ECLI:CZ:US:2005:2.US.592.04
sp. zn. II. ÚS 592/04
Usnesení
II.ÚS 592/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti O. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Veveří 46, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 7 Cmo 121/2002-84, ze dne 1. 6. 2004 a rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 3 Cm 164/2001-34, ze dne 10. 1. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl zavázán zaplatit žalobci Agrobance Praha, a.s. v likvidaci směnečný peníz, směnečnou pohledávku ve výši 500 000 Kč s přísl., a potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Odvolací soud před vynesením tohoto rozsudku vydal dne 9. 2. 2004 usnesení, č.j. 7 Cmo 121/2002-66, kterým připustil, aby do řízení namísto žalobce Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci vstoupila společnost STRODEM MANAGEMENT LIMITED, Parou 1A, P.C-6035, Larnaca, Kyperská republika (dále jen společnost STRODEM MANAGMENT LIMITED).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že společnost STRODEM MANAGMENT LIMITED nebyla aktivně legitimována k vedení sporu, a to z důvodu neurčitosti a neplatnosti indosamentu směnky a absence tradice směnky z původního směnečného věřitele na indosatáře. Neplatnost indosamentu směnky spatřuje stěžovatel v tom, že součástí směnky musela být alespoň ve formě přívěsku písemná plná moc udělená osobě oprávněné za indosanta podepisovat.
Stěžovatel se dále neztotožňuje s právním názorem soudu, dle kterého za situace, kdy směnka byla po zahájení řízení rubopisována, v důsledku čehož bylo k návrhu původního žalobce rozhodnuto dle §107a o.s.ř. o změně v okruhu účastníků, není třeba při indosaci směnku fakticky předávat, neboť rozhodnutí dle ustanovení §107a o.s.ř. je ve svém důsledku předáním směnky. Dle stěžovatele k řádnému předání směnky došlo až na jednání dne 11. 5. 2004. V té době však odvolací soud ve věci již nemohl jednat z důvodu neexistence aktivní legitimace nového žalobce, z důvodu nepředložení originálu směnky v jeho držení a z důvodu promlčení práv ze směnky, když indosatář ve sporu nepokračoval řádně.
Postup soudu, který umožnil novému žalobci vstup do sporu, tak byl v rozporu s §1 o.s.ř., dle kterého má soud postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků.
Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku a zdůraznil, že při posuzování aktivní legitimace žalobce je nutno vyjít z ust. Čl. I., §13 odst. 1 zák. č. 151/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen zákon směnečný a šekový). Nezbytnou náležitostí indosamentu je podpis indosanta, který byl k takovému úkonu vybaven plnou mocí, tvořící obsah spisového materiálu. Jím učiněný indosament je platným právním úkonem, přičemž z žádného ustanovení zákona směnečného a šekového nevyplývá, že pro platnost indosamentu je nezbytné, aby plná moc osoby oprávněné jménem indosanta jednat, byla součástí směnečné listiny. K otázce tradice, tj. faktického předání směnky do rukou nového nabyvatele, vrchní soud konstatoval, že povinnost předat směnečnou listinu do rukou nabyvatele nelze vykládat úzce formálně. Za situace, že směnka byla po zahájení řízení indosována, v důsledku čehož byl původním žalobcem podán návrh na změnu v okruhu účastníků, kterému soud v souladu s §107a o.s.ř. vyhověl i proto, že nabyvatel práv ze směnky se vstupem do řízení na místo žalobce souhlasil, má rozhodnutí dle §107a o.s.ř. ve svém důsledku stejné účinky jako předání a převzetí směnky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp.zn. 3 Cm 164/2001, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že soud prvého stupně vzal za prokázané, že žalobce je oprávněným majitelem směnky, která nebyla v rozsahu uplatněném žalobou zaplacena, a vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatele o její neplatnosti neshledal jako důvodné, zavázal stěžovatele k zaplacení směnečné pohledávky ve výši 500 000 Kč s přísl. Odvolací soud, který nejdříve s ohledem na indosament (provedený v průběhu odvolacího řízení) připustil vstup společnosti STRODEM MANAGEMENT LIMITED do řízení, pak shledal právní závěry soudu prvého stupně ohledně platnosti směnky jako věcně správné. (Dalšími námitkami, s ohledem na to, že přes poučení uvedené v §119a o.s.ř. nebyly uplatněny v řízení u soudu prvého stupně, se soud v odvolacím řízení zabývat nemohl.)
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem vrchního soudu, který umožnil novému žalobci vstup do sporu, ačkoliv společnost STRODEM MANAGEMENT LIMITED nebyla (dle názoru stěžovatele) aktivně legitimována k vedení sporu, a to z důvodu neurčitosti a neplatnosti indosamentu směnky a absence tradice směnky z původního směnečného věřitele na indosatáře, a umožnil jí pokračování ve sporu.
Ústavní soud především uvádí, že tyto zásadní námitky měl stěžovatel uplatnit již proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2004, č.j. 7 Cmo 121/2002-66, kterým soud připustil, aby do řízení namísto žalobce Agrobanky Praha, a.s. v likvidaci vstoupila společnost STRODEM MANAGEMENT LIMITED, protože po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou zákon směnečný a šekový spojuje převod práva a byly tak splněny podmínky procesního nástupnictví při singulární sukcesi. Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné dle 239 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel možnosti podat dovolání proti uvedenému usnesení, které bylo jeho právnímu zástupci doručeno dne 13. 2. 2004, nevyužil. Přípustnost dovolání v takovýchto věcech je přitom umožněna právě v zájmu právní jistoty účastníků řízení tak, aby v případech, kdy odvolací soud rozhoduje poprvé, aniž by přezkoumával rozhodnutí soudu prvého stupně, byl zajištěn přezkum i nemeritorních rozhodnutí, pokud mají dopad na okruh účastníků řízení.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se v řízení předcházejícímu ústavní stížností napadenému rozhodnutí zabýval i námitkami stěžovatele ohledně nedostatku aktivní legitimace žalobce. Za situace, kdy stěžovatel nevyužil možnosti a nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu, právě jemuž příslušelo přezkoumat, zda v důsledku provedeného indosamentu byly splněny podmínky procesního nástupnictví, nelze vrchnímu soudu vytýkat, že v souladu se svým předchozím pravomocným rozhodnutím pokračoval v odvolacím řízení se společností STRODEM MANAGEMENT LIMITED jako s žalobcem. Své závěry v tomto směru podrobně odůvodnil a dostatečně zřejmě uvedl, z jakých důvodů považuje převod práv ze směnky za platný a žalobce za aktivně legitimovaného. V odůvodnění rozhodnutí se vypořádal i s ostatními námitkami stěžovatele a uvedl, z jakých důvodů potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně o povinnosti zaplatit předmětnou částku jako rozhodnutí věcně správné.
Ústavní soud dodává, že ani nyní stěžovatel nevyužil možnosti podat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nicméně s ohledem na to, že posouzení přípustnosti dovolání přísluší v tomto případě výhradně Nejvyššímu soudu, nelze stěžovateli automaticky vytknout, že nevyužil všechny procesní prostředky, svěřené mu k ochraně jeho práva a před podáním ústavní stížnosti se neobrátil na Nejvyšší soud.
Vzhledem k rozsahu kompetencí Ústavního soudu a také s přihlédnutím k nevyužití všech procesních prostředků svěřených stěžovateli k ochraně jeho práva (tj. nevyužití možnosti podat dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2004, č.j. 7 Cmo 121/2002-66), v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností směřující proti v ní uvedeným rozhodnutím, se Ústavní soud nemohl zabývat přezkumem správnosti právních závěrů vrchního soudu ohledně toho, zda došlo k platnému indosamentu směnky a tradici směnky z původního směnečného věřitele na indosatáře a tedy k procesnímu nástupnictví nového žalobce, ale posouzením toho, zda odvolací soud v řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a principy hlavy páté Listiny.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
V tomto směru Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod neshledal. Pokud jde o porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že se jedná o články systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny, přičemž principy v nich obsažené se vztahují na všechny základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Tímto konkrétním právem je stěžovatelem tvrzené porušení čl. 37 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků. Jeho porušení však Ústavní soud nemohl konstatovat, neboť jak je zřejmé z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, oba účastníci měli rovnocenné možnosti k uplatnění a hájení svých práv.
V dané věci se ani nejedná o případ, kdy by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, přičemž pouze z tohoto důvodu by bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.
Za situace, kdy námitky stěžovatele se svou podstatou vztahují k rozhodnutí, které není ústavní stížností napadeno, napadeným rozhodnutím obecných soudů, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Vrchnímu soudu v Olomouci
vrátit spis: Krajskému soudu v Brně -vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: A ponechat ve spise,
ostatní přílohy vrátit
Po obdržení ZPL založ
.