ECLI:CZ:US:2005:2.US.655.04
sp. zn. II. ÚS 655/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti E. a P. B., oba zastoupeni JUDr. M. H., proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 9 C 1089/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 35 Co 224/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti (postrádající ústavněprávní argumentaci) proti shora uvedeným rozhodnutím, vyjadřují nesouhlas s právními závěry soudů, zejména pokud jde o výklad vyhl č. 86/1977 Sb. a uvádí, že se považují za poškozené, neboť je jim upíráno právo na majetek, který vlastnili jejich předkové. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozují od doručení rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 1238/2003-257, ze dne 13. 5. 2004, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 9 C 1089/95, Ústavní soud ověřil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004, č.j. 28 Cdo 1238/2003-257, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí soudu bylo založeno na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí zabýval i stěžejní námitkou stěžovatelů (shodnou jako v ústavní stížnosti), týkající se nesprávného výkladu a aplikace vyhl. č. 86/1977 Sb. Rozsudek Nejvyššího soudu, který byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 29. 10. 2003, ústavní stížností napaden nebyl.
S ohledem na uvedené skutečnosti, Ústavní soud, aniž se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Stěžovatelé totiž ústavní stížností nenapadli rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jejich ústavní stížnost, jak je z návrhu zřejmé, směřuje pouze proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 9 C 1089/95 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 35 Co 224/2002. K návrhu pak připojili kopie rozhodnutí ústavní stížností napadených rozsudků, tj. okresního soudu a krajského soudu.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Mezi základní atributy institutu ústavní stížnosti náleží požadavek subsidiarity, z nějž také plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí soudu I. a II. stupně, konečné rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu - by zůstalo nedotčeno, což by však nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 58/95 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usnesení č. 2, str. 331 a násl.).
V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatelé nenapadli poslední prostředek, který byl stěžovatelům zákonem k ochraně jejich práva v dané věci poskytnut, tj. rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost byla dána ust. §237 odst.1 písm. b) o.s.ř., a o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č.j. 28 Cdo 1238/2003-257, tak, že je zamítl.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj