ECLI:CZ:US:2005:2.US.65.05
sp. zn. II. ÚS 65/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2004, sp.zn. 28 Cdo 1904/2004, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst 1 a 3, čl. 4 odst 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl, 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 , Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V ústavní stížnosti uvádí výhrady proti právním závěrům soudů prvého a druhého stupně, dle kterých nebylo možno vyhovět jejímu restitučnímu nároku - žalobě na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí podle §5 zák. č. 87/1991 Sb., a to pro nedostatek podmínky státního občanství České republiky stěžovatelky. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se způsobem přezkoumání a hodnocením listinného důkazu "osvědčení o státním občanství ze dne 7. 7. 1996 za strany soudů prvého a druhého stupně. Dále uvádí, že z čl. 1 a 2 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy (publikované pod č. 169/1929 Sb.) vyplývá, že naturalizací uskutečněnou v roce 1953 nemohla ztratit české občanství, neboť se tak stalo přede dnem 13. 2. 1957, teprve kdy byl ukončen válečný stav s Japonskem.
Z připojeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2000, č.j. 10 C 347/95-126, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 7. 2002, byl zamítnut návrh stěžovatelky na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, neboť s ohledem na ztrátu českého občanství nesplňovala podmínku ust. §3 zák. č. 87/1991 Sb. Krajský soud v Ostravě odvolání stěžovatelky zamítl a rozsudkem ze dne 10. 10. 2003, sp.zn. 56 Co 691/2002, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém uvedla, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud posuzoval podané dovolání v souladu s ustanovením bodů 15 a 17 přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů, tj. dle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb. Vzhledem k tomu, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu prvostupňové rozhodnutí, bylo nutno přípustnost dovolání posuzovat podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř., neboť nešlo o případ, v němž by odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí vyslovil dle §239 odst. 1 o.s.ř., že odvolání je přípustné. Jak Nejvyšší soud zjistil, stěžovatelka však ani v odvolání, ani v souvislosti s jednáním u odvolacího soudu neučinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání a nebyl tak splněn zákonný předpoklad přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k absenci jakéhokoliv procesního úkonu ze strany stěžovatelky, který by bylo možno hodnotit jako návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, vůbec neshledal předpoklady přípustnosti dovolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným usnesením Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelka ústavní stížností sice napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, nicméně tomuto rozhodnutí, které se meritem věci vůbec nezabývalo, nic nevytýká, tzn. nemá žádné výhrady proti právnímu závěru o nepřípustnosti podaného dovolání. Veškerá její argumentace je založena na přesvědčení, že české občanství nikdy nepozbyla a zůstalo jí zachováno a směřuje tak proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, které však, jak je zřejmé z petitu ústavní stížnosti, nenapadá.
Za této situace Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť právním závěrům dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, které zcela korespondují s aplikovanou právní úpravou, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i pokud by stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí odvolacího soudu až po doručení rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, jednalo by se o návrh podaný opožděně, neboť v tomto případě posouzení přípustnosti dovolání nezáviselo na uvážení Nejvyššího soudu o přípustnosti mimořádného opravného prostředku jak má na mysli ust. §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ale dovolací soud byl při rozhodování vázán zákonnými podmínkami upravujícími přípustnost dovolání. Jinými slovy lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu by mohla být odvíjena od rozhodnutí (i nevyhovujícího) Nejvyššího soudu jen tehdy, pokud by stěžovatelka v souladu s ust. §239 odst. 2 o.s.ř., ve znění před novelou provedenou z 30/2000 Sb., učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu