ECLI:CZ:US:2005:2.US.689.04
sp. zn. II. ÚS 689/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) A.S. a 2) Bc. P.T., obou zastoupených advokátkou Mgr. M.V., směřující proti postupu Městského soudu v Praze v řízení, vedeném pod sp. zn. 8 To 362/2004, a Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení, vedeném pod sp. zn. 44 T 49/2003, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství a 2) Obvodního státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 16. 12. 2004, se stěžovatelé domáhají, aby bylo Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v řízení vedeném proti stěžovatelům, zakázáno přihlížet k přiznání stěžovatelů, které oba stěžovatelé učinili před rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 o podmíněném zastavení trestního stíhání, a aby bylo oběma soudům zakázáno předestírání tohoto přiznání stěžovatelům. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů dochází k porušování jejich základních práv podle čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z listin předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil, že oba stěžovatelé jsou stíháni jako spolupachatelé trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. z., krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. z., ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. z., a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. z. Těch se měli dopustit jednak tím, že dne 30. 8. 2002 v časných ranních hodinách v P., poté, co se prokázali služebními průkazy příslušníků Policie České republiky, požádali občana N.T.E., o předložení cestovního pasu, následně mu na oddělení odcizili 200 Kč, a odvedli jej na náměstí, kde mu bitím pěstí způsobili pohmoždění obličeje. Dále měli stěžovatelé téhož dne na náměstí v P. v časných ranních hodinách bezdůvodně fyzicky napadnout občana Slovenska, M.V., bít jej pěstmi do obličeje, po pádu na zem jej kopat, čímž mu měli způsobit zlomeninu 4. a 7. žebra, úrazový pneumotorax vpravo, pohmoždění pravého ramene, hlavy, zlomeninu základního článku 5. prstu pravé nohy, a mnohočetné oděrky na těle, poté se měli prokázat služebními průkazy příslušníků Policie České republiky, a odvést jej na oddělení, kde mu v místnosti pro zadržené měl stěžovatel S. opětovným bitím roztrhnout ret, aniž by o celé události sepsali úřední záznam.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 44 T 49/2003, bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a byla stanovena zkušební doba v trvání 18 měsíců u obou stěžovatelů. Ke stížnosti státního zástupce bylo toto usnesení zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 8 To 225/2004. Následně byli oba stěžovatelé uznáni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 44 T 49/2003, vinnými ve smyslu obžaloby a za to byli oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně, odloženého na zkušební dobu dvou let, a k trestu zákazu činnosti, spočívající ve výkonu povolání, kde by působili jako veřejní činitelé, a to na dobu dvou let. Proti tomuto rozsudku se odvolali jak oba stěžovatelé, tak státní zástupce a rozsudek byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 8 To 362/2004, zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Důvodem pro toto rozhodnutí odvolacího soudu byla pochybení soudu prvého stupně při shromažďování, provádění a vyhodnocování důkazů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že po podání obžaloby podali návrh na narovnání mezi nimi a poškozeným T.E. V rámci projednávání tohoto návrhu učinili stěžovatelé prohlášení ve smyslu §309 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), tedy o tom, že spáchali skutek. Soud narovnání neschválil, avšak po provedeném hlavním líčení shledal podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, pokud se stěžovatelé k činu doznají, což stěžovatelé posléze učinili. Poté, co bylo usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání zrušeno, bylo doznání stěžovatelům předestřeno nejprve při hlavním líčení soudem prvého stupně (který k němu však při úvahách vedoucích k rozsudku nepřihlédl), a poté i odvolacím soudem. Odvolací soud přitom doznání stěžovatelů zahrnul do úvah o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatelů, s ohledem na "změny dle nastalé situace". Podle názoru stěžovatelů je však předestírání jejich doznání nepřípustným zasahováním do jejich základních práv, neboť použití prohlášení, učiněného v souvislosti s návrhem o narovnání, je nepřípustné podle §314 tr. ř., a doznání stěžovatelů před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání bylo vynuceno postupem soudu.
Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na nález, sp. zn. III. ÚS 188/1999 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Svazek č. 16, Nález č.156, str. 157).
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je k dispozici obrana daná celým právním řádem. Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak, než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném, činností a rozhodovací pravomocí nadřízeného obecného soudu. (sp. zn. III. ÚS 62/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, Svazek č. 4, Nález č. 78, str. 243).
Uvedené závěry lze aplikovat i na tento projednávaný případ. Trestní stíhání stěžovatelů není doposud pravomocně skončeno, neboť nebylo skončeno ani posledním rozhodnutím odvolacího soudu. Z povahy pokynů odvolacího soudu přitom vyplývá, že v následném řízení před soudem prvého stupně (resp. odvolacím soudem) může dojít k podstatnému rozšíření skutkových zjištění (resp. jejich změně), a tím pádem i ke změně právního posouzení případu obecnými soudy.
Z takto vyložených důvodů proto Ústavní soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu