ECLI:CZ:US:2005:2.US.627.04
sp. zn. II. ÚS 627/04
Usnesení
II.ÚS 627/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti J. Ž., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Bryksova ul. 939/37, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2004, čj. 3 To 387/2004-48, spojené s návrhem na zrušení slov "soudu dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení §278 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, a slov "státnímu zástupci dříve neznámé" a "samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve" v ustanovení §278 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 11. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně a navrhl, aby je Ústavní soud zrušil. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na řádné projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obnovu řízení v případě závažných vad v předchozím řízení podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, a to v návaznosti na právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Současně požádal o zrušení v záhlaví uvedených částí ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 528/2001, z něhož zjistil následující:
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 11. 12. 1957, sp. zn. 2 T 409/57, stěžovatele vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tehdy platného trestního zákona. Za toto jednání mu uložil trest odnětí svobody na 18 měsíců nepodmíněně.
K návrhu stěžovatele Městský soud v Brně povolil usnesením ze dne 17. 3. 2004, čj. 6 Nt 528/2001-38, obnovu řízení ve věci Vojenského obvodového soudu v Brně, sp. zn. 2 T 409/57, a odsuzující rozsudek (uvedený v předchozím odstavci), jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost. Krajský soud v Brně napadené rozhodnutí usnesením ze dne 24. 9. 2004, čj. 3 To 387/2004, zrušil a návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že obnovou řízení se rozumí nejenom obnova v právně technickém smyslu, ale jakékoli mimořádné opravné řízení, směřující ke zrušení zprošťujícího nebo odsuzujícího rozsudku, odkázal na závěry Ústavního soudu vyslovené v rozhodnutích ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 177/03, a ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, a konstatoval, že v případě stěžovatele nejsou dány podmínky pro povolení obnovy.
Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního soudu projednávanou ústavní stížností. Odkazuje v ní na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, jehož základní myšlenkou je, že občan poškozený soudním rozhodnutím, jehož vada spočívá v mylném právním posouzení věci, se má domáhat nápravy jinými cestami než obnovou řízení. Dle názoru stěžovatele je tedy rozhodující, zda v platném právním řádu je k dispozici využitelný procesní prostředek, který takový přezkum umožňuje. Činí rozbor jednotlivých procesních prostředků, které právní řád nabízí (přezkum podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., přezkum dle §6 zákona č. 198/1993, dovolání podle hlavy sedmnácté trestního řádu, stížnost pro porušení zákona podle hlavy osmnácté trestního řádu), a z tohoto rozboru vyvozuje, že stěžovatel nedisponuje žádným prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku z roku 1957. V této souvislosti připomíná čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který garantuje znovuotevření případu, prokáže-li se podstatná vada v předešlém řízení. Má za to, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva na spravedlivý proces a na řádné projednání věci před soudem, a to v návaznosti na právo na svobodu svědomí a náboženského vyznání.
V souvislosti s návrhem na zrušení příslušné části §278 odst. 1 - 3 trestního řádu uvádí, že toto ustanovení sice garantuje právo na povolení obnovy, ovšem tak limitujícím způsobem, že to v řadě případů brání spravedlivému procesu a důvodnému znovuotevření případu. Předpokladem povolení obnovy řízení je totiž požadavek, že musí vyjít najevo "skutečnosti nebo důkazy" nejen takové, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s jinými "odůvodnit jiné rozhodnutí", ale zároveň takové, které musí být "soudu (státnímu zástupci) dříve neznámé". Soud např. nepochybně věděl, že Deklarace byla přijata v r. 1948 a stala se závaznou i pro Československou republiku, ale ignoroval ji, což někteří soudci nepovažují za skutečnost "soudu dříve neznámou", ale za vadné posouzení. Stěžovatel má za to, že potíž spočívá právě ve slovech "soudu dříve neznámé", a tato slova jsou při nevymahatelnosti stížnosti pro porušení zákona překážkou spravedlivého procesu a překážkou znovuotevření případu.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil coby účastník řízení Krajský soud v Brně. Plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl své stanovisko ve vztahu k věci stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska svých kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví ani soudem nadřízeným obecným soudům. Do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Základní myšlenkou nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, nález č. 31), na nějž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, je závěr, že nová interpretace zákonných ustanovení vztahujících se k odepření nástupu vojenské služby s odkazem na svobodu náboženského vyznání, tedy změna výkladu trestněprávní normy, byť by byla obsažena v nálezech Ústavního soudu, není skutečností odůvodňující povolení obnovy trestního řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. Tento závěr Ústavního soudu lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od něho odchylovat, a v podrobnostech proto odkazuje na odůvodnění shora citovaného nálezu a v něm provedený rozbor dané problematiky. Judikatura Ústavního soudu při řešení této otázky je ostatně (na rozdíl od judikatury obecných soudů) konstantní a jednotná (srov. např. II. ÚS 111/98, IV. ÚS 372/03, II. ÚS 457/03).
Stěžovatel s odkazem na shora citovaný nález ze dne 1. 3. 2004 namítá, že nedisponuje žádným využitelným procesním prostředkem, kterým by se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku z roku 1957, a tvrdí, že je tím porušeno jeho právo na "znovuotevření případu, prokáže-li se podstatná vada v předešlém řízení" dle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Účelem čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě je zaručit každému jeho právo nebýt souzen nebo trestán pro tentýž trestný čin dvakrát. Odstavec 1 obsahuje zákaz opakování trestního řízení, které bylo uzavřeno konečným pravomocným rozhodnutím. Odstavec 2 pak stanoví, že ustanovení odstavce 1 není na překážku případnému "znovuotevření věci", pokud právní řád příslušného státu takový postup umožňuje. Pokud je tedy v českém překladu Úmluvy užit pojem "obnova", nejde o obnovu řízení jako o institut českého trestního práva procesního, ale o jakékoli opravné řízení směřující ke zrušení či změně původního rozsudku. Ustanovení čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Vadná rozhodnutí z minulých let proto nelze napravovat na podkladě tohoto článku cestou obnovy řízení.
Ústavní soud má ovšem na rozdíl od stěžovatele za to, že platný právní řád upravuje procesní prostředek, který umožňoval přezkum jeho odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona. Na tento trestný čin se vztahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (§4 písm.c tohoto zákona). Stěžovatel byl tedy oprávněn podat návrh na přezkumné řízení. Pokud tak ve lhůtě stanovené v ustanovení §6 zákona o soudní rehabilitaci neučinil (což ani v ústavní stížnosti netvrdí), nemůže nyní argumentovat tím, že tento prostředek je pro něj v současné době nepoužitelný. Rozhodující je, že měl k dispozici využitelný procesní prostředek, jímž se mohl domáhat zrušení svého odsuzujícího rozsudku.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že napadeným usnesením, jímž stížnostní soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení, mělo být porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo na řádné projednání věci soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ani právo garantované článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení části ustanovení §278 odst. 1, 2, 3 trestního řádu. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh, podaný dle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jarmila Hájková