ECLI:CZ:US:2005:2.US.672.04
sp. zn. II. ÚS 672/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelky PS, zastoupené advokátem JUDr. O.D. PhD., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2508/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a 1) M.P. a 2) ing. K.P., obou zastoupených advokátkou JUDr. Z.N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jejích práv, garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, z něhož zjistil mj. následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. 4. 2002, čj. 5 C 95/92-605, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2002, čj. 5 C 95/92-623, bylo uloženo státnímu podniku PS uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu, jíž tento podnik prohlašuje, že ke dni 1. 4. 1991 byl držitelem pozemku parc. č. 1915/2 o výměře 34.843 m2, ostatní plocha, v katastrálním území K., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 525 pro obec P., kat. úz. K., u Katastrálního úřadu P. Tento pozemek vznikl sloučením části pozemku č. parc. 116/1 o výměře 33.084 m2, zapsaného ve vložce č. 249 poz. knihy pro kat. úz. K., části pozemku parc. č. 118/1 o výměře 1.748 m2, zapsaného ve vložce č. 249 poz. knihy pro kat. úz. K. a části pozemku parc. č. 119/1 o výměře 11m2, zapsaného ve vložce č. 249 pozemkové knihy pro kat. úz. K. Hranice pozemků byly odděleny vyznačeny na geometrickém plánu č. 502-12/98, dále v dohodě specifikovaném, jež je její nedílnou součástí. Část pozemku č. 116/1, o výměře 33.084 m2, zapsaného ve vložce č. 249 poz. knihy pro kat. úz. K., byla oddělena od pozemku č. 1915/2, o výměře 34.843 m2, ostatní plocha, v katastrálním území K., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 525 pro obec P., kat. úz. K., u Katastrálního úřadu P., a označena č. parc. 1915/2 o výměře 33.084 m2, jiná plocha/ostatní plocha. Část pozemku parc. č. 118/1 o výměře 1.748 m2, zapsaného ve vložce č. 249 poz. knihy pro kat. úz. K., byla oddělena od pozemku parc. č. 1915/2 (shora specifikovaného) a označena jako parc. č. 1915/15 o výměře 1.748 m2, jiná plocha/ostatní plocha. Část pozemku parc. č. 119/1 o výměře 11m2, zapsaného ve vložce č. 249 pozemkové knihy pro kat. úz. K. byla oddělena od pozemku parc. č. 1915/2 (shora specifikovaného) a vyznačena jako parc. č. 1915/16 o výměře 11 m2 - jiná plocha/ostatní plocha. Přejímající (vedlejší účastníci) nabudou vlastnictví každý k ideální polovině shora popsaných nemovitostí parc. č. 1915/2, 1915/15 a 1915/16 (dále jen "předmětné nemovitosti") a na základě této dohody lze zapsat vklad do katastru nemovitostí v ní popsaným způsobem. Akciové společnosti PS (stěžovatelce) bylo tímto rozhodnutím uloženo vydat každému z vedlejších účastníků ideální polovinu předmětných nemovitostí. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 62 Co 383/2002, rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, o náhradě nákladů vůči státu a o soudním poplatku potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů plyne, že vedlejší účastníci prodali kupní smlouvou ze dne 12. 10. 1977 , spolu s jejím dodatkem ze dne 15. 10. 1981, PS, n. p., pozemky v celkové výměře 44.120 m2 za 34.448,- Kč, a to včetně pozemkové parcely č. 116/1. Postupem podle nařízení č. 15/1959 Sb. (zjevně nesprávně bylo uvedeno 5/1959), došlo k přechodu vlastnického práva k domu čp. 102 se stavební parcelou č. 111, 114 a dalšími a pozemkové parcele č. 118/1, 118/2, 122 a 124 v katastrálním území K., vlastnicky patřícím vedlejším účastníkům, do vlastnictví Československého státu - správy SS v Ď. Oba soudy shledaly, že k prodeji předmětných nemovitostí došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Vedlejší účastníci byli pro svůj původ a angažovanost rodičů politicky a majetkově perzekuováni. Byli pouze formálními vlastníky nemovitostí, neboť právní předchůdce prvého žalovaného je již bezplatně bez právního důvodu užíval. Ze znaleckých posudků pak bylo zřejmé, že pozemky byly prodány za neadekvátní cenu. Předmětné pozemky také nebyly zastavěny ve smyslu ust. §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastníci řádně a včas vyzvali povinnou osobu, prvního žalovaného (PS, s. p.). Druhá žalovaná vznikla dne 6. 5. 1992. První žalovaný po jejím vzniku nadále existoval, pouze změnil předmět činnosti. Soudy dále dovodily, že pokud byly předmětné nemovitosti zařazeny do privatizace a přešly na druhou žalovanou (stěžovatelku), nedošlo k tomu platně, neboť tomu bránilo kogentní ustanovení zákona (§39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spolu s §9 odst. 1 a §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd). Soudy se vypořádaly též s námitkou stěžovatelky, dle níž brání vydání předmětných nemovitostí mezinárodní závazek ČR o ochraně investic vůči rakouskému investorovi, a to tak, že za ochranu investic nemají odpovědnost žalovaní (vedlejší účastníci), ale případně jen Česká republika. Nevydání nemovitostí by v tomto případě bylo v příkrém rozporu se základními principy restitučních zákonů. Na základě uvedeného proto obecné rozhodly, jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2508/2003, dovolání stěžovatelky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení o dovolání. Jako dovolací důvod stěžovatelka uplatnila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl. Konstatoval, že odvolací soud správně posoudil věc podle §6 odst. 1 písm. g) a §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zák. č. 87/1991 Sb."). Tato ustanovení také správně, v souladu s dosavadní judikaturou, na niž dovolací soud ve svém rozhodnutí též poukazuje, vyložil. Dovolací soud tedy neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka napadá závěry dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti následujícími námitkami. Předně se domnívá, že žaloba na uzavření dohody o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. a žaloba na vydání věci podle téhož zákona jsou rovnocennými instrumenty, jimiž se dosahuje téhož výsledku. Soud tedy uložil každému ze žalovaných v zásadě tutéž povinnost a nejméně jednomu z nich tak povinnost nesplnitelnou. Tvrdí též, že není osobou povinnou dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť tou je pouze právnická osoba, která držela věc ke dni účinnosti tohoto zákona. V daném okamžiku však stěžovatelka ani neexistovala. Řízení, proti ní vedené, tedy nemohlo být řízením restitučním, a pokud obecné soudy postupovaly, jako by tomu tak bylo, poskytovaly zesílenou procesní ochranu někomu, komu v řízení nepříslušela a porušily tak princip rovnosti účastníků. Nadto usuzuje, že způsobem rozhodování obecné soudy vykonávaly státní moc způsobem, který zákon nestanoví. "Vydávací" žaloba by totiž byla v obecném řízení podle §126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nepřípustnou. Tyto nedostatky Nejvyšší soud neodstranil. Uvedeným pochybením došlo i k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy zjevně vycházely z toho, že žalovaný státní podnik je stále povinnou osobou. Tím spíše jí však nemohla být stěžovatelka, neboť více povinných osob může přicházet v úvahu jen v případě spoluvlastnictví. Dále uvádí, že žalovaný státní podnik ani neučinil ohledně předmětných nemovitostí nějaký právní úkon, který by mohl být ve smyslu §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. neplatný. V projednávaném případě došlo totiž k přechodu majetku ex lege, podle §11 zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen "zák. č. 92/1991 Sb."), na FNM.
Obecné soudy tak dle názoru stěžovatelky zaměnily převod a přechod vlastnictví. Tyto závěry dle jejího názoru nevylučuje ani ustanovení zák. č. 92/1991 Sb., dle něhož jeho předmětem nejsou věci, které mají být vydány podle zvláštních předpisů oprávněným osobám, neboť zák. č. 92/1991 Sb., nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991 a nemohl tak mít na mysli, že postupům, jež uzákonil, brání předpisy, které ještě neplatí, resp. nejsou účinné. I z uvedených okolností tedy stěžovatelka dovozuje, že není povinnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka dále zpochybňuje naplnění nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. v projednávaném případě. I pokud by vedlejší účastníci prodali veškeré pozemky, o něž v řízení šlo (o část z nich však přišli postupem dle vládního nařízení č. 15/1959 Sb.), dostali by za ně jen o 1390,- Kč více, než reálně dostali. Cena tak zřejmě přesně odpovídá cenovému předpisu. Obecné soudy nadto přehlédly, že ceny se v dané době určovaly administrativně. Vypracovaný znalecký posudek je tak použitelný jen k určení, že nejde o zastavěné území. Spatřovat nápadně nevýhodné podmínky v tom, že převáděné pozemky byly již dlouho před převodem fakticky užívány tehdejší socialistickou organizací, není možné. Stěžovatelka konečně namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu minimálně pokud jde o dovolací důvod spočívající v námitce nesprávného posouzení nápadně nevýhodných podmínek je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí přesvědčivé odůvodnění. Není z něj seznatelné, proč byla dle jeho názoru smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení, M.P. a ing. K.P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření sděluje, že dle jeho přesvědčení nelze považovat projednávanou ústavní stížnost za opodstatněnou.
M.P. a ing. K.P. ve svém vyjádření navrhují, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, resp. zamítl. Domnívají se, že se dovolací soud dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a vypořádal se s námitkami v něm uvedenými. Nelze mu vytýkat, že se nezabýval okolnostmi a důvody, jež v dovolání stěžovatelky uplatněny nebyly.
Další důvody, neuvedené v dovolání a uvedené nyní dodatečně v ústavní stížnosti, nejsou ani vadami, k nimž by měl dovolací soud přihlížet, aniž by byly uplatněny. V jeho rozhodnutí tedy nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Státní podnik PS, původní účastník řízení před obecnými soudy (prvý žalovaný), byl usnesením zastupitelstva ze dne 27. 11. 2003 zrušen bez likvidace ke dni 30. 11. 2003 a dnem 4. 2. 2004 vymazán z obchodního rejstříku. Jeho právní nástupkyní je stěžovatelka.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Nutno předem zdůraznit, že stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti navrhuje pouze zrušení rozhodnutí dovolacího soudu. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95). Ústavní soud tak je na základě projednávané ústavní stížnosti oprávněn přezkoumávat ústavnost pouze tohoto napadeného rozhodnutí. Vedle toho není možné opomenout, že dovolací soud je zásadně vázán rozsahem dovolacích návrhů a rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, vyjma specifikovaných vad, jejichž přezkoumání dovoluje ustanovení §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. aniž by byly uplatněny v dovolání. Ústavní soud se s ohledem na uvedené mohl zabývat pouze tím, zda nedošlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky v rámci dovolacího řízení o jí podaném dovolání a zda se dovolací soud jí uplatněnými dovolacími důvody náležitě zabýval, když stěžovatelka nenamítá, že by opomněl se zabývat nějakou vadou, již by měl zohlednit i kdyby nebyla uplatněna.
Stěžovatelka v dovolání co do jeho přípustnosti poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ve vztahu k otázce nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání smlouvy, zastavěnosti předmětných pozemků a neplatnosti převodu předmětných nemovitostí (s tím, že nedošlo k převodu, ale přechodu majetku podle zák. č. 92/1991 Sb.). Dovolací soud její dovolání řádně, v mezích dovolacích důvodů přezkoumal. Konstatoval, že vzhledem k uplatněnému důvodu se zabýval jen tím, zda byl ve věci aplikován správný předpis a zda byl tento správně interpretován. Tento jeho závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti jakkoli nezpochybňuje. Dovolací soud dále konstatoval, že v projednávané věci byly aplikovány předpisy, jež se projednávané věci týkaly a účastníci na ně v průběhu řízení též poukazovali. Ani tento závěr stěžovatelka nyní nezpochybňuje. Zásadní se tak stává, zda dovolací soud nevybočil z mezí ústavnosti svým závěrem o správné interpretaci aplikovaných předpisů. Ani k takovému závěru však Ústavní soud nedospěl. Pokud jde o interpretaci pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" v ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že zaujal výklad, zastávaný konstantně i Ústavním soudem, dle něhož (mj.) je nutno zohlednit konkrétní okolnosti jednotlivého případu a u úplatných smluv zohlednit zejména ekvivalentnost vzájemných plnění (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 366/98). Dovolací soud za dané situace správně dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo v nesprávném posouzení věci založeném na nesprávném výkladu tohoto ustanovení a tento jeho závěr proto nelze považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Taktéž nelze konstatovat, jak tvrdí stěžovatelka, že by v této části bylo jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění plyne, z jakých důvodů ke svému závěru dospěl. Nutno pouze dodat, že stěžovatelka se nyní domáhá přezkoumání skutkových, a nikoli právních závěrů ve vztahu k otázce nápadně nevýhodných podmínek, když naznačuje, že cena za prodané předmětné nemovitosti nebyla adekvátní. Touto otázkou se však dovolací soud nemohl zabývat a nezabýval. Nesprávným právním posouzením věci není hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2002, sp. zn. 30 Cdo 1053/2002). Tento jeho postup tak nelze označit, s ohledem na meze přezkumu dovolání, za ústavně nonkonformní.
Obdobně nutno nahlížet na další části rozhodnutí o dovolání, jíž se dovolací soud zabýval správností rozhodnutí odvolacího soudu pokud šlo o platnost přechodu majetku (předmětných nemovitostí) prvního žalovaného. Dovolací soud považoval právní závěry odvolacího soudu, dle něhož nedošlo k platnému přechodu předmětných nemovitostí na stěžovatelku, za správné i v tomto případě. K tomu uvádí, že podle ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 91/1992 Sb. [správně zjevně zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který dovolací soud také dále odkazuje (dále jen "zák. č. 92/1991 Sb.")], může být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., použit podle zák. č. 92/1991 Sb. pouze v případě, když tento nárok nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě nebo byl zamítnut. Lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §1 odst. 3, §3 a §47 zák. č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace podle tohoto zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována. Je přitom nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu.
Ani tento právní závěr dovolacího soudu nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za vybočující z mezí ústavnosti. Stěžovatelka namítá, že majetek přešel z rukou povinné osoby postupem dle §11 zák. č. 92/1991 Sb. Šlo tedy o přechod práva a nikoli převod. Tento přechod tak nemohl být neplatný dle §9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., který zakazuje pod sankcí neplatnosti pouze převod věci. S touto námitkou se však již dostatečně vypořádává právě rozhodnutí dovolacího soudu, když odkazuje nikoli na ustanovení §9 odst. 1 zák.č. 97/1991 Sb., ale na ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. Tímto ustanovením byl vysloven zákaz privatizace majetku na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, když tohoto majetku může být podle zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, použito pouze v případě, že restituční nároky nebyly ve stanovené lhůtě uplatněny nebo byly zamítnuty. Z uvedeného vyplývá, že byla-li řádně uplatněna výzva podle znění zák. č. 87/1991 Sb. a o uplatněném restitučním nároku nebylo negativně rozhodnuto, nemělo vůbec k privatizaci takového majetku dojít (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 112/99). Není přitom důvodná námitka stěžovatelky, která v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že zákon č. 92/1991 Sb., nemohl mít na mysli zákon č. 87/1991 Sb., neboť ten byl ve vztahu k němu zákonem budoucím, a to již jen proto, že zák. č. 87/1991 Sb. byl přijat již dne 21. 2. 1991, zatímco zák. č. 92/1991 Sb. až dne 26. 2. 1991 a oba vstoupily v účinnost stejného dne.
Nadto nutno poukázat na judikaturu Ústavního soudu, dle níž je nutno zák. č. 92/1991 Sb. (§3) aplikovat i ve vztahu k zák. č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991 Sb. (tím spíše je pak nutné jej aplikovat v případě zákona, který nabyl účinnosti dříve). Vadný postup orgánů státu při privatizaci majetku podléhajícího režimu zákona o půdě nemůže být vykládán v neprospěch oprávněných osob (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 6/01). Jestliže stát disponoval s majetkem v rozporu se zákonem, tj. byl omezen v dispozicích po dobu trvání lhůty k uplatnění restitučního nároku, jde o úkon neplatný (absolutně), a tudíž nemohl vést k nabytí vlastnického práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 515/2000). Z uvedeného je zřejmé, že i ve vztahu k této otázce zaujal dovolací soud ústavně konformní závěr.
Nejvyšší soud dále podrobil přezkumu interpretaci odvolacího soudu, již zaujal ve vztahu k §8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., dle něhož pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Také v tomto případě zastává dovolací soud názor, že interpretace uvedeného ustanovení byla provedena správně. Tento jeho závěr stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka svou ústavní stížnost omezila na požadavek zjištění ústavnosti rozhodnutí dovolacího soudu. S ohledem na tyto meze se tak Ústavní soud nemohl zabývat jinými námitkami, než které zpochybňují ústavnost tohoto rozhodnutí. Jak již bylo shora podrobně odůvodněno, dovolací soud se náležitě vypořádal s dovoláním stěžovatelky, zohlednil všechny její námitky a v mezích daných uplatněným dovolacím důvodem o něm též rozhodl. Napadené rozhodnutí tak nevybočuje z mezí ústavnosti, je z ústavního hlediska akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry dovolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
J i ř í N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu