ECLI:CZ:US:2005:2.US.610.04
sp. zn. II. ÚS 610/04
Usnesení
II.ÚS 610/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti HVB Bank Czech Republic, a.s., se sídlem Praha, nám. Republiky 3a/2090, zastoupené JUDr. Ivanem Roubalem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, U Nikolajky 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, č.j. 29 Co 464/2004-33, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 5. 2004, čj. 9 C 162/2004-11, o nařízení předběžného opatření, jímž bylo žalované zakázáno převádět, zastavovat či zatěžovat v rozhodnutí specifikované nemovitosti tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut.
Stěžovatelka namítá, že v projednávané věci došlo k porušení práva rovnosti účastníků. Princip rovnosti vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost prezentovat své stanovisko k věci i k podání protistrany, a to za podmínek, které ji nestaví do nevýhodnější situace, než ve které je protistrana. V daném případě bylo k zachování rovnosti nezbytné, aby soud před rozhodnutím o odvolání nejprve doručil odvolání žalované stěžovateli a poskytl mu přiměřenou lhůtu k vyjádření se k tomuto odvolání. Mezi doručením odvolání a rozhodnutím odvolacího soudu však uběhla tak krátká lhůta, že stěžovatelce bylo znemožněno se k odvolání žalované fakticky vyjádřit, čímž došlo k porušení jejího základního práva. Soudní řízení se tak neuskutečnilo za plné ingerence obou procesních stran a stěžovatelce byla odňata možnost hájit své zájmy. Stěžovatelka namítá, že argumentace žalované použitá z podstatné části v odůvodnění rozhodnutí o opravném prostředku nenachází zákonné opory.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že z ustanovení §210 odst. 1 o.s.ř. nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání podaného proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Povaha předběžného opatření a požadavek, aby o něm bylo rozhodnuto bezodkladně, neumožňuje, aby soud poskytl účastníkům přiměřenou lhůtu k vyjádření se k odvolání (pro nařízení předběžného opatření je dokonce vyloučen postup dle §43 o.s.ř.).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 9 C 162/2004, z hlediska tvrzeného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a 96 odst. 1 Ústavy ČR, zakotvujících princip rovnosti účastníků, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil, že žalovaná podala dne 22. 6. 2004 odvolání proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. 5. 2004 o nařízení předběžného opatření. Na základě pokynu soudce ze dne 28. 6. 2004 bylo odvolání žalované a její vyjádření k žalobě doručeno dne 28. 7. 2004 stěžovatelce (viz doručenka na čl. 24 spisu). Krajský soud, který shledal rozhodnutí soudu prvého stupně jako nesprávné a odporující ust. §102 o.s.ř., usnesení soudu prvého stupně změnil a návrh stěžovatelky usnesením ze dne 4. 8. 2004 (stěžovatelce doručeným dne 30. 8. 2004) zamítl. Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka vyjádření k odvolání žalované soudu nezaslala.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny platí, že každý má právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu. V daném případě je tento postup pro obě strany, kterých se předběžné opatření týká, upraven v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.
V projednávané věci je třeba především vzít v úvahu, že bylo rozhodováno o předběžném opatření, přičemž z povahy tohoto právního prostředku vyplývá požadavek, aby rozhodnutí bylo bezodkladně vydáno a neprodleně bylo rozhodnuto i o odvolání proti usnesení o jeho nařízení (či zamítnutí). Povahou a účelem předběžného opatření je dána i speciální právní úprava pro řízení o předběžném opatření, kdy zákon neukládá soudu provádět dokazování a účastníci nemusí být vyslechnuti (§75 odst. 3 o.s.ř.), ale soud vychází ze skutečností prokázaných či osvědčených navrhovatelem a podle jejich posouzení rozhoduje o tom, zda předběžné opatření nařídí či nikoliv (potvrdí či zruší rozhodnutí soudu prvého stupně). Pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vydání rozhodnutí soudu prvého stupně (§75 odst. 5 o.s.ř.). V průběhu odvolacího řízení tak účastnící řízení nemohou uvádět žádné nové skutečnosti nebo důkazy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i rozhodnutí R 58/2001, dle kterého soud není povinen umožnit ostatním účastníkům řízení, aby se mohli před rozhodnutím o návrhu vyjádřit k obsahu listin, z nichž bude činit závěr o tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
Soud byl rovněž oprávněn ve věci rozhodnout, aniž by bylo nařízeno jednání (§214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.). Z ustanovení §210 odst. 1 o.s.ř. pak vyplývá, že povinností soudu ani nebylo doručit stěžovatelce opisy odvolání podaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření (nebylo rozhodnuto ve věci samé) a poskytnout jí lhůtu k vyjádření. Pokud tak soud učinil, postupoval nad rámec povinností uložených mu zákonem a bylo věcí stěžovatelky, aby zvážila, zda (s ohledem na platnou právní úpravu), v jakém rozsahu a v jaké lhůtě se k odvolání žalované vyjádří. Ze skutečnosti, že odvolací soud opodstatněně v krátké lhůtě rozhodl o podaném odvolání, tak nelze dovozovat porušení práv účastníka v řízení o předběžném opatření.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že krajský soud při posuzování věci nevycházel z nových důkazů předložených žalovanou, ale s právními závěry soudu prvého stupně se neztotožnil, protože neshledal kvalifikované důvody stanovené v ust. §102 o.s.ř., umožňující nařízení předběžného opatření. Své právní závěry přitom podrobně v rozhodnutí odůvodnil. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy), neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, a proto Ústavnímu soudu, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v tomto konkrétním případě postup soudu v souvislosti s projednávaným odvoláním proti usnesení o nařízení předběžného opatření nelze hodnotit jako postup, který by byl v rozporu s platnou právní úpravou, tj. příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a vedl k porušení práva rovnosti stran. Odvolací soud v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí nevybočil z mezí zákona a jeho postup je z ústavního hlediska akceptovatelný.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud postupoval a rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
E. Kameníková
K : doručit: advokát 2x
Krajskému soudu v Praze
vrátit spis: Okresnímu soudu pro Prahu- východ - vložit rozhodnutí Ústavního soudu
přílohy: A ponechat ve spise,
Po obdržení ZPL založ