ECLI:CZ:US:2005:2.US.686.04
sp. zn. II. ÚS 686/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v neveřejném jednání soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti společnosti C. C. d., zastoupeného JUDr. Z. A., směřujícímu proti postupu v řízení a proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2004, č. j. 2 Cmo 265/2003-41, a Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2003, č. j. 25 Cm 74/99-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. prosince 2004 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených usnesení.
V řízení u obecných soudů stěžovatelka požadovala zaplacení částky 8.685 Kč proti žalovanému - vedlejšímu účastníkovi - J., s. d. v T., z titulu prodlení se zaplacením ceny dodaného zboží. Krajský soud ve věci vydal dne 22. června 1999 platební rozkaz, sp. zn. 4 Ro 1190/99. Proti platebnímu rozkazu podal vedlejší účastník odpor.
Poté krajský soud napadeným rozhodnutím stěžovatelku vyzval, aby ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), doplnila své podání ze dne 24. května 1999, a označila důkazy, jichž se dovolává. Stěžovatelka souběžně s doplněním svého návrhu napadla usnesení krajského soudu odvoláním, a to přes výslovné poučení o nepřípustnosti odvolání. Vrchní soud toto odvolání odmítl napadeným usnesením, č. j. 2 Cmo 265/2003-41.
Stěžovatelka spatřovala zásah do svých základních práv v tom, že krajský soud od podání žaloby v roce 1999 hned nezačal jednat. Když následně začal jednat, podmínil pokračování v řízení tím, že stěžovatelce uložil povinnosti nad rámec stanovený zákonem. Tento postup byl podle stěžovatelky v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka v uvedeném postupu shledala rozpor s ustanoveními čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou.
V projednávané věci byla stěžovatelka krajským soudem vyzvána k doplnění podání (§43 o. s. ř.). K odstranění vad jí byla stanovena lhůta. Dále byla stěžovatelka poučena o možných následcích, nebude-li podání doplněno. Proti tomuto procesnímu kroku soudu není ze zákona přiznán opravný prostředek [§202 odst. 1 lit. d) o. s. ř.].
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona lze ústavní stížnost podat proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí soudu, zejména rozhodnutí, jimiž soud upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění či opravení podání, mohou být napadena v ústavní stížnosti pouze za předpokladu neexistence jiného procesního nástroje, a pokud současně nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod. Usnesení soudu prvního stupně v projednávané věci není rozhodnutím, kterým by bylo řízení ve věci pravomocně skončeno. Jedná se o rozhodnutí procesní povahy, které samo o sobě nemůže vyvolat negativní následky pro stěžovatelku.
Jinými slovy, stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, která v daném okamžiku nezasahují nezhojitelně do jejich základních práv a svobod. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta umožňuje podat ústavní stížnost pouze tehdy, jsou-li vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že postup obecných soudů je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny. V otázce průtahů v řízení vychází Ústavní soud z ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení nově (s účinností od 1. července 2004) zavedlo institut "návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu". Zákonodárce tak vytvořil účinný nástroj, který slouží účastníkům řízení k nápravě stavu, vzniklého průtahy v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud považuje vyčerpání tohoto procesního prostředku za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení. Proto i část ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení před obecnými soudy Ústavní soud shledal jako nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal projednávané podání jako nepřípustné a proto je dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona je odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.soudce zpravodaj