ECLI:CZ:US:2005:2.US.611.04
sp. zn. II. ÚS 611/04
Usnesení
II.ÚS 611/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudkyň JUDr. Ivany Janů a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem Štefánikova 65, Praha, směřující proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 8. 2004, č. j. 3 Zn 3213/2004-9, a usnesení Policie České republiky, obvodního ředitelství Praha IV, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 19. 7. 2004, ČTS: ORIV-7412/OHK1-ART-2004, za účasti 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 25. 10. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Policie České republiky, obvodního ředitelství Praha IV, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 19. 7. 2004, ČTS: ORIV-7412/OHK1-ART-2004, kterým bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), odloženo trestní oznámení stěžovatele pro podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. z."), a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. z., kterých se měl dopustit neznámý zástupce obchodní společnosti Pronto Plus, a. s., neboť policejní orgán shledal, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Dále se domáhá zrušení usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 9. 8. 2004, č. j. 3 Zn 3213/2004-9, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 1, 4 odst. 3, 11 odst. 1, 36 odst. 1, 37 odst. 3, a 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5, 6, 13, 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatel označuje usnesení státního zástupce za zmatečné a nesouhlasí s jeho závěry, vztahujícími se k povinnosti podnikatele upozornit své dodavatele na vlastní zadlužení. V daném případě má zato, že byla poškozena jeho "firma", které ve společnosti Pronto Plus, a. s., "zůstalo řádově 150.000 Kč". Proto jej poškozuje nestíhaná trestná činnost a nezájem orgánů činných v trestním řízení, v jejichž důsledku se nemůže v adhezním řízení domáhat náhrady škody. Přitom poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení postupují nejednotně, neboť za skutkově podobné situace bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli.
Stěžovatel nebyl v době podání ústavní stížnosti zastoupen advokátem, a proto byl dopisem ze dne 9. 11. 2004 vyzván k odstranění této vady ústavní stížnosti. Podáním ze dne 14. 1. 2005 tuto vadu ústavní stížnosti místo stěžovatele odstranil jeho právní zástupce předložením plné moci. Poté podáním z 20. 1. 2005 ústavní stížnost doplnil tak, že v napadených rozhodnutích se cítí být dotčen na svých právech poškozeného, které úzce souvisí právě s trestním stíháním. Podle stěžovatele se jedná o právo na bezpečnost, a právo na odškodné v adhezním řízení, která nelze a priori ignorovat.
Námitka, že se stěžovatel v důsledku jednání (resp. nejednání) orgánů činných v trestním řízení nemůže domáhat náhrady škody v adhezním řízení, je nepřípustná. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se náhrady škody domáhal jinými procesními prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, než právě podáním trestního oznámení.
Vymezení trestného činu, jeho stíhání a potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin. Stěžovatel v postavení oznamovatele trestného činu nemá žádné základní právo na to, aby bylo zahájeno trestní stíhání proti komukoliv (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 7. Usnesení č. 5). Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky lze ústavní stížnost podat jen proti takovým pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jimiž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže mezi tato práva a svobody nepatří právo na zahájení trestního stíhání, pak nelze než učinit závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť směřuje proti rozhodnutím, kterými nemohlo být dotčeno právo stěžovatele, zaručené ústavním pořádkem.
V případě dotčení práva na bezpečnost stěžovatel výslovně neuvádí, čím měla napadená rozhodnutí do tohoto jeho práva zasáhnout, a Ústavní soud žádný zásah podle článku 5 odst. 1 Úmluvy v posuzovaném případě neshledal.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), odmítl.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, je tím odmítnut i návrh stěžovatele na přiznání nákladů zastoupení, a to podle §83 odst. 1 zákona a contrario.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová