ECLI:CZ:US:2005:2.US.643.04
sp. zn. II. ÚS 643/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů J. K. a A. L., oba zastoupeni JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 621/2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 Co 196/2002, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 19 C 22/2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl.1, čl. 37, čl. 38 odst. 2 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jejich žalobě na zaplacení částek představujících stravné při zahraniční pracovní cestě.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že usnesením ze dne 6.1.2005 došlo dle ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) spolu s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř. ke spojení ke společnému řízení ústavní stížnosti A. L., vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 645/04 a ústavní stížnosti J. K., vedené pod sp. zn. II. ÚS 643/04, neboť se jednalo o věci, které spolu úzce souvisí, byly podány ze stejných důvodů a oba stěžovatelé byli žalobci v témž soudním řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí. Uvedené ústavní stížnosti jsou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 643/04.
V ústavní stížnosti vyjadřují stěžovatelé nesouhlas s právními závěry soudů, které zamítly jejich žalobu na zaplacení stravného při zahraniční pracovní cestě s odůvodněním, že všichni žalobci uzavřeli dne 18.8.1998 s žalovaným platné dohody o změně pracovní smlouvy (účinné ode dne 1. 9. 1998), kterými si sjednali jako pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad železniční stanici Chalupki na území Polska. Tuto železniční stanici pak soud považoval podle §1 odst. 2 zákona o cestovních náhradách za předsunuté pohraniční odbavovací stanoviště na území sousedního státu a nárok na stravné proto nepřiznal.
Stěžovatelé namítají, že soudy obou stupňů ani soud dovolací nebraly na vědomí všechny jimi předložené důkazy a tento postup nijak neodůvodnily. Jde především o listiny označené jako sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad v železniční stanici Chalupki, datované v květnu a červnu 2000. Skutečnost, že tyto listiny byly pominuty, považoval za vadu i dovolací soud, avšak ta podle něj neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento nezákonný postup byl uplatněn pouze k tíži jedné strany a byla tak porušena zásada rovnosti.
Soudy dále dle stěžovatelů nesprávně vyhodnotily platnost dohod o změně pracovních smluv z 18. 8. 1998 a jejich odůvodnění považují stěžovatelé za plytká a nepřesvědčivá. Výpovědi žalobců soudy hodnotily jako nevěrohodné a účelové, avšak výpovědi svědků žalovaného, kteří měli zájem na výsledku sporu (jednalo se o pracovníky, kteří byli za uzavírání smluv odpovědni) jako věrohodné hodnotily. Soudy se nevypořádaly s logickou otázkou, že pokud by byly platné dohody o změně smluv z roku 1998, žalovaný by neměl důvod smlouvy opětovně sjednávat v roce 2000. Soudy nehodnotily důkazy objektivně a při svém rozhodování přihlížely jen k důkazům podporujícím výrok, čímž nebylo naplněno ustanovení §157 o.s.ř.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ostravě z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatelé přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud obdobně jako v řadě svých předchozích rozhodnutí uvádí, že není soudem nadřízeným obecným soudům a do jejich rozhodovací pravomoci je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo.
Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno obsáhlé a podrobné dokazování, z něhož byl dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí.
V odůvodnění rozhodnutí soudy uvedly, že mezi zaměstnavatelem a žalobci (stěžovateli) byly platně sjednány změny pracovní smlouvy (dne 18. 8. 1998), kterými bylo pro účely cestovních náhrad dohodnuto pravidelné pracoviště dle ust. §2 odst. 3 zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách v železniční stanici Chalupki. Smlouvy byly dostatečně srozumitelné a určité, ve smlouvách bylo uvedeno, že sjednaným pravidelným pracovištěm je železniční stanice, kde zaměstnanci pravidelně nastupují na směnu a k ní přilehlý obvod vozmistrovské služby. Žalobcům bylo jednoznačně známo, že v stanici Chalupki nastupují na směnu. Přilehlý vozmistrovský obvod byl uveden v příloze k provoznímu řádu PPS Chalupki ze dne 31.5.1996 a je uveden v pracovní činnosti vozmistrů ze dne 17.5.1996. Vzhledem k tomu, že základem pro posuzování cestovních náhrad při pracovních cestách je rozsah sjednaného místa, které je pravidelným pracovištěm zaměstnance a žalobci vykonávali práci na pohraniční přechodové stanici Chalupki, která byla jejich pravidelným pracovištěm, nárok na stravné za výkon práce v železniční stanici Chalupki jim nevznikl.
Žalobci ani neprokázali, že by na ně byl v souvislosti se změnami původních smluv činěn nátlak (neuvedli kdo, který nadřízený jej činil a jakým způsobem). Účelem změny smluv bylo sjednocení postavení všech vozmistrů organizační jednotky žalovaného z hlediska poskytování cestovních náhrad. Ke změně smluv došlo v souvislosti s novelou zákona o cestovních náhradách provedenou zák. č. 125/1998 Sb., která stanovila, že náhrady podle zákona o cestovních náhradách se neposkytují při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím pracovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy, kdy výkon práce na tomto předsunutém pracovišti vykazuje stejné znaky s výkonem práce v tuzemském pracovišti.
Ústavní soud neshledal, že by ze strany soudu došlo v procesu dokazování k pochybení dosahujícímu porušení ústavnosti. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a z jakých důvodů považovaly výpovědi účastníků a svědků za věrohodné či nikoliv. Důkazy pak hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souvislosti a své závěry ohledně hodnocení důkazů přesvědčivě odůvodnily. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená zejména v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud přezkoumal řízení i z hlediska námitky, že soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi provedenými důkazy, neboť dle judikatury Ústavního soudu případy tvz. opomenutých důkazů, mezi něž spadají i v řízení provedené důkazy, které nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny, mohou založit nepřezkoumatelnost či dokonce protiústavnost vydaného rozhodnutí. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Pro posouzení projednávaného případu bylo rozhodné zjištění, že k platné změně pracovní smlouvy, v níž bylo dohodnuto pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, došlo již dne 18. 8. 1998. Skutečnost, že v květnu a červnu 2000 byly podepsány listiny označené rovněž jako sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad, na tom nemůže nic změnit. Ústavní soud se proto ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že soudy se měly v odůvodnění rozhodnutí vyjádřit i k těmto důkazům, ale se zřetelem k celému průběhu řízení a k rozhodným skutečnostem zjištěným provedeným dokazováním, tento procesní nedostatek nemůže sám o sobě posunout věc do ústavní roviny. Ústavní soud v této souvislosti připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz García Ruiz, Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud shodně se svou judikaturou dále uvádí, že za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu lze považovat pouze situaci, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tedy pokud jsou právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79, a sp.zn. III.ÚS 192/03 a další).
V projednávané věci Ústavní soud výše naznačený extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů a jejich hodnocením. Skutečnosti opravňující soudy, aby ve věci rozhodly, byly zjištěny a prokázány dostatečným způsobem. Právní závěry soudů, dle kterých nárok na stravné za období, kdy stěžovatelé vykonávali práci na PPS Chalupki, která byla jejich pravidelným pracovištěm v souladu s ustanovením §1 odst. 2 zák. č. 119/1992, o cestovních náhradách, tak nevznikl, nelze považovat za právní závěr, který by byl v rozporu s Ústavou, či by byl vysloven v řízení provedeném v rozporu Listinou.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu