ECLI:CZ:US:2005:2.US.609.04
sp. zn. II. ÚS 609/04
Usnesení
II.ÚS 609/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. E., zastoupeného advokátem JUDr. Karlem Davidem, Advokátní kancelář se sídlem Beneše z Loun 50, Louny, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2004, čj. 9 Co 152/2004-107, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud porušil jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 12 C 1309/2000, z něhož zjistil následující:
I. E. (v původním řízení žalobkyně) se žalobou proti stěžovateli domáhala přiznání výživného manželky v částce 20.000,- Kč měsíčně od data podání žaloby, tedy ode dne 30. 10. 2000. V průběhu řízení pak změnila návrh tak, že požadovala výživné v částce 20.000,- Kč do 31. 7. 2001 a od 1. 8. 2001 pak částku 10.000,- Kč měsíčně. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 12 C 1309/2000, rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni výživné počínaje ode dne 30. 10. 2000 do 31. 7. 2001 v částce 20.000,- Kč a od 1. 8. 2001 uložil stěžovateli platit výživné v částce 10.000,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za období od 30. 10. 2000 do 28. 2. 2002 v částce 251.290,- Kč uložil stěžovateli zaplatit ve splátkách po 50.000,- Kč. V částce 10.000,- Kč měsíčně od 1. 8. 2001 řízení zastavil. Stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 41.650,- Kč a zaplatit ČR-Okresnímu soudu v Lounech soudní poplatek v částce 6.000,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, sp.zn. 9 Co 327/2002, rozsudek soudu prvého stupně v části, které jím bylo žalobkyni přiznáno výživné od data 6. 8. 2002 zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dále rozsudek v napadené části potvrdil, vyjma výroku o náhradě nákladů řízení a povinnosti úhrady soudního poplatku, v nichž rozsudek zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že při novém rozhodování o náhradě nákladů soud prvého stupně rozhodne i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 7. 1. 2004, sp.zn. 12 C 1309/2000, stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni částku 66.316,- Kč, jako úhradu nákladů řízení, a to do 15 dnů od právní moci usnesení, a dále mu uložil povinnost ve stejné lhůtě uhradit ČR-Okresnímu soudu v Lounech soudní poplatek v částce 6.000,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 7. 2004, sp.zn. 9 Co 152/2004, usnesení soudu prvého stupně změnil tak, stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 45.337,- Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí na účet advokátky žalobkyně, České republice na účet Okresního soudu v Lounech soudní poplatek 3.032,- Kč do 15 dnů právní moci rozhodnutí. Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen o tom, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §146 o.s.ř., čímž porušil jeho ústavně zaručená práva. Zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby je podle jeho názoru vždy nutno vykládat jako zavinění procesní a nelze je posuzovat s přihlédnutím k nově vytvořenému pojmu "procesní opatrnost", neboť ten nepatří mezi zákonem vymezená hlediska. Soud se údajně nevypořádal se stěžovatelem vznesenými námitkami a neposkytl mu požadovanou soudní ochranu. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem soudu, v jehož důsledku byla žalobkyni přiznána vyšší náhrada, než jakou sama požadovala. Za situace, kdy byl advokátkou žalobkyně uplatněn nárok na zaplacení částky 16.760,- Kč, který tato výslovně položkově specifikovala včetně hotových výloh, nelze podle názoru stěžovatele aplikovat zásadu vyjádřenou v ustanovení §151 odst. 1 o.s.ř. a vyložit ji tak, že žalobkyně se výslovně dalších náhrad nevzdala.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, a vedlejší účastnici řízení, I. E., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Námitky uvedené v ústavní stížnosti účastník považuje za účelové.
Vedlejší účastnice, I. E., se přípisem ze dne 18. 12. 2004 postavení vedlejší účastnice vzdala.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud přehodnotil závěr odvolacího soudu o neaplikovatelnosti ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř., a znovu posoudil postup soudu prvého stupně, který žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení vyšší než jakou ji její právní zástupkyně při ústním jednání požadovala (§151 o.s.ř.).
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §142 - §151 o.s.ř.
V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že při zvážení specifických okolností případu důvod pro aplikaci §146 odst. 2 věta první o.s.ř. neshledal. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět (co do částky 10.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 8. 2001) v reakci na dokazování provedené při soudním jednání, z něhož vyplynulo, že se v mezidobí podstatně snížil měsíční příjem stěžovatele. K částečnému zastavení řízení tak podle názoru soudu jistě nedošlo pro zaviněné jednání stěžovatele, nicméně ani zaviněným jednáním žalobkyně. Proto na uvedenou situaci aplikoval ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že použití či nepoužití speciálního ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. v konkrétním případě není vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že v případě částečného zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby by měla aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř. nastoupit automaticky. Dle ustálené judikatury obecných soudů, zastavuje-li soud řízení (např. z důvodu zpětvzetí návrhu) zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve tím, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, díl. I., s. 545). Pokud tedy odvolací soud, vědom si všech okolností i příčin, které vedly žalobkyni k podání žaloby a jejího částečného zpětvzetí, neaplikoval v řízení ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř., neporušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, zda k částečnému zpětvzetí došlo zaviněným jednáním některé ze stran, závisí výhradně na jeho posouzení. Ze strany Krajského soudu v Ústí nad Labem se proto nejednalo o svévolný postup soudu, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah soudu Ústavního. Pouhá skutečnost, že nebyly shledány důvody pro aplikaci ust. §146 odst. 2 o.s.ř., kterou stěžovatel subjektivně pociťuje jako nespravedlivou, není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S námitkou stěžovatele, že soud prvého stupně porušil jeho ústavně zaručená práva, když žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení vyšší než jakou sama požadovala, se vypořádal již soud odvolací v napadeném usnesení. Ústavní soud nemá jeho argumentaci z ústavně právního hlediska co vytknout. Ze zákonné dikce ustanovení §151 o.s.ř. jasně vyplývá, že o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti i bez návrhu. Specifikací nákladů provedenou účastníkem tedy není soud, na rozdíl od návrhového žádání ve věci samé, vázán. Pokud se tedy žalobkyně svého nároku na náhradu nákladů řízení výslovně nevzdala, což by musela učinit jednoznačně, srozumitelně a určitě (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, díl. I., s. 560), platí pro určení výše nároku pravidla konkretizovaná v ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř., které odkazuje na příslušné podzákonné normy. Soud tedy nepochybil, když žalobkyni přiznal náhradu ve výši, k níž podle uvedených pravidel přezkoumatelným způsobem dospěl.
Článek 36 odst. 1 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, nelze je však vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecného soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež v ničem nevybočily z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecný soud porušil právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení či jiná jeho ústavně zaručená práva. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. prosince 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Táňa Jůzová