ECLI:CZ:US:2005:2.US.684.04
sp. zn. II. ÚS 684/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. C. d., zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, čj. 25 Cm 78/99-28, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2004, čj. 2 Cmo 268/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 14. 12. 2004 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Tvrdí, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně, porušila neposkytnutím soudní ochrany bez zbytečných průtahů jeho právo zaručené čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a výzvou k doplnění žalobního návrhu ze dne 23. 6. 2003 porušila i jeho právo na spravedlivé projednání záležitosti přiznané čl. 6 Úmluvy.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že Krajský soud v Brně uložil usnesením ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 25 Cm 78/99, stěžovateli (v usnesení označenému jako "žalobce") podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu, aby ve lhůtě patnácti dnů od doručení usnesení doplnil svou žalobu ze dne 24. 5. 1999 o vylíčení rozhodujících skutečností (podrobně rozvedených v usnesení) a označení důkazů, jichž se dovolává. Zároveň ho poučil o následcích nesplnění výzvy obsažené v tomto usnesení a o nepřípustnosti odvolání. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 2 Cmo 268/2003 (v navrhovaném petitu stěžovatel zjevně nesprávně uvádí sp. zn. 5 Cmo 289/2003) tak, že toto odvolání podle §218 písm. c) občanského soudního řádu odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení a tvrdí, že napadené usnesení, jímž byl vyzván k doplnění žaloby, nasvědčuje pro neurčitost obsahu poučení ve vztahu ke stanoveným náležitostem žaloby. Má za to, že soud nesplnil povinnost řádně účastníka poučit, jak je třeba opravu nebo doplnění návrhu provést. Zjevně pochybil také v tom, že ve svém rozhodnutí odkazoval na ustanovení §202 odst. 1 písm. a), což nenapravil ani soud odvolací. Dle názoru stěžovatele poškodil soud jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s ustanovením §79 odst. 1 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu podmiňoval jednání ve věci samé tak, že mu ukládal povinnosti nad rámec povinností uložených zákonem. S odkazem na předmět sporu a příslušnou právní úpravu totiž stěžovatel dovozuje, že svou povinnost ohledně vylíčení rozhodujících skutečností i povinnost důkazní splnil. Uvádí, že pokud ho soud prvního stupně konkrétně nepoučil, a naopak mu obecnou argumentací zjevně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy, a odvolací soud nejeví zájem zabývat se otázkou, do jaké míry jsou tím porušena stěžovatelova práva s ohledem na dobu, po kterou řízení probíhá, mu nezbývá, než věc řešit cestou ústavní stížnosti. Takový postup označuje za typický příklad nesprávného výkonu justiční praxe.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné. Zaměřil se na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti náleží požadavek její subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v nutnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon jednotlivci k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1, věta první před středníkem, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně vychází z názoru, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení (srov. III. ÚS 62/95). Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení, či vyzývá k doplnění či opravení podání, lze napadnout ústavní stížností v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně v dalším řízení zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
V projednávaném případě stěžovatel svou ústavní stížností napadl usnesení, jímž byl podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzván k doplnění žaloby. Jde o dílčí procesní rozhodnutí, kterým se řízení nekončí, a proti němuž není odvolání přípustné. Teprve usnesení, jímž by byla žaloba dle §43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuta pro vady, které brání pokračování v řízení, je možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatele. Proti takovému rozhodnutí je však již opravný prostředek přípustný, takže odvolací soud by v případě podaného odvolání přezkoumal správnost napadeného usnesení, tj. zabýval by se tím, zda předmětnou žalobu lze skutečně posoudit jako podání neúplné, nesrozumitelné či neurčité, a zda tedy postup soudu prvního stupně podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu byl či nebyl namístě.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutím, které nemají v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, Ústavnímu soudu nezbylo, než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti zbytečným průtahům v řízení, je třeba konstatovat, že Ústavní soud v minulosti nevyžadoval vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu, neboť takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., byl do právního řádu včleněn s účinností od 1. 7. 2004 nový institut - návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a cit. zák.). Vzhledem k této snaze zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivní prostředek, sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení vyčerpání tohoto procesního prostředku (srov. I. ÚS 506/04, IV. ÚS 259/04). Postupu dle ustanovení §174a) zákona o soudech a soudcích ovšem stěžovatel nevyužil, což bylo ověřeno dotazem na příslušném oddělení stížností Krajského soudu v Brně. Nadto ani petit návrhu navazující na tvrzené porušení práv na projednání věci bez průtahů neodpovídá ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2005
JUDr. PhDr. Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj