ECLI:CZ:US:2005:2.US.61.04
sp. zn. II. ÚS 61/04
Usnesení
II.ÚS 61/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. H., zastoupeného Mgr. Z. K., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č.j. 37 C 48/2001-145, dále o návrhu na vydání předběžného opatření, kterým by bylo Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze zakázáno ve věci rozhodovat do doby vydání nálezu Ústavním soudem a o návrhu, na úhradu nákladů řízení stěžovatele a jeho právního zástupce státem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 87 Ústavy ČR a příslušných ustanovení občanského soudního řádu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci návrhu žalobce o rozšíření žaloby, dále požaduje vydání předběžného opatření, kterým by bylo Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze zakázáno ve věci rozhodovat do doby vydání nálezu Ústavním soudem a navrhuje, aby náklady řízení stěžovatele a jeho právního zástupce zaplatil stát.
V ústavní stížnosti uvádí, že dne 14. 6. 2001 podal JUDr. J. N. vůči stěžovateli žalobu na ochranu osobnosti, kterou dne 23. 7. 2001 rozšířil o návrh na přistoupení dalšího žalovaného P. F. Městský soud jako soud prvého stupně ve věci nejednal a do doby nařízeného jednání dne 15. 11. 2002 nerozhodl o přistoupení dalšího žalovaného ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. Žalobce vzal během jednání dne 15. 11. 2002 návrh na přistoupení dalšího žalovaného zpět. Stěžovatel namítá, že zpětvzetí návrhu je neúčinné, neboť stěžovatel svým podáním ze dne 26. 9. 2003 se zpětvzetím návrhu projevil ve smyslu ustanovení §96 odst. 3 o.s.ř. nesouhlas z vážných důvodů a podal návrh, aby soud vyslovil, že P. F. je účastníkem řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 48/2001. Dle názoru stěžovatele nemohl Městský soud rozhodnout o zastavení řízení, dokud nejednal a nerozhodl o nesouhlasu stěžovatele se zpětvzetím návrhu o rozšíření žaloby o přistoupení účastníka.
Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost je podána včas, neboť po uložení zásilky, kterou bylo uvedené usnesení doručováno, nemohl být za náhradní doručení ve smyslu §45 odst. 2 o.s.ř. považován den 18. 11. 2003, protože stěžovatel se nezdržoval na své doručné adrese, což prokazuje lékařskou zprávou ze dne 25. 4. 2003 a ze dne 15. 12. 2003. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení mu bylo skutkově a právně doručeno dne 1. 12. 2003.
Ústavní soud nejdříve zjišťoval, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky umožňující její meritorní projednání a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem a o návrh nepřípustný.
Ústavní soud nemůže vycházet ze stěžovatelem uváděného tzv. "skutkového a právního" data doručení ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Praze, založeného jen na tvrzení stěžovatele.
Podle znění ustanovení §46 odst. 5 o. s. ř. pro doručování platí vyvratitelná domněnka, že se adresát v místě bydliště zdržuje, jinými slovy, aby mohly být vyloučeny účinky doručení, musí být zjištěno a prokázáno, že se adresát v místě doručení nezdržoval. Ústavní soud konstatuje, že především není zřejmé, že by stěžovatel ve vztahu k obecnému soudu vyvracel jím tvrzený nesprávný závěr o tom, že se v místě bydliště v době doručení zdržoval (např. i v souvislosti s podáním odvolání, případně vyznačením doložky právní moci).
Ústavní soud dodává, že z přiložených lékařských zpráv, vystavených ambulantním oddělením interní kliniky Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze na žádost stěžovatele, pouze vyplývá, že stěžovatel se podrobil ve dnech 2.7., 9.7. 2002 a 2.4 a 6.5 2003 operačním zákrokům, byl mu nařízen fyzický a psychický klid a nemohl být činný v soudních řízeních ani převzít soudní zásilky z důvodu pobytu mimo svou doručnou adresu. Uvedené zprávy, které jsou pouze v rovině vysloveného obecného názoru ošetřujícího lékaře, však nijak neprokazují, že stěžovatel skutečně pobýval mimo místo bydliště, ani kde se zdržoval.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na rozšíření žaloby o přistoupení dalšího žalovaného, přičemž ke zpětvzetí návrhu došlo ještě před rozhodnutím soudu o připuštění návrhu na rozšíření žaloby. Proti uvedenému rozhodnutí o zastavení řízení je přípustné odvolání, o čemž byl stěžovatel řádně poučen.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel tím, že proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze nepodal odvolání, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, ačkoliv o nich byl řádně poučen. V rámci řízení o odvolání by se obecný soud podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti, tj. zda byl soud oprávněn za dané procesní situace zastavit na základě zpětvzetí návrhu řízení přes nesouhlas stěžovatele, musel zabývat.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel opravný prostředek využil a jeho odvolání nebylo vyhověno, bylo namístě ústavní stížností napadnout právě poslední pravomocné rozhodnutí, kterým bylo ve věci týkající se zastavení řízení rozhodováno, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní stížnost je totiž koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, jestliže před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Z porovnání ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných a konečných.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost z výše uvedených důvodů nebyla shledána způsobilou k meritornímu projednání, nemohl se Ústavní soud zabývat ani návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze zakázal jednat a rozhodovat v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 35/2001 do nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu v projednávané věci.
Pokud jde o návrh, aby náklady řízení stěžovatele a jeho právního zástupce zaplatil stát, Ústavní soud uvádí, že aplikace ustanovení §83 a §84 zákona o Ústavním soudu není možná, neboť podle nich lze postupovat jen tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, což však splněno není.
S ohledem na uvedené skutečnosti byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, a aniž by stěžovatel byl vyzýván k odstranění vad návrhu (právní zástupce ústavní stížnost nesepsal, ale pouze se prohlášením ztotožnil k podání vyhotovenému stěžovatelem), odmítnut, jako návrh podaný po lhůtě a jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2005
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj