ECLI:CZ:US:2005:2.US.630.04
sp. zn. II. ÚS 630/04
Usnesení
II.ÚS 630/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2002, čj. 29 T 20/97-1742, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2003, čj. 5 To 222/2002-1983, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2004, čj. 7 Tdo 974/2004-2266, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 11. 2004, a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 29 T 20/97, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 9. 2002, čj. 29 T 20/97-1742, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 , §148 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti v trvání pěti roků. Kromě stěžovatele bylo uvedeným rozsudkem rozhodnuto i o vině a trestu obviněných J. B. a L. Z.
Podkladem výroku o vině bylo zjištění, že stěžovatel a obviněný J. B. společně v průběhu listopadu 1994 až dubna 1995 v Přerově, Ostravě a jinde jako společníci obchodní společnosti SAT TEAM, s.r.o., se sídlem v Přerově, která byla od 1. 4. 1993 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, jménem této společnosti formálně, aniž by to bylo vážně míněnou vůlí stran, uzavírali s různými subjekty kupní smlouvy týkající se velkého množství zastaralých elektronických součástek, jejich cena byla oproti skutečnosti výrazně nadhodnocena, vyhotovovali a podepisovali odpovídající pokladní doklady, dodací listy a faktury, čímž předstírali, že k zakoupení a následnému prodeji tohoto zboží skutečně došlo, a pro vytvoření iluze, že k obchodním transakcím popsaným ve smlouvách došlo, toto zboží nechali vyvézt do zemí bývalého Sovětského svazu, a na základě těchto ve skutečnosti nikdy nerealizovaných obchodů v rozporu s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění, neoprávněně odčerpali, resp. se pokusili odčerpat finanční prostředky ze státního rozpočtu tak, že u Finančního úřadu v Přerově předložili daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, kterými nárokovali vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty, a státu tak jednáním popsaným v bodě II/1 rozsudku způsobili škodu ve výši 3.157.495,-Kč a jednáním popsaným v bodech II/2, 3 rozsudku mohli způsobit škodu ještě ve výši 6.432.701,-Kč, ale nedošlo k tomu pouze proto, že vadně deklarovaná hodnota zboží, charakter obchodů a důvodnost uplatněného odpočtu daně z přidané hodnoty byly úspěšně zpochybněny pracovníky Finančního úřadu v Přerově, a obvinění takto jednali, ačkoli věděli, že udávaná zdanitelná plnění oni sami ani nikdo jiný nerealizovali.
O odvoláních státního zástupce, stěžovatele i obviněných J. B. a L. Z.rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který je usnesením ze dne 1. 9. 2003, čj. 5 To 222/2002, jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel a obviněný J. B. podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2004, čj. 7 Tdo 974/2004, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Upozorňuje v ní na to, že až do hlavního líčení, konaného před soudem prvního stupně dne 12. 9. 2002, bylo jeho jednání kvalifikováno jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 3, §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 3 trestního zákona. Krajský státní zástupce ve své závěrečné řeči navrhl, aby toto jednání bylo s ohledem na novelu trestního zákona kvalifikováno jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2, 4 trestního zákona. Soud částečně přednesený návrh akceptoval, a to přesto, že zařazením odst. 2, 4 ustanovení §148 trestního zákona do kvalifikace jednání stěžovatele nepochybně došlo k celkovému zpřísnění nahlížení na jeho jednání a bylo namístě, aby soud před vyhlášením rozsudku postupoval dle §225 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel má za to, že argumentace Nejvyššího soudu týkající se posouzení aplikace pozdějšího znění trestního zákona je v příkrém rozporu se zásadami obsaženými v §16 trestního zákona. Opomněl vyhodnotit zákonnost samotného postupu soudů nižších stupňů, když nevyvodil důsledky z jednoznačného porušení práva na obhajobu ani z toho, že rozsudek soudu I. stupně byl v části týkající se nově použité právní kvalifikace nepřezkoumatelný. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly respektovány zásady vyjádřené v ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona, a rozhodnutí tak nejsou v souladu se zákonem. Má za to, že soudy odvolací i dovolací nesprávně dovozují, že bylo pro stěžovatele příznivější, pokud došlo k naznačené změně právní kvalifikace. Upozorňuje na to, že jednání, které je předmětem trestního řízení, musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou pro výrok o vině a trestu relevantní. S odkazem na ustálenou judikaturu má za to, že použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější. Tato kritéria nebyla ze strany soudů dodržena, když na jednání stěžovatele byl aplikován zákon, který nebyl pro něj příznivější. Stěžovatel nesouhlasí se zdůvodněním Nejvyššího soudu, který opřel svůj závěr, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s §16 trestního zákona, o to, že na skutek nebylo nazíráno jako na dokonaný trestný čin, nýbrž pouze jako na pokus trestného činu. Dle něj je pokus bezvýjimečně trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Stěžovatel dále považuje za zásadní zkrácení svého práva na obhajobu to, že soud k otázce provedení znaleckého posudku znalcem Ing. M. zvolil postup, kdy nejprve připustil provedení takového důkazu, následně jej provedl procesně vadně, a pak z důvodů jím zapříčiněných procesních vad k němu v rámci hodnocení důkazní situace již nepřihlížel.
Stěžovatel dále namítá, že soudy řádně neprojednaly jeho návrh na vyloučení přísedícího senátu krajského soudu I. S. z úkonů trestního řízení z důvodů jeho podjatosti. Neprovedly obhajobou navržený důkaz a spokojily se toliko s vyjádřením tohoto přísedícího. Stěžovatel i nadále tvrdí, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce a o jeho vyloučení nebylo navíc náležitě rozhodnuto.
Stěžovatel konečně poukazuje i na to, že trestní stíhání proti němu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu téměř osmi let. Zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení byly ve věci nečinné po dobu více než čtyř let. Tato nečinnost nebyla žádným způsobem ospravedlněna ani ji z převážné části nelze přesvědčivým způsobem zdůvodnit.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, poukázal stran námitky na použitou přísnější právní kvalifikaci jednání stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí soudů všech stupňů, které se danou problematikou zaobíraly. Dle jeho názoru k porušení ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu nedošlo ani dojít nemohlo. Na odůvodnění svého rozhodnutí odkázal i v souvislosti s námitkou o údajném pochybení soudu, když neprovedl znalecký posudek vypracovaný Ing. M. Ohledně námitky na podjatost přísedícího I. S. uvedl, že při jejím vyřízení bylo postupováno standardním způsobem. Konečně připomněl, že nečinnost orgánů činných v trestním řízení nemůže být důvodem k zastavení trestního stíhání, jsou-li dány podmínky pro vyslovení viny obžalovaného.
Vrchní soud v Olomouci uvedl, že námitky stěžovatele považuje za neopodstatněné, neboť se jimi při projednání odvolání zabýval a v napadeném rozhodnutí se s nimi vypořádal. Má za to, že k porušení ve stížnosti naznačených ústavních práv nedošlo.
I Nejvyšší soud vyslovil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatele, zejména čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 6 Listiny ve spojení s §16 odst. 1 trestního zákona, a to z důvodů, jež jsou vyloženy v jeho usnesení. Další námitky uplatněné v dovolání stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu, proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejších účastníků vzdaly. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti. Požádalo pouze o doručení rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu proto, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů z hlediska běžné zákonnosti. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí.
Brojí-li stěžovatel s odkazem na článek 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy proti průtahům v řízení, Ústavní soud, aniž by blíže zkoumal příčiny namítaných průtahů, upozorňuje v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03) a naukou (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, I. vydání 2001, str. 296 a násl.) na to, že ústavní stížnost může být v tomto směru úspěšná toliko proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. V projednávané věci však bylo trestní řízení pravomocně skončeno a průtahy tvrzené stěžovatelem tak již nejsou aktuální. Nadto je třeba připomenout, že Ústavní soud je při rozhodování ústavních stížností vázán návrhem stěžovatele. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v mezích ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal, Ústavní soud se jeho námitkou vztahující se k průtahům řízení nezabýval.
Námitku stěžovatele, že soudy řádně neprojednaly jeho návrh na vyloučení přísedícího senátu krajského soudu I. S. z úkonů trestního řízení z důvodů jeho podjatosti, shledal Ústavní soud jako neopodstatněnou. Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Litiny, čl. 1 Ústavy) je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Patří sem také požadavek vyloučení soudců (přísedících) z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, který blíže rozvádí ustanovení §30 a násl. trestního řádu.
Z připojeného spisového materiálu vyplývá, že soudy vznesenou námitku podjatosti přísedícího řádně projednaly. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, o ní rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2002, čj. 29 T 20/97-1645, a to tak, že uvedeného přísedícího nevyloučil z vykonávání úkonů trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci pak stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud vyložil, proč posoudil námitku stěžovatele jako nedůvodnou. Ani vrchní soud neshledal u přísedícího senátu žádné skutečnosti, které by prokazovaly jeho poměr k projednávané věci nebo osobám citovaným v §30 odst. 1 trestního řádu. Vypořádal se i s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování a uvedl podrobné argumenty, proč tomuto návrhu nevyhověl. Ústavní soud považuje, na rozdíl od stěžovatele, jeho rozhodnutí za přezkoumatelné a ústavně konformní. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého soudního rozhodování a přehodnocovat závěry soudů, podrobně rozvedené v rozhodnutích, jímž námitce podjatosti nevyhověly.
Za zásadní zkrácení svého práva na obhajobu stěžovatel považuje postup, kdy soud nejprve připustil a poté procesně vadným způsobem provedl znalecký posudek znalce Ing. M., k němuž nakonec v rámci hodnocení důkazů nepřihlédl. Stejnou námitku stěžovatel uplatnil ve svém odvolání a soud druhého stupně se jí zabýval a vypořádal se s ní. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho názorem, že pokud nalézací soud tento důkaz předložený obhajobou provedl procesně vadně, nemohl k němu při svém rozhodování přihlížet. Takovým postupem by totiž porušil ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Procesní vadnost provedení znaleckého posudku Ing. S. M., který řešil otázku skutečné ceny údajně obchodovaných komodit, ostatně sám stěžovatel v průběhu řízení před nalézacím soudem namítal. Z hlediska spravedlnosti řízení jako celku je ovšem nutno posoudit, zda se jednalo o důkaz klíčový a nenahraditelný, a zda soud nepochybil, když zamítl další návrhy obhajoby na provedení důkazů, jež by tento posudek nahradily. Vzhledem k prokázané skutečnosti, že vůbec nedošlo k obchodním transakcím udávaným stěžovatelem i spoluobviněnými, neboť se jednalo o fingované předstírání okolností, z nichž měla vyplynout povinnost státu poskytnout všem obviněným neoprávněné plnění, má i Ústavní soud za to, že tento znalecký posudek nebyl pro posouzení dané věci nezbytný, a opakované znalecké zkoumání hodnoty předmětného zboží vyvezeného do zahraničí by tudíž bylo zcela nadbytečné. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemohl být naznačeným postupem soudu zkrácen na svém právu na obhajobu.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že byl uznán vinným přísnějším trestným činem, než pro který byl obžalován. Stěžovatel v této souvislosti sice obsáhle popisuje údajné porušení zákona, ale z jeho argumentů nelze dovodit, v čem konkrétně zpřísnění použité právní kvalifikace spatřuje.
Článek 40 odst. 6 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější (srov. i čl. 7 odst. 1 Úmluvy, čl. 11 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Tato zásada, odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona, se obsahově shodně promítá do ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona. Rozhodujícím kriteriem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti (tj. podmínek relevantních pro výrok o vině i trestu), jehož by bylo pro aplikaci toho či onoho zákona dosaženo s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. IV. ÚS 158/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 21, nález č. 12).
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel byl obžalován pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného činu (listopad 1994 až duben 1995). Nalézací soud ho však uznal vinným tímto trestným činem ve formě skutkové podstaty, kterou upravuje ustanovení §148 odst. 1,2, 4 trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., účinného od 1. 1. 1998, neboť shledal, že posouzení podle dřívějšího zákona by bylo pro stěžovatele méně příznivé. Ústavní soud musí dát za pravdu stěžovateli v tom, že soud v odůvodnění svého rozsudku konkrétně nerozebírá jednotlivá hlediska rozhodná pro použití pozdější právní kvalifikace, odkazuje toliko na novelu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., která nově, výrazně ve prospěch pachatelů majetkové trestné činnosti, upravila kritéria škod jako kvalifikačních momentů, a dále se zabývá toliko důvody, pro které jednání stěžovatele i spoluobviněného B. kvalifikoval jen jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Tento nedostatek odůvodnění však částečně napravili odvolací soud a především soud dovolací, který se námitkou stěžovatele stran porušení ustanovení §16 trestního zákona zabýval velmi podrobně a při posouzení její důvodnosti zvažoval i další hlediska (srovnal trestní sankce uvedené ve srovnávaných zákonech, možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu dle §62 trestního zákona). Za skutečnost výrazně svědčící ve prospěch užití pozdějšího zákona (trestního zákona ve znění zákona č. 253/97 Sb. a zákona č. 265/2001 Sb.) označil to, že v důsledku posunutí spodní hranice škody velkého rozsahu stanovené v §89 odst. 11 trestního zákona na částku 5.000.000,- Kč bylo jednání obou obviněných kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu, nikoli jako dokonaný trestný čin. I když stěžovatel nepřikládá tomuto posledně uvedenému hledisku žádnou právní relevanci, Ústavní soud je opačného názoru. Přesto, že pokus trestného činu je bezvýjimečně trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin, pro nedostatek následku a v důsledku toho pro nižší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je zpravidla za pokus trestného činu ukládán trest mírnější, než by byl uložen za trestný čin dokonaný (srov. i ustanovení §31 odst. 2 písm. c) trestního zákona). K této formě trestného činu bylo nepochybně přihlédnuto i v případě stěžovatele, neboť mu byl uložen trest vyměřený při spodní hranici zákonné trestní sazby. Nadto je uvedené hledisko významné i z pohledu ustanovení §40 odst. 2 trestního zákona, dle něhož soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za pokus trestného činu. U dokonaného trestného činu není tento postup možný.
Lze tedy uzavřít, že právní posouzení trestního jednání stěžovatele podle pozdějšího zákona je v souladu s ustanovením §16 odst. 1 trestního zákona i článku 40 odst. 6 Listiny. Soud proto nebyl povinen postupovat podle ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu a stěžovatele upozornit před vynesením rozsudku na možnost přísnějšího posuzování skutku. Z uvedeného vyplývá, že právo stěžovatele na přípravu obhajoby, garantované čl. 40 odst. 3 Listiny, porušeno nebylo.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy, posuzovaném jako celku, došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ze stejných důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 14. července 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu