s.r.o., se sídlem Praha 3, Koněvova 80, tím, že v době od 4. 11. 1999 do 13. 1. 2000 vymohl postoupenou pohledávku firmy REKOM Praha, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Velflíkova 6, ve výši 5.302.759,-Kč, a z této částky měl dle smlouvy firmě REKOM Praha uhradit 4.242.064,-Kč, což neučinil, uhradil pouze 2.650.000,-Kč a rozdíl si ponechal pro svou potřebu s tím, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak.
O stížnostech stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí policejního komisaře rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 usnesením ze dne 28. 7. 2004, čj. Zt 696/2002-31, tak, že je zamítla jako nedůvodné. Postup policejního komisaře při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení důkazů označila za správný, stejně jako vyvozený závěr, že nebyla shledána individuální trestní odpovědnost R. S. ve věci podezření ze spáchání trestných činů.
Ústavní soud vyzval dle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3, aby se coby účastník řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřilo. Státní zastupitelství ve svém vyjádření setrvalo na stanovisku, že bylo postupováno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 trestního řádu a nebyla porušena základní práva stěžovatelky. V meritu věci odkázalo na obsah odůvodnění napadeného usnesení. Má za to, že nedošlo ke zjevnému ani extrémnímu porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva. Ústavní stížnost proto považuje za neopodstatněnou.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí stížnostního orgánu neslo prvky libovůle, jak naznačuje stěžovatelka. Z obsahu spisu se podává, že neúplnost skutkových zjištění stěžovatelka napadala již svou dřívější stížností proti rozhodnutí policejního rady ze dne 17. 2. 2003 o odložení věci v téže věci. Na základě její stížnosti státní zastupitelství zrušilo rozhodnutí policejního orgánu a uložilo mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, a to především s ohledem na potřebu doplnit dokazování. K tomu následně před vydáním v pořadí druhého rozhodnutí policejního orgánu došlo. Státní zastupitelství pak v napadeném rozhodnutí konstatovalo, že policejní orgán provedl veškeré úkony nezbytné k řádnému objasnění věci, z čehož mimo jiné vyplývá, že zjištěný skutkový stav nepovažoval za vzbuzující důvodné pochybnosti. Vypořádal se i se všemi námitkami stěžovatelky. Jeho závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci a nelze je označit za svévolné. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentního ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ve skutečnosti, že policejní orgán věc odložil, lze vůbec spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, str. 291). Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení neporušily odložením věci o podezření z trestného činu žádná ústavně zakotvená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje. Tento závěr Ústavního soudu však nebrání tomu, aby se stěžovatel domáhal své ochrany cestou občanskoprávní.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jarmila Hájková