ECLI:CZ:US:2005:2.US.617.04
sp. zn. II. ÚS 617/04
Usnesení
II.ÚS 617/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky PPF burzovní společnost a. s., IČ 60196211, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 121, zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2004, č. j. 29 Odo 1064/2003-232, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003, č. j. 5 Cmo 218/2003-203, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Bankovního holdingu, a. s., v likvidaci, IČ 43875122, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 32, zastoupeného Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2003, č. j. 5 Cmo 218/2003-203, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2003, č. j. 25 Cm 91/2001-151, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky) na úhradu částky 1.506.983.462, 67 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena dne 4. prosince 1997 smlouva, jejímž předmětem byl závazek smluvních stran uzavřít ve lhůtě tří let kupní smlouvu o převodu akcií uvedených v příloze. Na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že smlouva, pokud zakládá závazek žalovaného (vedlejšího účastníka) uzavřít smlouvu o koupi 5.250.000 kusů akcií, je podle §37 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") neplatná pro nevážnost, neboť umožňuje zpětný prodej akcií, což popírá smysl kupní smlouvy. Ve smyslu §41 obč. zák. se jedná o neplatnost částečnou. Zvýšení počtu akcií, provedené dodatkem ke smlouvě, považoval soud prvního stupně také za neplatné pro rozpor s ustanovením §39 obč. zák. s ohledem na ustanovení §47b odst. 1 písm. b) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, neboť toto ujednání narušuje transparentnost trhu, když zdánlivě mělo dojít k prodeji za jiné ceny, než by odpovídaly smlouvě. V důsledku absolutní neplatnosti právního úkonu závazek žalovaného k uzavření budoucí kupní smlouvy nevznikl. Tím nedošlo k porušení právní povinnosti žalovaným jako předpokladu nároku na zaplacení smluvní pokuty a náhrady škody.
Odvolací soud v podstatě vyšel ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho právními závěry a rozsudek jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud provedl důkladný rozbor smluvních ujednání předmětné smlouvy a dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předmětná smlouva je neplatná, což platí i pro dodatek smlouvy. Odvolací soud přijal závěr o částečné neplatnosti smlouvy, ale doplnil, že nešlo jen o prostou nevážnost právního úkonu, nýbrž může jít o kombinaci se zakrýváním. Je-li zakrýván důvod převodu, vznikají pochyby o jeho korektnosti. Smlouva nebyla myšlena vážně k realizaci v podobě, jak byla předložena. V další části (týkající se vypořádání vzniklého salda) považoval odvolací soud smlouvu za neplatnou pro neurčitost. Ze smlouvy nelze konstatovat, kdo, komu a kolik má platit. Ve vztahu k 1. dodatku ke smlouvě odkázal na důvody, uvedené soudem prvního stupně. V tomto případě se jednalo o neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Při tom není rozhodné, zda účastník chtěl zákon porušit, ale postačuje objektivní rozpor se zákonem. Odvolací soud dále rozvedl problematiku odstoupení od smlouvy, kterou ovšem soudy obou stupňů nemusely řešit, neboť postavily své závěry na úplné neplatnosti závazků, uplatněných vůči žalovanému, a tato skutečnost postačovala k zamítnutí žaloby.
Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2004, č. j. 29 Odo 1064/2003-232, jako nepřípustné odmítnuto. Vzhledem k tomu, že se jednalo o potvrzující rozhodnutí odvolací soudu, bylo by dovolání přípustné pouze, pokud by dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená otázka mají po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti dovolací soud řešil otázku, zda existence pochybností o účelu určitého právního úkonu či jeho části může sama o sobě vést k závěru o neplatnosti takového úkonu (jeho části) z důvodu nevážnosti projevu vůle, ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. Tuto otázku dovolací soud nehodnotil jako otázku zásadního právního významu, neboť na jejím řešení odvolací soud svůj závěr o částečné neplatnosti smlouvy nepostavil. Odvolací soud založil svůj závěr na tom, že deklarovaný účel smlouvy, totiž koupě a prodej cenných papírů, není cílem skutečným a není tedy myšlen vážně, přičemž může jít o kombinaci se zakrýváním. Svůj závěr o tom, že deklarovaný důvod smlouvy nemůže být důvodem skutečným, odvolací soud vyvodil na základě systematického a logického rozboru příslušných ustanovení smlouvy. Zároveň sice uvedl, že skutečný účel se nepodařilo zjistit, to však za důvod její částečné neplatnosti neoznačil. Navíc otázka posouzení vážnosti projevu vůle ve vztahu ke konkrétnímu právnímu úkonu postrádá příslušný judikatorní přesah (je významná jen pro věc samu), a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR, a dále porušení práva na autonomii vůle a svobodného individuálního jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR). Podstatu ústavní stížnosti spatřovala stěžovatelka v otázce ústavního rozměru odpovědnosti Nejvyššího soudu plynoucího z toho, že je Nejvyššímu soudu dána možnost odmítnout dovolání jako nepřípustné z důvodů, závisejících na jeho uvážení, a v otázkách, které souvisejí s požadavkem na sjednocování rozhodovací praxe soudů za účelem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty osob. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasila s jeho závěrem, že posouzení smlouvy jako částečně neplatné pro nedostatek vážnosti, je samo o sobě postačující k zamítnutí žaloby a dospěl-li Nejvyšší soud jen o tomto závěru k tomu, že jej nemůže přezkoumávat, je takový závěr postačující současně k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, neboť kdyby Nejvyšší soud dospěl ohledně ostatních předestřených otázek k závěru, že zakládají přípustnost dovolání a dokonce i tehdy, kdyby je vyřešil ve prospěch stěžovatelky, nemůže to ničeho zvrátit na jejím postavení. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud přehlédl, že tvrzená nevážnost se týkala jen povinnosti vedlejšího účastníka koupit polovinu (tedy 5.250.000) kusů akcií IPB, nikoliv druhé poloviny. Odůvodnění Nejvyššího soudu se tak nedá vztáhnout na dovolání stěžovatelky, pokud dopadá na zbytek smlouvy. Nejvyšší soud dle názoru stěžovatelky v tomto rozsahu o dovolání nerozhodl vůbec a upřel tak stěžovatelce právo na soudní ochranu. Sporný je závěr dovolacího soudu, že stěžovatelka nenapadla a nezpochybnila jednoznačný závěr Vrchního soudu, že deklarovaný účel smlouvy není cílem skutečným a není tedy myšlen vážně. Tento závěr vyvodil Nejvyšší soud z jediné věty formulované v dovolání a nezohlednil další důvody v něm specifikované. Stěžovatelka totiž výslovně napadla i správnost závěru Vrchního soudu, že deklarovaný účel smlouvy není cílem skutečným.
V další části stěžovatelka polemizuje s formulacemi Vrchního soudu, který k odůvodnění svého závěru o tom, že nemohlo jít o deklarovaný účel smlouvy, uvádí pouze pochybnosti. Jednoznačný závěr Vrchního soudu je zdůvodněn pouze "uzavřeným okruhem pochybností". V tomto směru pak stěžovatelka napadla i rozhodnutí odvolacího soudu. Otázku zásadního právního významu neformulovala proto tedy jako otázku posouzení vážnosti vůle ve vztahu ke konkrétnímu právnímu úkonu (smlouvě mezi ní a vedlejším účastníkem), jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, nýbrž jako otázku, zda pochybnost o účelu právního úkonu obecně může sama o sobě vést k závěru o neplatnosti takového právního úkonu. Všechny čtyři zbývající otázky, formulované stěžovatelkou jako otázky zásadního právního významu, zůstaly Nejvyšším soudem nepovšimnuty, ačkoli z hlediska své role při zajišťování jednotnosti rozhodovací praxe soudů a požadavku na předvídatelnost soudního rozhodnutí se jimi Nejvyšší soud měl zabývat. I v tomto spatřovala stěžovatelka neústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dále napadla rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím mělo být zasaženo do jejího práva na autonomii vůle a svobodného individuálního jednání (čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR), a do práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR. Porušení práva jednat svobodně spatřovalo v tom, že soudy obou stupňů posoudily smlouvu jako neplatnou pro nevážnost, aniž by při jejím výkladu zkoumaly vůli smluvních stran, resp. k této vůli přihlédly. Neplatnost byla postavena na zdání soudů, že smlouva je nelogická, iracionální. Obecné soudy tak nerozlišovaly mezi nevážností právního úkonu a jeho nelogičností. Stěžovatelka argumentovala, že jednotlivec ve svobodné společnosti může činit pro ostatní nelogické právní úkony a přitom je myslet zcela vážně. Posouzení racionality jednání je výlučným právem jednající osoby a žádný orgán veřejné moci není oprávněn do tohoto práva jedince autoritativně zasahovat, pokud takovým jednáním není zasaženo do práv třetích osob či do veřejného zájmu. Jiný závěr by byl v rozporu se základními principy právního státu. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 43/04), podle níž lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. V zájmu ochrany autonomie jednání rozvinul Ústavní soud ustálenou judikaturu, obsahující způsob uplatnění interpretačních pravidel při aplikaci ustanovení §37 obč. zák., přičemž zdůraznil prvořadou úlohu svobody projevu vůle nad vážností jejího projevu (např. nález sp. zn. II. ÚS 28/96). Obecné soudy měly při posuzování smlouvy vzít do úvahy vůli smluvních stran a posuzovat smlouvu nejen ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., ale i v kontextu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Aby mohla být smlouva považována za platnou, postačovalo dle názoru stěžovatelky, aby jen jedna smluvní strana v soudním řízení projevila vůli smlouvě v době podpisu dostát (tj. úplatně si vzájemně převést akcie České pojišťovny oproti akciím IPB), což stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně učinila. Tím, že soudy uvedená ustanovení dostatečně neaplikovaly, mohly ve svých důsledcích porušit stěžovatelovo právo svobodně jednat.
V další části se stěžovatelka zabývala porušením práva na spravedlivý proces. Soudy se jej měly dopustit ve fázi dokazování, hodnocení důkazů, odůvodnění meritorních rozhodnutí a neposkytnutí poučení. Ohledně nedostatečného odůvodnění stěžovatelka konkrétně vytýkala soudům obou stupňů, proč upřednostnily určité důkazy před jinými (proč jiné neprováděly vůbec), proč nepřihlédly k tvrzením stěžovatelky, v čem shledaly argumentaci stěžovatelky nesprávnou apod. Především z odůvodnění nelze seznat, v čem je spatřována nevážnost právního úkonu. Měl-li soud pochybnosti o tom, co bylo účelem smlouvy, ale žádné dokazování v tomto směru nevedl, jak mohl s jistotou konstatovat, že deklarovaný účel, účelem smlouvy být nemohl. Vrchní soud se nevypořádal ve svém odůvodnění s definicí kurzu cenného papíru, ani se stanoviskem Komise pro cenné papíry.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podotkl, že závěr o částečné neplatnosti smlouvy se týkal všech akcií IPB, a. s., které jsou předmětem sporu.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení podal vyjádření k té části ústavní stížnosti, která se týkala jeho rozsudku. Uvedl, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací rozsáhle odůvodnily svá stanoviska k platnosti předmětné smlouvy zejména z hlediska vážnosti. Vyšly z důkazů, které byly účastníky řízení předloženy nebo označeny. Žádné další důkazy nebyly a ani stěžovatelka o jiných nemluví. Soudy vyšly při svých závěrech ze skutkových zjištění, jež byla učiněna na základě předložených a provedených důkazů, a nikoli ze zdání nebo dojmů. Vrchní soud v Praze nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se nevypořádal s její argumentací ohledně kurzů cenných papírů. Vyjádřil přesvědčení, že v odůvodnění je věnován této problematice dostatečný prostor. Dále poukázal na skutečnost, že všude tam, kde se nabízely při hodnocení důkazů dvě varianty výkladů smluvních ustanovení, vyšel Vrchní soud vždy z výkladu pro stěžovatelku příznivějšího. Stěžovatelka dále zamlčela, že neplatnost smlouvy je sice základním, nikoliv však jediným důvodem pro zamítnutí žaloby. Vrchní soud uvedl další podstatné důvody, proč nebylo lze žalobě vyhovět, i kdyby smlouva jako platná obstála. Uzavřel, že nedošlo ke zkrácení stěžovatelky na jejích ústavně zaručených právech.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření účastníka řízení se připojil k názoru, že smlouva o budoucích smlouvách o převodu cenných papírů, je neplatná. Vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená lidská práva.
Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutími obecných soudů nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu, či do práva na autonomii vůle a autonomii svobodného individuálního jednání. Ohledně tvrzeného porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR vedlejší účastník uvedl, že Nejvyšší soud v rámci zákonem dané pravomoci řádně zvážil, zda má dovoláním napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam. Svůj závěr o nepřípustnosti náležitě odůvodnil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že soudy nesprávně právně posoudily konkrétní právní úkon. V této souvislosti zdůraznil, že nesprávné právní posouzení nemůže obstát jako důvod pro ústavní stížnost samo o sobě, ale jen v případě, kdy obecné soudy tímto nesprávným posouzením porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Nesprávné právní posouzení věci, ke kterému v tomto případě ani nedošlo, není samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dle názoru vedlejšího účastníka svým postupem neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani nepochybil, když dovolání odmítl jako nepřípustné. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že posouzení vážnosti právního úkonu postrádá nutně potřebný judikatorní přesah. Ohledně tvrzeného porušení práva stěžovatelky na autonomii vůle a svobodného individuálního jednání vedlejší účastník uvedl, že závěr Vrchního soudu o neplatnosti smlouvy byl správný. Výtka stěžovatelky, že soudy při výkladu smlouvy nezkoumaly vůli smluvních stran, není opodstatněná, neboť bylo především na stěžovatelce, aby tvrdila, jaká byla vůle smluvních stran. Pokud stěžovatelka neučinila potřebná skutková tvrzení o skutečné vůli smluvních stran, musí nést následky spojené s neunesením břemene tvrzení. Tato výtka je neopodstatněná i z hlediska teorie hmotného práva. Pokud ze smlouvy vyplývá závěr, že smluvní strany nechtěly způsobit následky spjaté s kupní smlouvou, je zcela správný závěr přijatý soudy obou stupňů, že smlouva jakožto právní úkon je neplatná pro nevážnost. Tato neplatnost se týká celé smlouvy ve znění před uzavřením dodatku č. 1, tak i smlouvy ve znění tohoto dodatku. Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že žádný z obecných soudů neshledal rozpor s veřejným zájmem ani s právy třetích osob, a proto nemohl dojít k závěru o neplatnosti smlouvy. Není-li právní úkon učiněn vážně, je absolutně neplatný, přičemž absolutní neplatnost je stanovena přímo ze zákona. Nemůže proto být v rozporu se zásadou autonomie vůle jednotlivce, když právní předpis stanoví, že právní úkon, jenž není učiněn vážně, je absolutně neplatný. Vedlejší účastník dále nesouhlasil s argumentací stěžovatelky nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 43/04. Pokud soud dospěje řádně k závěru, že projevem vůle smluvní strany vůbec nezamýšlely vyvolat důsledky, jež deklarovaly, ale důsledky jiné (nerozhodno jaké), a na základě takto zjištěného rozporu konstatuje absolutní neplatnost takového projevu, nedochází v žádném případě k narušení práva jednotlivce na autonomii vůle. K namítanému zásahu do práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces vedlejší účastník uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly správně a v souladu s o. s. ř. V odůvodnění svých rozhodnutí jasně vyjádřily atributy nevážné vůle. Vrchní soud pak nemusel zjišťovat skutečný účel smlouvy, postačilo, aby zjistil, že deklarovaný účel nebyl účelem skutečným. Stěžovatelka ani netvrdila, co bylo skutečným účelem smlouvy, takže se nemůže dovolávat toho, že jej soud nezjistil. Názor stěžovatelky je popřením zásady projednací. Soudy rovněž dostály svým povinnostem, uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv, obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Na úvod se Ústavní soud vypořádal s námitkami stěžovatelky směřujícími proti způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podstata ústavní stížnosti měla spočívat v otázce odpovědnosti Nejvyššího soudu, která plyne z toho, že má možnost odmítnout dovolání jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, a dále v otázkách, které souvisejí s požadavkem na sjednocování rozhodovací praxe soudů za účelem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistoty osob. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že zákonná úprava přípustnosti dovolání a tedy i postup Nejvyššího soudu ČR je zcela ústavně konformní. Dokonce z pohledu základních práv a svobod je dovolání, jako mimořádný opravný prostředek něčím, co jde dalece nad rámec minimálních požadavků, kladených na řízení v civilních věcech, kde se ani nevyžaduje soudní přezkum ve dvou stupních. V daném případě dovolací soud řešil otázku zcela konkrétní, dotýkající se svým významem toliko účastníků řízení (otázku vážnosti či nevážnosti vůle účastníků smlouvy), a proto dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu nejedná. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a řádným způsobem odůvodnil, uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takový právní závěr je třeba považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, nikoliv za projev nepřípustné libovůle. Rovněž pokud dovolací soud neshledal, že daná věc není otázkou zásadního právního významu z pohledu jednotnosti judikatury, dostál tím svému poslání a v jeho volném uvážení nelze spatřovat porušení ústavnosti. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR zpochybňovat. Za tohoto stavu se Ústavní soud v tomto konkrétním případě nezabýval věcnou stránkou právního názoru napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť respektoval jeho výše uvedenou kompetenci.
Dále se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatelky, které se týkaly porušení autonomie vůle a tedy porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, jehož se měl dopustit odvolací soud tím, že nerespektoval vůli stran, vyjádřenou ve smlouvě a posoudil na základě existence pouhých pochybností o právním úkonu tento úkon jako nevážný, a tudíž neplatný. Na tomto místě Ústavní soud předestírá, že jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod. Ostatně je hlavní úlohou obecných soudů, aby podávaly individuální výklad nejen právních předpisů, ale i např. ustanovení ve smlouvách, pokud je obsah právní normy nejasný nebo vyvolává pochybnosti. Výklad se uskutečňuje na základě nezávislého a nestranného posouzení za použití výkladových pravidel, obsažených v právních předpisech, nebo používaných a respektovaných obecně právní teorií i praxí (např. výklad gramatický, logický, systematický, historický atd.). Takto postupoval i Vrchní soud v Praze ohledně výkladu ustanovení smlouvy o převodu cenných papírů. V rámci odůvodnění svého rozsudku použil, jak uvádí i Nejvyšší soud, především výklad logický a systematický. Podle názoru stěžovatelky byla ovšem neplatnost právního úkonu postavena na zdání soudů, že smlouva je nelogická, iracionální a soudy nerozlišovaly mezi nevážností právního úkonu a jeho nelogičností. A právě v takovém případě nastupují interpretační pravidla zmiňovaná výše. Právní úkon není učiněn vážně, je-li podle objektivních okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle právní normy spojují. Jestliže interpretací smlouvy o prodeji cenných papírů dospěl Vrchní soud k závěru, že v daném případě se jedná o právní úkon učiněný nevážně (a k tomuto závěru dospěl na základě objektivních zjištění), s nímž je spojena právními předpisy jeho neplatnost, lze považovat takový závěr při respektování jeho nezávislého posouzení za závěr ústavně konformní. Na tomto místě lze pouze podotknout, že rozhodnutí obecných soudů zohledňovala i vůli stran. O tom jaká byla vůle stran ostatně vypovídají i rozdílné postoje smluvních stran ke konkrétní smlouvě.
Jinak řečeno, pokud na základě výše uvedeného postupu dospěl Vrchní soud k závěru o neplatnosti právního úkonu, jedná se o jeho výlučnou kompetenci, do které by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze výjimečně, jestliže by obecný soud postupoval v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to buď tím, že by nerespektoval kogentní normu obecného práva, nebo by jeho postup byl příliš formalistický. Tato úvaha má svůj základ v tom, že Ústavní soud není, jak již bylo naznačeno výše, běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud v daném případě nezjistil porušení ani jednoho z výše zmiňovaných předpokladů, které by ospravedlňovaly jeho zásah.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová