ECLI:CZ:US:2005:2.US.621.05
sp. zn. II. ÚS 621/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 8 To 287/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 3 T 215/2004, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou telefaxem 7. 11. 2005 a k poštovní přepravě 8. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 3 T 215/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a povinnost k náhradě škody obchodním společnostem A. Charouz, spol. s r. o., a A. Charouz City, s. r. o., a tito poškození byli ohledně zbytků jejich nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 8 To 287/2005, kterým byl k jeho odvolání zrušen výrok o povinnosti k náhradě škody a odkázání poškozených se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních, a bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 14 odst. 1 a 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatel namítá, že nebyla zjištěna finanční situace obchodní společnosti Creative - Reality, s. r. o., neboť nebyl proveden jím navržený důkaz účetnictvím této společnosti, jejím daňovým přiznáním a doplňujícím výslechem svědkyně Šťastné, přestože jinak z výpovědi této svědkyně soud beze zbytku vycházel. Obecné soudy tudíž nebyly oprávněny k závěru, že uvedená obchodní společnost na tom byla tak špatně, že nebyl oprávněn za ni uzavřít a odebrat dvě vozidla na leasing. Obecné soudy se rovněž vůbec nezabývaly jím předloženými listinnými důkazy o tom, že měla společnost nasmlouváno mnoho obchodů svědčících o tom, že realizace byť jen některých by umožnila hradit leasingové splátky. Jejich označení uvedených obchodů za nejisté nebylo odůvodněno.
K ústavní stížnosti připojil stěžovatel vyhotovení dovolání proti usnesení odvolacího soudu směřující do stanovení výše způsobené škody. K tomu stěžovatel uvedl, že toto dovolání podal.
Ústavní soud předesílá, že se ústavní stížností nezabýval ve vztahu k důkaznímu řízení a aplikaci podústavních předpisů vztahujících se ke stanovení výše způsobené škody, neboť ve vztahu k této námitce je ústavní stížnost pro souběžně podané dovolání (a tedy pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva) nepřípustná.
Ústavní soud z odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil, že ohledně hospodářské situace obchodní společnosti Creative - Reality, s. r. o. v době spáchání činu a poté vycházely obecné soudy důsledně z výpovědí svědkyně Š. (a stěžovatel nenamítá, že by jejímu výslechu nebyl přítomen a nemohl jí klást otázky) a stěžovatele, které se v hodnocení tehdejší situace v podstatných bodech shodovaly. Odlišnosti panovaly pouze v hodnocení další činnosti a možností. Za této situace lze považovat za ústavně souladné, pokud obecné soudy neprovedly ohledně situace obchodní společnosti důkaz jejím účetnictvím či daňovým přiznáním, jak navrhoval stěžovatel. To platí zejména v situaci, kdy bylo obecnými soudy zjištěno, že je toto účetnictví přičiněním stěžovatele mimo dosah statutárního orgánu obchodní společnosti, a ze sdělení osoby, u které bylo stěžovatelem uloženo vyplývá, že účetnictví fakticky nebylo vedeno a je v "hrozném stavu". Se stěžovatelem nelze rovněž souhlasit v tom, že by obecné soudy nevěnovaly pozornost dalším možnostem vývoje obchodní společnosti v souvislosti s jím předloženými na listinnými důkazy ohledně možných obchodů. Naopak z odůvodnění obou obecných soudů vyplývá, že tyto listinné důkazy a z nich vyplývající obhajobu stěžovatele hodnotily tak, že rozhodně nebyla dána dostatečná míra jistoty o tom, že k uzavření jakýchkoliv obchodů v budoucnu dojde, natož že se v jejich důsledku změní situace tak, aby obchodní společnost mohla splácet leasingové splátky na oba odebrané vozy. Tento závěr obecných soudů byl opřen o to, že k uzavření obchodů ve stěžovatelem uváděné míře nedošlo, a o to, že leasingové splátky nebyly nikdy placeny, což stěžovatel nezpochybňoval.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele nedosahují ústavněprávního rozměru, neboť se jedná pouze o nesouhlas s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho procesními návrhy a s jeho obhajobou. Uvedený způsob však nepřestavuje porušení základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, a proto námitky stěžovatele nejsou a nemohou být důvodem pro podání ústavní stížnosti. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu