ECLI:CZ:US:2005:2.US.663.04
sp. zn. II. ÚS 663/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného Mgr. I. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, čj. 29 Co 306/2004-166, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2004, čj. 11 P 4/2003-123, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 12. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, a to s odkazem na údajné porušení jeho práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy. Tvrdí, že soud prvého stupně neprovedl jím navržené důkazy a svůj postup jakkoli neodůvodnil. Porušil tím ustanovení §132 a §157 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a způsobil, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stěžovateli dále také nebylo umožněno realizovat jeho oprávnění účastnit se nařízeného jednání před soudem prvého stupně. Jednání bylo nařízeno na den 6. 2. 2003. Právní zástupce stěžovatele převzal zastupování den předtím, z jednání se omluvil a požádal o jeho odročení, neboť na stejný den měl nařízeno jiné jednání. Stěžovateli též nebyla zachována 10 denní lhůta na přípravu k jednání dle §115 odst. 2 o.s.ř. Soud přesto jednání provedl a provedl při něm i důkaz. Postup soudu označuje stěžovatel za nezákonný. Pochybení soudu prvého stupně nenapravil ani soud odvolací, který popsané námitky stěžovatele označil za irelevantní s tím, že ani případná procesní pochybení soudu I. stupně nemají vliv na správnost jeho úvah.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 11 P 4/2003, z něhož zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 1. 2004, čj. 11 P 4/2003-123, ve spojení s usnesením ze dne 24. 3. 2004, čj. 11 P 4/2003-138, svěřil nezl. M a nezl. P., pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství stěžovatele (otce nezletilých) a V. Š. (matky nezletilých, dále též "matka") do výchovy matky. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele platit výživné ve stanovené výši jak v době do rozvodu, tak i v době po rozvodu, a nedoplatek na výživném. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, čj. 29 Co 306/2004-166, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výrocích o výchově nezletilých pro dobu před i po rozvodu manželství, jinak rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, aby v odůvodnění rozsudku v naznačeném směru doplnil dokazování a rozhodl o výživném znovu poté, co odpovídajícím způsobem zjistí skutkový stav.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření primárně odmítl námitku stěžovatele stran znemožnění jeho práva účastnit se jednání. Omluva stěžovatele z jednání dne 6. 2. 2003 soudu sice došla dne 5. 2. 2003, soudkyni však byla předložena až dne 7. 2. 2003, a ta proto jednala v nepřítomnosti otce. Důkaz provedený při tomto jednání však opakovala při jednání dne 5. 6. 2003 tak, aby i stěžovatel mohl klást matce otázky a vyjádřit se k její výpovědi. K druhé námitce stěžovatele pak poukazuje na to, že důkazní řízení bylo v projednávané věci velmi podrobné a byly provedeny veškeré důkazy pro rozhodnutí ve věci. Oba rozsudky obecných soudů byly řádně odůvodněny.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla jeho rozhodnutím porušena, a navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud primárně zkoumal, zda jsou splněny všechny formální podmínky pro to, aby se ústavní stížností mohl meritorně zabývat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že doposud byla pravomocně skončena pouze část řízení, týkající se rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy matce. V části, týkající se povinnosti otce přispívat na výživu nezletilých, doposud nebylo rozhodnuto, neboť odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, které v současné době probíhá.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná pouze v části, jíž bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dětí do výchovy matce. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Soudní řízení ve věci, vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 11 P 4/2003, v části týkající se povinnosti stěžovatele přispívat na výživu nezletilých dětí dále pokračuje, a i když napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska formálního je pravomocný, není jím ještě pravomocně ukončeno řízení. Stěžovatel tak má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, kdy by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní práva, mohl by se stěžovatel domáhat nápravy cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak v této části nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Za této situace proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit předmětnou část ústavní stížnosti jako nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když současně neshledal naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (a stěžovatel je konečně ani netvrdil), což by jej za dané situace jedině vedlo k tomu, aby ústavní stížnost z uvedeného důvodu neodmítl.
Pokud jde o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že není důvodná.
První z námitek stěžovatel směřuje proti prostupu soudu prvého stupně, který neprovedl jím navržené důkazy (dopisem ze dne 13. 1. 2004), jež by potvrdily známost matky a její neschopnost postarat se o děti lépe než stěžovatel, a tento svůj postup v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. neodůvodnil.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že poslední jednání před vynesením rozhodnutí soudu prvního stupně se konalo dne 15. 1. 2004 (č. l. 116). Na č. l. 127 je založeno podání stěžovatele, označené "vyjádření otce, závěrečný návrh", ze dne 13. 1. 2004, předané Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 14. 1. 2004. Jeho obsahem je též návrh stěžovatele na provedení důkazu fakturou za úhradu hotelu na společné dovolené matky s P. P., s nímž měla matka údajně mimomanželskou známost, účtenkou ze dne 21. 11. 2003 k této faktuře a výslechem P. P., a dále 5 fotografiemi matky. Stěžovatel jimi chtěl dokázat jednak mimomanželský poměr matky, v jehož důsledku matka nebývala často doma, a jednak fakt, že matka navštěvuje poměrně často večírky, kde konzumuje větší množství alkoholu. Tyto skutečnosti pak měly sloužit na podporu jeho námitky proti svěření nezletilých výlučně do výchovy matce. Na témže listě č. 127 spisu je rukou připsán úřední záznam: "založeno po jednání 19. 1. 2004". Při jednání dne 15. 1. 2004 (a logicky ani dříve) skutečně obecný soud uvedené důkazy neprovedl. Při jednání současně vyhlásil napadený rozsudek. V jeho odůvodnění se obecný soud se skutečností, že navržené důkazy neprovedl, nevypořádal.
Ústavní soud proto zvažoval, zda daný postup obecného soudu byl v rozporu s občanským soudním řádem, a pokud ano, zda šlo o pochybení, které by současně zasáhlo i ústavní práva stěžovatele. Skutečnost, že soud neprovedl všechny stěžovatelem provedené důkazy obecně samu o sobě za pochybení označit nelze, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). V kontextu projednávané věci však zjevně nešlo o situaci, kdy by soud sám na základě vlastní úvahy dospěl k závěru, že návrhům stěžovatele na doplnění dokazování není nezbytné vyhovět, např. proto, že jsou pro věc nerozhodné, že by nemohly směřovat ke zjištění skutkového stavu atp. Z obsahu spisu se spíše podává, že v důsledku organizačního pochybení na straně soudu nebyl předmětný návrh postoupen soudkyni včas tak, aby k němu mohla vůbec přihlédnout. O tom, že uvedené návrhy soud neprovede, tedy zjevně v rozporu s §119a odst. 2 o.s.ř. nebylo rozhodnuto. Rovněž skutečnost, že se s neprovedením navržených důkazů obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal, vede k závěru, že tak soud jednal v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř., který výslovně stanoví, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede (mimo jiné), proč neprovedl i další důkazy. Není tedy sporu o tom, že k porušení procesních ustanovení v projednávaném případě došlo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že uvedené pochybení bylo patrně způsobeno organizačními důvody na straně soudu, např. v důsledku zpoždění oběhu dané písemnosti v rámci soudu. Bylo-li tomu tak v projednávaném případě, nezbývá Ústavnímu soudu než poznamenat, že takové komplikace technického či organizačního charakteru nemohou jít k tíži účastníků řízení.
Přese všechno uvedené však Ústavní soud nedospěl k závěru, že by toto dílčí procesní pochybení bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Vzal totiž především v úvahu, že soud prvého stupně provedl ve věci (pokud jde o výchovné vlohy rodičů a jejich vztah k nezletilým a naopak) obsáhlé dokazování, zejména znaleckými posudky znalkyň z oboru psychologie a psychiatrie a jejich výslechem, výslechem rodičů i obou nezletilých, vyjádřením OPD (Odboru sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu Městské části Praha 20), vyjádřením třídních učitelek nezletilých atd. Z něj bylo mimo jiné zjištěno, že doposud zabezpečovala péči o nezletilé převážně matka a vytvořila jim i zázemí. Oba nezletilí upřednostňovali její výchovu, i když potvrzovali, že otce mají rádi a chtějí se s ním stýkat. K jejich názoru soud s ohledem na jejich věk a rozumové schopnosti přihlížel. I z hlediska osobnostního se soudu po provedeném dokazování jevila pro výchovu nezletilých vhodná spíše matka. Otec naopak neprokázal dostatečnou odpovědnost za výchovu dětí, když nebyl ani schopen dohodnout se s matkou, která o to žádala, na výživném. Provedené dokazování se jeví jako dostatečný podklad pro rozhodnutí, k němuž soud následně dospěl. Není naopak zřejmé, že by skutečnosti tvrzené stěžovatelem (nový partnerský vztah matky, její návštěva večírků), i pokud by se prokázaly, byly v projednávaném případě natolik zásadní, že by mohly zvrátit rozhodnutí soudu, evidentně důkazně dostatečně podložené a pečlivě odůvodněné. S ohledem na uvedený závěr pak nelze vytknout nic ani postupu odvolacího soudu, shledal-li, že rozhodnutí soudu prvého stupně bylo i přes dílčí pochybení věcně správné. S přihlédnutím k charakteru tohoto konkrétního opomenutí soudu prvého stupně se Ústavní soud nepřiklání ani k závěru, že by mělo vliv na spravedlivost řízení jako celku, přezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí a jeho přesvědčivost, a ani k závěru, že jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Veden principem minimalizace zásahů, Ústavní soud by považoval za nadbytečně formalistický postup, pokud by rozhodnutí obecných soudů za dané situace zrušil.
Podle druhé z námitek uplatněných v ústavní stížnosti bylo stěžovateli zamezeno v jeho právu účastnit se nařízeného jednání. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stěžovateli bylo doručeno předvolání k jednání, svolanému na 6. 2. 2003, dne 31. 1. 2003. Ve spise je založena plná moc, již stěžovatel udělil svému právnímu zástupci dne 5. 2. 2003 a také omluva z jednání dne 6. 2. 2003, doručená prvostupňovému soudu osobně dne 5. 2. 2003. Ta byla odůvodněna tak, jak stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti. Na č. l. 32 spisu je dále poznámka, že uvedená omluva byla do spisu založena až dne 7. 2. 2003 odpoledne. Podle protokolu o jednání před soudem prvého stupně dne 6. 2. 2003 se jej stěžovatel ani jeho právní zástupce neúčastnili. Soud vyhlásil usnesení, že bude jednat v nepřítomnosti stěžovatele. Při tomto jednání, pokud jde o důkazní řízení, provedl výslech matky. Další jednání u soudu prvého stupně proběhlo dne 5. 6. 2003. V rámci něj byl mimo jiné opakovaně proveden výslech matky, jemuž byl přítomen stěžovatel a jeho právní zástupce.
I tato námitka stěžovatele je zčásti důvodná. Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř., nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání včas a nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Stěžovatel se však řádně a včas z jednání omluvil. Skutečnost, že tato omluva byla soudkyni předložena opožděně, zjevně také z organizačních důvodů na straně soudu, nemůže jít k tíži stěžovatele. Ústavní soud však ani v případě tohoto pochybení nedospěl k závěru, že by jím - z pohledu celého řízení - došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Popsané pochybení totiž bylo zcela zhojeno při jednání dne 5. 6. 2003, kdy byl zopakován důkaz provedený v nepřítomnosti stěžovatele a byla mu poskytnuta příležitost k důkazu se vyjádřit a vyslýchané osobě klást dotazy. Nebylo mu tak zabráněno v jeho právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, což garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení ústavních práv tak nelze spatřovat ani v postupu odvolacího soudu. Pokud odvolací soud za dané situace toto pochybení soudu prvého stupně shledal irelevantním, nelze v tom zjevně spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Zmíněné procesní pochybení nebylo s to způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, a nebylo tak způsobilým odvolacím důvodem.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivé řízení. Toto právo přirozeně nelze vykládat tak, že garantuje právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se domnívá, že postup obecných soudů je i přes jistá procesní pochybení ve výsledku ústavně konformní a že řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, bylo jako celek spravedlivé. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že je jedním z ustanovení, která v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2004
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu