ECLI:CZ:US:2005:2.US.594.04
sp. zn. II. ÚS 594/04
Usnesení
II.ÚS 594/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Z. K., právně zastoupeného JUDr. Jířím Mazalem, advokátem se sídlem v Písku, Národní svobody 26, o návrhu, aby Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2004, sp .zn. 30 Cdo 502/2003, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 25 Co 165/2002, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 9 C 2/2002, bylo v důsledku nedostatečné zákonné ochrany před nezákonným uplatňováním státní moci Ministerstvem životního prostředí ČR v rozhodné době porušené právo stěžovatele na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo stěžovatele na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (nečinností) správních orgánů, zaručené článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. 10. 2004 bylo podáno k poštovní přepravě podání, kterým se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 502/2003, a předchozím postupem orgánů veřejné moci bylo v důsledku nedostatečné zákonné ochrany před nečinností správních orgánů v rozhodné době porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, právo stěžovatele na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva stěžovatele na soudní a jinou právním ochranu a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (nečinností) správních orgánů, zaručené článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 28. 2. 1995, čj. 2440/ÚOČB/94-Bab-058/94, byl uznán vinným z přestupku, kterého se měl dopustit tím, že dal jako vlastník pozemku p.č. 409/1 v k.ú. Kestřany stavební firmou zrušit vodohospodářská díla ve vlastnictví obce Kestřany, která se nacházela na uvedeném pozemku, aniž by byl k takovým úkonům oprávněn. Byla mu proto uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku ve výši 150,- Kč. Částka 5.150,- Kč byla stěžovateli na základě rozhodnutí Okresního soudu v Písku, sp. zn. E 745/96, sražena z důchodu. Za týž skutek byl stěžovatel údajně obviněn a obžalován pro trestné činy poškozování cizí věci a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení a rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 9 T 239/97, obžaloby zproštěn.
Stěžovatel se proto žalobou podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. domáhal proti Ministerstvu životního prostředí ČR, aby soud žalovanému uložil povinnost zrušit rozhodnutí ze dne 28. 2. 1995, čj. 2440/ÚOČB/94-Bab-058/94, a vydat stěžovateli částku, která mu byla z důchodu sražena. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 9 C 2/2002, řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že platná právní úprava mu nedovoluje rozhodnout o povinnosti správního orgánu vydat správní rozhodnutí. Dále uvedl, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Ministerstvu životního prostředí ČR k řízení podle správního řádu.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 25 Co 165/2002, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
V dovolání stěžovatel mimo jiné argumentoval tím, že nárok osoby na náhradu pokuty a nákladů řízení, za podmínek daných §94 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vyplývá přímo ze zákona. Stát se tak podle názoru stěžovatele stává jeho dlužníkem, a soud je proto oprávněn o jeho nároku ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. rozhodnout. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 502/2003, dovolání zamítl jako nedůvodné. Potvrdil závěr obou obecných soudů, že projednání a rozhodnutí o stěžovatelově žalobě nespadá do pravomoci civilních soudů ve smyslu §7 odst. 1, 2 o.s.ř., neboť má základ v oblasti správního práva. Úvahu stěžovatele, že se oprávněně domáhá splnění zákonné povinnosti žalobou podle §80 písm. b) o.s.ř. soud neshledal případnou, neboť předmětem takové žaloby může být pouze splnění povinnosti vyplývající ze vztahů uvedených ve zmíněném ustanovení §7 o. s. ř.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že petit ústavní stížnosti není úplný, neboť neobsahuje (vyjma označení Nejvyššího soudu ČR) přesné označení orgánů veřejné moci, jejichž postupem došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, ani specifikaci rozhodnutí, popř. jiného zásahu, kterým k údajnému dotčení práv došlo, a nenavrhuje ani, jakého následku stěžovatel zamýšlí dosáhnout v případě, že Ústavní soud shledá dotčení jeho ústavně zaručených práv (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto přípisem ze dne 3. 11. 2004 stěžovatele vyzval, aby vytčené vady ve lhůtě do deseti dnů od doručení přípisu odstranil s upozorněním, že v opačném případě bude návrh podle ustanovení §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítnut. Právní zástupce stěžovatele přípis Ústavního soudu převzal dne 8. 11. 2004.
Dne 15. 11. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, v němž stěžovatel nově formuluje petit, jak je uveden v záhlaví rozhodnutí, a opakuje požadavek na přiznání nákladů řízení. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se petitem nedomáhá, aby Ústavní soud, shledá-li porušení jeho ústavně zaručených práv, rozhodl podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť k takovému návrhu není povinen ani oprávněn. Ústavní soud podle jeho názoru rozhoduje podle zákona o Ústavním soudu z úřední povinnosti a nemůže rozhodovat jinak.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že dne 18. 11. 2004 marně uplynula lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel odstranil. Ani z opraveného znění petitu návrhu totiž nevyplývá, čeho se v případě, že by Ústavní soud dotčení v rovině ústavnosti shledal, stěžovatel domáhá. Pravidla pro řízení před Ústavním soudem stanovuje zákon o Ústavním soudu (čl. 88 Ústavy), podle ustanovení §34 odst. 1 citovaného zákona z návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem musí být nicméně mimo jiné patrno, co návrh sleduje a čeho se navrhovatel domáhá. Za této situace, kdy i přes poučení o možných následcích vady podání ve lhůtě nebyly odstraněny, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nad rámec uvedeného konstatuje, že k projednání stěžovatelem nově formulovaného petitu, jímž je Ústavní soud podle své ustálené judikatury vázán, by Ústavní soud nebyl příslušný. Zákon o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud, jak bylo řečeno výše, vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy), podrobněji upravuje pravomoci Ústavního soudu založené - pokud jde o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - na možnosti Ústavního soudu protiústavní rozhodnutí rušit, anebo jde-li o takové zásahy, jež žádnými rozhodnutími nebyly završeny, zmíněným orgánům veřejné moci zakázat v dalším porušováním základních práv a svobod pokračovat, případně jim přikázat, aby, pokud je to možné, obnovily stav před porušením (viz ust. §82 zákona o Ústavním soudu). Platí tedy, že Ústavní soud může vyslovit nález kasační nebo nález zakazovací (event. i přikazovací), nikoli však nález toliko konstatační. Pokud tedy stěžovatel požaduje pouze, aby Ústavní soud, jakožto orgán poskytující mu satisfakci, bez kasace rozhodnutí obecných soudů, resp. bez konkretizovaného návrhu na nápravu dotčení způsobeného jiným zásahem, akademickým výrokem vyslovil porušení jeho práva na spravedlivý proces, k takovému opatření bez dalšího není pravomoc Ústavního soudu dána.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné .
V Brně dne 10. ledna 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková