ECLI:CZ:US:2005:2.US.618.05
sp. zn. II. ÚS 618/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů L. Š. a E. Š., obou zastoupených Mgr. Karlem Horákem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. června 2005, č. j. 9 Co 418/2004-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. prosince 2003, č. j. 9 C 9/2001-82, jímž byla žalovaným (stěžovatelům) a všem, kdo s nimi bydlí, uložena povinnost vyklidit byt nacházející se v prvním patře domu (dále jen "předmětný byt") blíže specifikovaného ve výroku I. tohoto rozsudku do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V dané věci se žalobce domáhal vyklizení předmětného bytu z důvodu ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalovaným nevzniklo k předmětnému bytu užívací, resp. nájemní právo. Vyšel přitom z toho, že pojmovým znakem užívacího vztahu je úplatnost, avšak v řízení bylo prokázáno, že žalovaní předmětný byt užívali, aniž by vlastníku platili úhradu za jeho užívání. Ani okolnost, že se žalovaní podíleli na údržbě domu a na investicích do nemovitosti neměla na uvedený závěr vliv. Nebylo možné dovodit ani závěr, že mezi žalovanými a vlastníkem došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy o nájmu bytu. Odvozený právní důvod, na jehož základě žalovaní předmětné nemovitosti užívali, byl opřen pouze o souhlas vlastníka domu, jenž se odvíjel od existence vzájemného blízkého příbuzenského vztahu. Odvoláním souhlasu žalobce jako vlastníka domu tento právní důvod užívání nemovitosti žalovanými zanikl. Odvolací soud neshledal důvodnými ani námitky žalovaných, směřující proti posouzení bytové náhrady. Podle ustálené judikatury platí, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady. Ustanovení §712 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") nelze použít analogicky. V dané věci odvolací soud neshledal důvody pro poskytnutí bytové náhrady žalovaným ani s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. Nemohl přitom pominout skutečnost, že žalovaní mají možnost bydlení ve svém vlastním domě, který již delší dobu užívají a není přitom podstatné, zda se jedná o bydlení pouze provizorní nebo již trvalé.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se obecné soudy měly dopustit tím, že se nezabývaly námitkou stěžovatelů o nutnosti aplikace ustanovení o dobrých mravech. Stěžovatelé jako čtyřčlenná rodina byli donuceni vyklidit byt bez bytové náhrady. Ve výkonu práva žalobce na vyklizení bytu spatřují rozpor s dobrými mravy. Obecné soudy rozhodly dále v rozporu s právem na bydlení zakotveným explicitně v čl. 31a Evropské sociální charty. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že na posuzovaný případ dopadá judikatura Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 614/2001), podle níž, je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě) v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 obč. zák. Analogické použití §712 obč. zák. je namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z rodinněprávního vztahu. Žalovaný nemusí tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet a že by se tento důsledek jevil jako nepřiměřeně tvrdý a nespravedlivý. Dle názoru stěžovatelů, je soud povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu účastníků. Konečně stěžovatelé namítli, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces i tím, že jako odvolací soud se nezabýval všemi odvolacími námitkami stěžovatelů a úplně pominul stěžovateli tvrzenou nezpůsobilost jejich domu v Žitenicích k trvalému bydlení.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces, a porušení čl. 31 Evropské sociální charty, který zaručuje právo na bydlení, jakož i porušení čl. 10 Listiny (právo na zachování lidské důstojnosti).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřovali v tom, že se obecné soudy nezabývaly jejich námitkou, že výkon práva žalobce na vyklizení bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., resp. že tuto námitku nevyhodnotily v souladu s jejich přesvědčením. Stěžovatelé tak v této souvislosti v podstatě zpochybňují právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, že by došlo k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), by se Ústavní soud mohl ústavní stížností zabývat meritorně. O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost především směřuje, se námitkou stěžovatelů o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. zabýval, jak vyplývá i z odůvodnění jeho rozhodnutí. Proti jeho závěru o nutnosti vázat vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu jen odůvodňují-li závažné okolnosti na straně vyklizovaných, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Pokud neshledal důvody pro poskytnutí bytové náhrady ani z pohledu §3 odst. 1 obč. zák., jedná se o jeho nezávislé právní posouzení dané věci, jejíž posuzování a přehodnocování Ústavnímu soudu, jak již bylo řečeno výše, nepřísluší.
V této souvislosti se Ústavní soud musel vypořádat i s námitkou stěžovatelů, že na danou věc měl být analogicky aplikován §712 obč. zák. Pokud obecné soudy nepřiznaly bytovou náhradu rozhodly tím podle názoru stěžovatelů v rozporu s právem na bydlení jako základním lidským právem. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 1660/99), proti níž nemá Ústavní soud výhrady, nemůže být osobě, která užívá byt bez právního důvodu, přiznáno v souvislosti s její vyklizovací povinností právo na zajištění bytové náhrady na základě analogie k §712 obč. zák. V projednávané věci stěžovatelé nejprve bydleli v předmětném bytě na základě souhlasu jeho vlastníků [otce stěžovatele a bratra stěžovatele (žalobce)]. Stěžovatelé tedy odvozovali svůj důvod k bydlení od souhlasu vlastníků, vycházejícího z příbuzenského vztahu. Poté co se výlučným vlastníkem stal žalobce, svůj souhlas s užíváním předmětného bytu stěžovateli a jejich rodinnými příslušníky odvolal. Tímto zanikl právní důvod užívání bytu na straně stěžovatelů. Stěžovatelé na podporu svého tvrzení o nutnosti vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, podle něhož je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě) v případě, že žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, je třeba vyklizení vázat na bytovou náhradu za analogického použití §712 obč. zák. Ústavní soud si je uvedeného rozhodnutí samozřejmě vědom. Primárně platí, že stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění jeho povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Pro jiné situace zániku nájmu bytu, jakož i tam, kde k vyklizení bytu dochází odpadnutím důvodu bydlení, jenž nemá vazbu na nájem bytu, a logicky i v případech, kdy zde od počátku nebyl žádný právní důvod bydlení, však platné právo otázku bytové náhrady výslovně neřeší. V dané věci se jedná právě o případ, kdy odpadl důvod bydlení, který neměl vazbu na nájem. Soudní praxe je v podstatě jednotná v tom, že bytovou náhradu v těchto případech lze přiznat tam, kde se může uplatnit analogie zákona (např. u společných nájemců je namístě analogická aplikace ustanovení upravujících právní vztahy manželů - společných nájemců po rozvodu manželství; analogické použití §713 obč. zák. v případě, kdy důvodem bydlení, který odpadl, byl manželský vztah k vlastníkovi domu, v němž se vyklizovaný byt nachází atp.).
Konstrukce o možném přiznání bytové náhrady prostřednictvím aplikace podle analogie zákona však není bezbřehá a má své meze. Stabilní judikatura nepřipouští právo na zajištění bytové náhrady (rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 131/96) například v případě rozvedeného manžela, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu vlastníků - rodičů druhého manžela. Takový obdobný případ představuje i věc stěžovatelů. Stěžovatelé odvozovali důvod bydlení v bytě od souhlasu nejprve otce stěžovatele, resp. posléze od bratra stěžovatele. I když se jedná o právní důvod bydlení odvozený z příbuzenského vztahu, nevztahuje se na něj a ani se mu neblíží žádné ustanovení upravující nájem bytu, které by odůvodňovalo přiznání bytové náhrady na základě analogie. V rozhodnutí o povinnosti vyklizení bytu bez zajištění bytové náhrady, jestliže byl právní důvod bydlení odvozen od souhlasu výše uvedených osob, nelze tedy spatřovat porušení práva na bydlení. Naopak je třeba poukázat na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 190/94, podle něhož nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (v daném případě povinnost vlastníka zajistit vyklizovaným osobám bytovou náhradu). Pokud by byla stanovena povinnost vázat vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady tam, kde zákon bytovou náhradu výslovně nepředvídá, a nelze ji přiznat ani na základě analogie, vedl by uvedený postup k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny na straně vlastníka.
Vzhledem k výše uvedenému není případná ani námitka stěžovatelů, že se odvolací soud nezabýval všemi odvolacími námitkami, zejména že pominul stěžovateli tvrzenou nezpůsobilost jejich domu k trvalému bydlení. Povinnost k vyklizení bytu byla stanovena na základě toho, že žalovaní byt užívají bez právního důvodu a nemají a to ani na základě analogie, právo na zjištění bytové náhrady.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu