ECLI:CZ:US:2005:2.US.636.04
sp. zn. II. ÚS 636/04
Usnesení
II.ÚS 636/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti Harvardský Průmyslový holding, a. s. v likvidaci, IČ 44269595, se sídlem Praha 4 - Michle, Ohradní 65, zastoupené JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, čj. 14 Cmo 194/2004-253, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2003, čj. 20 Cm 61/2002-139, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, čj. 20 Cm 61/2002-157, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2004, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Cm 61/2002, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2003, čj. 20 Cm 61/2002-139, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 12. 2003, čj. 20 Cm 61/2002-157, určil, že usnesení náhradní mimořádné valné hromady stěžovatelky ze dne 19. 6. 2002, jímž bylo rozhodnuto tak, že valná hromada volí za členy představenstva Ing. T. Š., JUDr. F. M., L. Č., Ing. D.Z. a Mgr. J. N., je neplatné. Zároveň rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, které vzala následně zpět. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2004, čj. 14 Cmo 194/2004-253, odvolací řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka napadla usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně projednávanou ústavní stížností. Má za to, že vydáním rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení došlo k odepření jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Je přesvědčena, že odvolací soud měl její odvolání věcně projednat, neboť odvolání nevzala zpět, a neučinil tak v jejím zastoupení ani zvolený právní zástupce.
Jak ověřil Ústavní soud dotazem na Městský soud v Praze, stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu souběžně s ústavní stížností žalobu pro zmatečnost, která je vedena pod sp. zn. 46 Cm 228/2004. Řízení o této žalobě nebylo doposud skončeno.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zaměřil se na posouzení otázky, zda je návrh na zahájení řízení přípustný.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud i v projednávaném případě.
Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" procesních prostředků ve smyslu citovaného zákonného ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (srov. I. ÚS 339/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, usn. č. 33).
Novým procesním opravným prostředkem je od 1. 1. 2001 žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut, koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek, má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 občanského soudního řádu napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení (mimo jiné pro zpětvzetí odvolání podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu - srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář II. díl, 6. vydání 2003, str. 1007).
V projednávané věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení z důvodu zpětvzetí odvolání. Takové rozhodnutí bylo možné, jak je uvedeno výše, napadnout žalobou pro zmatečnost. Stěžovatelka tohoto procesního institutu také využila, neboť souběžně s ústavní stížností (zřejmě z důvodu opatrnosti a s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti) žalobu pro zmatečnost podala. Nebylo o ní ovšem doposud rozhodnuto. Pokud tedy stěžovatelka napadá rozhodnutí, proti němuž se lze bránit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost s ohledem na principy subsidiarity a minimalizace zásahů ve fázi, kdy o této žalobě nebylo rozhodnuto, posoudit jako nepřípustnou. Pokud by za této situace ústavní stížnost věcně posoudil, mohl by nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a těchto mimořádných opravných prostředků.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť v případě, že s žalobou pro zmatečnost neuspěje, bude moci ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení o žalobě pro zmatečnost.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková