ECLI:CZ:US:2005:2.US.650.04
sp. zn. II. ÚS 650/04
Usnesení
II.ÚS 650/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného JUDr. Josefem Machem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Budečská 974/6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, č. j. 26 Cdo 1030/2004-90, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení výroku II. a III. v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Těmito výroky bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že dovolání žalovaného (stěžovatele) proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o stanovení povinnosti k vyklizení, není přípustné. Neshledal, že by byl dán závěr o zásadním významu rozsudku po právní stránce. Dovolatel totiž, ačkoliv uvedl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") - tedy nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňoval správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně. Má-li však přípustnost dovolání vyplývat z uvážení dovolacího soudu [tedy §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka, směřující proti skutkovému stavu věci, pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Proti výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu ČR podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 2 odst. 3 (každý může činit, co není zákonem zakázáno), čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), a čl. 10 odst. 2 (ochrana před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života) Listiny. Uvedl, že si je vědom toho, že jeho dovolání odkazovalo na nesprávně zjištěný skutkový stav a na vadu, jíž bylo řízení postiženo, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozoval nicméně, že pokud byly skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího nesprávné, nemohly být správné ani jejich právní závěry. Vyslovil přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jakož i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí se pak Nejvyšší soud omezil pouze na obecné úvahy o nepřípustnosti dovolání a tím mělo být rovněž porušeno právo na spravedlivý proces, které v sobě mj. zahrnuje rozhodnutí jako výsledný produkt soudního řízení, které bude zohledňovat všechny aspekty proběhlého řízení a podrobně bude obsahovat právní závěry, jež budou vycházet jednak ze skutkového stavu, jednak ze správné aplikace hmotně i procesně právních norem. Stěžovatel se dále domnívá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu porušuje čl. 90 větu první Ústavy ČR a čl. 95 odst. 1, část věty před středníkem Ústavy ČR, protože napadené rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené v §157 o. s. ř. za použití §167 odst. 2 a §169 odst. 1 o. s. ř., a tím zakládá nejistotu pro budoucí analogické případy. Jelikož Nejvyšší soud nezohlednil při posuzování přípustnosti dovolání skutkovou stránku věci, která měla za následek nesprávnou aplikaci hmotného práva soudem prvního stupně i soudem odvolacím, porušil také výše zmiňovaná ústavně zaručená práva stěžovatele, zakotvená v čl. 2 odst. 3, v čl. 7 odst. 1 a v čl. 10 odst. 2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje především se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry ohledně naplnění výpovědních důvodů z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) a h) občanského zákoníku, které uskutečnily soud prvního stupně a odvolací soud. Podle stěžovatele se soud prvního stupně a následně i soud odvolací nevypořádaly s otázkou, zda byly splněny podmínky pro výpověď z výše uvedených důvodů a omezily se na pouhé konstatování, aniž by zohlednily zjištěný skutkový stav. I zde spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání v daném případě nezakládají. Je-li přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení právních otázek a v tomto případě je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolacím důvodem není naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. Dovolatel však odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýkal právě tu skutečnost, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Závěrem uvedl, že pokud bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost, nemohl se jím dovolací soud zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. V daném případě Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že se o žádné extrémní vybočení nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud tím, že neshledal v dané věci přípustnost dovolání. Argumentace stěžovatele vycházela z toho, že pokud byl v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím nesprávně zjištěn skutkový stav, nemohly být správné ani jejich právní závěry. Z tohoto důvodu měl dovolací soud dovolání připustit, protože se týkalo právních otázek, které měly mít zásadní právní význam. Na tomto místě nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání vycházelo zcela jasně ze zákonné úpravy, kterou i Ústavní soud považuje za ústavně konformní. Dovolací soud se vždy nejprve zabývá přípustností dovolání, a teprve shledá-li dovolání jako přípustné, může se zabývat jeho důvodností. Protože se jednalo o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, otevírala se dovolacímu soudu možnost posoudit přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení ovšem je, že dovolací soud shledá u rozhodnutí odvolací soudu zásadní význam po právní stránce. Přípustnost dovolání je pak otevřena pouze přezkumu právních otázek a nikoli již skutkových (§241a odst. 3 o. s. ř. a contrario). Stěžovatel však jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti napadá v podstatě pouze skutková zjištění, provedená soudem prvního stupně a odvolacím soudem [zjišťování naplnění výpovědních důvodů podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) a h) obč. zák.]. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, který závisí na jeho uvážení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neporušil procesní předpisy, a jeho postup není ani v rozporu s právem na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud nemá výhrady proti jeho rozhodnutí. Rovněž tak Ústavní soud neshledává porušení dalších stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv (čl. 2 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny). Nelze totiž hovořit o porušení principu autonomie vůle, popř. o zasahování do soukromí osoby, nebo o porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, pokud soudy dospěly v soudním řízení splňujícím podmínky spravedlivého procesu k právnímu závěru, o jehož správnosti nemá Ústavní soud rovněž pochybnosti, že byly naplněny výpovědní důvody a stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit byt. K vlastnímu provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy pak Ústavní soud pouze na okraj dodává, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecné soudy vyšly z řádně zjištěného skutkového stavu a ve svých rozhodnutích odůvodnily, na kterých důkazech své závěry postavily. Rovněž odůvodnění rozhodnutí obecných soudů splňují náležitosti stanovené procesními předpisy. Ve skutečnosti, že odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, pokud odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně dospěl k totožným skutkovým i právním závěrům.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová