ECLI:CZ:US:2005:2.US.669.04
sp. zn. II. ÚS 669/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti P. B, . zastoupeného JUDr. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2004, čj. 44 To 664/2004-71, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 12. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 Nt 276/2003 a 1 Nt 913/2004, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel je policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování Praha IV, pod čj. ORIV - 121/SKPV-OKV-2004, trestně stíhán pro trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 trestního zákona, spáchané ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona.
Obvodní soud pro Prahu 10 vzal stěžovatele usnesením ze dne 3. 12. 2003, čj. 1 Nt 276/2003-12, z důvodů §67 písm. a), b), c) trestního řádu do vazby s účinností od 1. 12. 2003 od 9.30 hod. O stížnosti stěžovatele rozhodoval Městský soud v Praze, který ji svým usnesením ze dne 15. 1. 2004, čj. 44 To 30/2004-24, jako nedůvodnou zamítl.
Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 vydal dne 1. 3. 2004, pod čj. 1 Nt 913/2004-29, usnesení podle §71 odst. 3 trestního řádu, jímž byl stěžovatel i nadále po uplynutí lhůty tří měsíců ponechán ve vazbě, neboť důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu i nadále trvaly. Toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 3. 2004.
Usnesením ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 1 Zt 475/2003, rozhodl státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 tak, že podle §71 odst. 4 trestního řádu ponechal stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal s odkazem na Listinu neústavnost rozhodnutí státního zástupce. Obvodní soud pro Prahu 10 stížnost jako nedůvodnou zamítl usnesením ze dne 12. 7. 2004, čj. 1 Nt 913/2004-58. Stěžovatel podal proti usnesení tohoto soudu stížnost, kterou opřel o nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02.
Městský soud v Praze zamítl stížnost jako nepřípustnou svým usnesením ze dne 24. 9. 2004, čj. 44 To 664/2004-71. V odůvodnění uvedl, že i když stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu dává nový pohled na rozhodování o vazbě, orgány přípravného řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Upozornil na to, trestní řád připouští pouze stížnost proti usnesení státního zástupce, jímž rozhodl o dalším trvání vazby, a další přezkum, jak jej navrhuje stěžovatel, nepřipouští a ani jej nezná.
Stěžovatel napadl posledně uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že postupem soudu, který odmítl projednat jeho stížnost jako nepřípustnou, bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nezávislého soudu a ve spravedlivém procesu uplatňovat své právo na přezkum oprávněnosti omezení svobody. Městský soud tak postupoval přesto, že si byl vědom odlišných názorů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), jakož i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02. Stěžovatel namítá i porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvádí, že od rozhodnutí státního zástupce ze dne 1. 6. 2004 do vydání a doručení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze uplynula doba více jak čtyř měsíců, což je dle stěžovatele doba neúměrná.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze. Plně odkázal na odůvodnění svého usnesení, v němž se zabýval argumentací stěžovatele, kterou shodně opakuje v ústavní stížnosti. Má za to, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť k porušení tvrzených ústavních práv nedošlo. Stěžovatel měl možnost domáhat se svého práva u soudu tím, že podal stížnost proti usnesení státního zástupce, jímž byl podle §71 odst. 4 trestního řádu ponechán nadále ve vazbě. Osobní svobody byl zbaven z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Soud je při svém rozhodování vázán zákonem, a před zákonem je třeba zajistit rovnost všech občanů. Požadavek stěžovatele, aby jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státního zástupce, byla projednána nadřízeným soudem, označil za nedůvodný. Má za to, že napadené usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem i platným ústavním pořádkem. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že Městský soud v Praze tím, že odmítl přezkoumat jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, postupoval v rozporu s Listinou a Úmluvou, tedy zákony vyšší právní síly než je trestní řád.
V projednávané věci je z hlediska použité ústavně právní argumentace stěžovatele relevantní ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož "každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Uvedená úprava vychází z toho, že počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu trestního stíhání, neboť okolnosti, na nichž bylo její nařízení založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto osoba ve vazbě má právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu. V právních řádech smluvních států Úmluvy se periodická soudní kontrola vazby uskutečňuje buď tak, že soud automaticky přezkoumává zákonnost vazby v určitých intervalech z úřední povinnosti, nebo tak, že zákon poskytuje právo podávat žádosti o propuštění na svobodu. Obě tyto alternativy považuje Soud za vyhovující článku 5 odst. 4 Úmluvy (srov. věc X. proti Spojenému království, nepubl. usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 600/03). V rozporu s Úmluvou není ani taková úprava, aby předběžnou podmínkou soudní kontroly bylo podání žádosti o propuštění z vazby u orgánu nesoudního typu, který vede řízení a který, pokud žádosti nevyhoví, sám automaticky postoupí žádost soudu, nebo proti jehož rozhodnutí může obviněný podat stížnost soudu (srov. věc G.B. a M.B. proti Švýcarsku, věc Wloch proti Polsku).
Tyto shora uvedené záruky zakotvuje český právní řád v ustanoveních §71 a násl. trestního řádu a byly uplatněny i ve stěžovatelově případě, kdy závěry v rozhodnutí státního zástupce jako orgánu nesoudního typu, rozhodujícího o dalším trvání vazby v přípravném řízení, přezkoumal a potvrdil Obvodní soud pro Prahu 10, a to v řízení s procesními garancemi přiměřenými tomuto typu řízení. Případné přezkoumávání rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí soudu jde v tomto případě nejen nad rámec platné právní úpravy zakotvené v trestním řádu, ale, jak již bylo uvedeno výše, nemá ani oporu v ústavním pořádku. Uvedené závěry nejsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (na nějž stěžovatel odkazuje), v němž bylo v souladu s judikaturou Soudu i Ústavního soudu vysloveno, že rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě není rozhodnutím ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť státní zástupce nesplňuje rysy nestrannosti a nezávislosti, a to jak z hlediska svého osobního statutu, tak z hlediska svého procesního postavení v trestním řízení (viz odstavec druhý právní věty citovaného nálezu, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 41). Na těchto svých závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit ani v nyní projednávaném případě. Pro posouzení této věci je však rozhodující, že o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce rozhodl soud, jenž splňuje kritéria nezávislého a nestranného tribunálu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvodem uvedeného zrušujícího nálezu ostatně nebylo porušení zásady dvojinstančnosti řízení, jak vyvozuje stěžovatel, ale porušení kontradiktornosti řízení, v němž byla přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby (viz výrok I. citovaného nálezu). Městský soud v Praze tedy postupoval ústavně konformně, když stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 jako nepřípustnou zamítl. Jeho odůvodnění, v němž mimo jiné poukázal na příslušná ustanovení trestního řádu, podle nichž bylo nutno postupovat (§73b odst. 2, §71 odst. 3, 4, §74 odst. 1, §146a) odst. 1 trestního řádu), nevykazuje prvky svévole, což by mohlo jedině vést ke zrušujícímu zásahu Ústavního soudu. Pokud stěžovatel považuje aplikovaná ustanovení trestního řádu za neústavní, měl spolu s ústavní stížností podat i návrh na jejich zrušení (§74 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud sám v těchto ustanoveních žádnou neústavnost neshledal.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno i jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Ani této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Za relevantní období je nutno považovat dobu od vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě (1. 6. 2004) do dne doručení usnesení obvodního soudu o zamítnutí stížnosti (26. 7. 2004). Tuto dobu rozhodně nelze označit za neúměrnou. I v opačném případě by však Ústavní soud nemohl za situace, kdy ústavní stížnost v této části nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a kdy tvrzenému porušení práva na projednání věci bez průtahů neodpovídá petit ústavní stížnosti [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], zasáhnout.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu