ECLI:CZ:US:2005:2.US.693.04
sp. zn. II. ÚS 693/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti M., zastoupené advokátem Mgr. et Mgr. V.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 35 Cm 320/99, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 14 Cmo 235/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 795/2004, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T., s.r.o., zastoupené advokátkou JUDr. B.B., jako vedlejší účastnice, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv garantovaných čl. 95 a čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Cm 320/99, z něhož zjistil následující:
Vedlejší účastnice (v původním řízení žalobkyně) se proti stěžovatelce domáhala žalobou uložení povinnosti zaplatit částku 720.000,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 13. 8. 1997 do zaplacení. Vedlejší účastnice vzala se souhlasem stěžovatelky žalobu zčásti zpět v rozsahu 3,82 % úroku z prodlení z žalované částky od 13. 8. 1997 do zaplacení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 35 Cm 320/99, uložil stěžovatelce (tehdy ještě vystupovala pod firmou P., a.s.) povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 720.000,- Kč s 17,18 % úrokem z prodlení od 13. 8. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Řízení v rozsahu 3,82 % úroku z prodlení z částky 720.000,- Kč od 13. 8. 1997 do zaplacení zastavil (výrok II.) a rozhodl o úhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 14 Cmo 235/2003, rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že zamítl návrh na zaplacení 17,18 % úroku z prodlení z částky 720.000,- Kč za dobu od 13. 8. 1997 do 5. 2. 1999; ohledně přisouzené částky 720.000,- Kč se 17,18 % úrokem z prodlení za dobu od 6. 2. 1999 do zaplacení ve výroku I. a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 795/2004, odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla všechna uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Nejvyššímu soudu ČR vytýká, že v posuzované věci neshledal otázku zásadního právního významu, když na rozdíl od něj se stěžovatelka domnívá, že posuzovaná věc zásadní právní význam má. Odvolací soud totiž rozhodl v rozporu s hmotným právem a uvedená problematika je zásadní nejen pro rozhodnutí soudů v dané věci, ale pro rozhodování soudů vůbec.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že k uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu nedošlo jejím zaviněním, když v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí obchodní podíl, který měl být převeden na vedlejší účastnici, nevlastnila a ani později neučinila nezbytné právní úkony k tomu, aby se převod mohl uskutečnit, resp. nenabyla jej ani do data, kdy měla být samotná smlouva o jeho převedení na vedlejší účastnici uzavřena. Tvrdí, že tato skutková zjištění nebyla v řízení prokázána. Připouští, že vedlejší účastnice ji dopisem ze dne 7. 1. 1999 vyzvala k vrácení poskytnuté zálohy ve výši 720.000,- Kč. Stěžovatelka se domnívá, že částku 720.000,- Kč nabyla na základě řádného právního důvodu, jedná se o zálohu, která propadla, a vedlejší účastnice se tedy nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení.
Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky odchýlil od skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně, přičemž nezopakoval dokazování provedené před soudem prvého stupně. Za klíčovou označil otázku, zda vedlejší účastnice odstoupila od úmyslu smlouvu uzavřít. Podle názoru odvolacího soudu takový úkon vedlejší účastnice prokázán nebyl. Je tak rozhodnutí odvolacího soudu namístě považovat za rozsudek měnící, když odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích stran po obsahové stránce jinak než soud prvého stupně. Stěžovatelka se proto domnívá, že dovolání bylo přípustné i dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud neprovedl důkazní návrhy, které stěžovatelka navrhla a nepoučil ji podle ustanovení §118a a §119a o.s.ř.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastnici řízení, obchodní společnosti T., s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že v řízení proběhlo celkem pět soudních jednání, přičemž na všech byla stěžovatelka zastoupena svým právním zástupcem. Z protokolů přitom nevyplývá, že by stěžovatelka měla jakékoli výhrady či námitky ke způsobu vedení řízení. Účastník je toho názoru, že stěžovatelka nedostála svým závazkům plynoucím ze smlouvy o budoucí smlouvě a ačkoli vedlejší účastnice poskytla potřebnou součinnost, stěžovatelka nezískala od třetích osob předmět budoucí smlouvy. Důvod nesplnění závazku je tak na straně stěžovatelky. Stěžovatelka byla poučena podle ustanovení §119a o.s.ř., což jednoznačně vyplývá z protokolů z jednání ze dne 14. 1. 2003 a ze dne 7. 2. 2003. Skutečnost, že provedené důkazy soud hodnotil jinak než stěžovatelka, je zcela v souladu s ustanoveními §120 a §132 o.s.ř. i s ústavním principem nezávislosti soudů, jak ostatně opakovaně uvádí i Ústavní soud (Sbírka nálezů s usnesení Ústavního soudu sv. 18, č. 95, a sv. 7, č. 1 a 3). Nelze z ní však dovozovat porušení práva na spravedlivý proces, což však stěžovatelka činí. Podle názoru účastníka je ústavní stížnost nedůvodná a navrhuje její odmítnutí.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k námitkám stěžovatelky uvedl, že při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, která doplnil dalšími důkazy. Skutková zjištění tak mají oporu v provedeném dokazování a právní posouzení věci není podle názoru účastníka v rozporu s hmotným právem. Účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka neprokázala splnění podmínek pro propadnutí zálohy. Stěžovatelka přitom v dovolání nenamítala rozpor z hmotným právem.
Vedlejší účastnice, T., s.r.o., ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že námitky týkající se údajné nemožnosti doplnit chybějící skutečnosti či je vysvětlit, jsou účelové. Stěžovatelka předkládala obecným soudům vyjádření, v nichž celou situaci prezentovala ze svého pohledu. Soud vyhověl i jejím důkazním návrhům.
Vedlejší účastnice se domnívá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu pro posouzení věci. Uvádí, že svědeckými výpověďmi svědků S., Z., Š. a S. bylo prokázáno její tvrzení o tom, že návrh smlouvy ani doklady prokazující převod obchodního podílu nebyly stěžovatelkou v dohodnutém termínu předloženy. V průběhu řízení bylo navíc podle názoru vedlejší účastnice prokázáno, že stěžovatelka nebyla a nikdy se nestala vlastníkem podílu, který měl být dle smlouvy na vedlejší účastnici stěžovatelkou převeden. Z těchto důvodů došlo k tomu, že předmětná smlouva uzavřena nebyla. Stěžovatelka si bezdůvodně ponechala značnou finanční částku a úspěšně se brání exekuci (pověřený exekutor JUDr. P. sdělil, že stěžovatelka nevlastní žádný majetek, který by bylo možné postihnout exekucí). Vedlejší účastnice je přesvědčena o tom, že rozhodnutí obecných soudů není v rozporu s hmotným právem, když z provedených důkazů jasně vyplývá, že důvod neuzavření smlouvy byl na straně stěžovatelky. Podle názoru vedlejší účastnice bylo dovolání ze zákona přípustné pouze v části výroku I. odvolacího soudu, jímž se měnila výše přiznaných úroků z prodlení. K porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv napadenými rozhodnutími nedošlo. Vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jejich skutková zjištění nevyplývají z provedeného dokazování, a nesouhlasí ani s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou je, zda na posuzovanou věc dopadá ustanovení uvedené v bodu IV. smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 17. 7. 1999 uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.
Obecné soudy vyšly ze shodných tvrzení stran, že dne 17. 7. 1997 uzavřela stěžovatelka a vedlejší účastnice smlouvu o smlouvě budoucí, jíž se zavázaly uzavřít nejpozději do 12. 8. 1997 smlouvu o převodu obchodního podílu 1. K., s.r.o., odpovídajícího vkladu ve výši 70.000,- Kč za 7.200.000,- Kč s tím, že zálohu ve výši 720.000,- Kč vedlejší účastnice stěžovatelce zaplatila při podpisu smlouvy o smlouvě budoucí. Podle bodu IV. věta poslední smlouvy o smlouvě budoucí "V případě, že by nabyvatel (vedlejší účastnice) od uzavření kupní smlouvy odstoupil, propadá záloha (ve výši 720.000,- Kč) ve prospěch převodce (stěžovatelky)". Dopisem ze dne 7. 1. 1999 vyzvala zástupkyně vedlejší účastnice stěžovatelku k vrácení předmětné jistiny. Stěžovatelka toto dopisem ze dne 1. 2. 1999 odmítla s tím, že dne 12. 8. 1997 odmítla smlouvu uzavřít. Nalézací soud dospěl k závěru, že propadnutí zálohy je vázáno na skutečnost, že vedlejší účastnice uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu následně odmítne, čímž nedodrží své smluvní povinnosti. Nalézací soud uvěřil výpovědím svědků S., Z., Š. a S., které se navzájem doplňovaly a byly podpořeny i dalším provedeným dokazováním, že se strany smlouvy sešly dne 12. 8. 1997 v L., vedlejší účastnice však nepředložila ani smlouvu o převodu obchodního podílu ani doklady s převodem související. Na jednání, které mělo pokračovat po obědě, se zástupce stěžovatelky nedostavil a statutární zástupce P. a.s. (dosavadního vlastníka obchodního podílu) pan S. sdělil, že pro zástupce vedlejší účastnice nic nemá. Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice neučinila žádný projev vůle, z něhož by bylo možné dovodit, že odmítla uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu. Připomněl, že stěžovatelka své tvrzení o tom, že vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila, nikterak neprokázala.
Podmínky pro sankci spočívající v propadnutí uhrazené zálohy soud v dané věci neshledal, uložil proto stěžovatelce povinnost zálohu vrátit, neboť by se o částku 720.000,- Kč obohatila bezdůvodně.
Námitkou stěžovatelky, jíž polemizuje se závěrem nalézacího soudu, že neměla ke dni 12. 8. 1997 vyřešeny vlastnické vztahy k předmětu plánované smlouvy se odvolací soud zabýval. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a provedl důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Provedené dokazování však podpořilo závěr nalézacího soudu, že stěžovatelka nebyla ke dni 12. 8. 1997 oprávněna disponovat s obchodním podílem společnosti 1. K., s.r.o., který měl být na vedlejší účastnici převeden. Ze smlouvy o smlouvě budoucí mezi 1. S, a.s. (převodce) a P., a.s. (nabyvatel, firma, pod níž dříve vystupovala stěžovatelka) ze dne 19. 4. 1997 totiž vyplývá pouze to, že převodce se zavázal předmětný obchodní podíl ve společnosti 1. K., s.r.o., převést nejpozději do 30. 9. 1997. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že stěžovatelka ke dni 12. 8. 1997 skutečně předmětný obchodní podíl vlastnila. Pokud se jí nepodařilo prokázat, že vedlejší účastnice projevila vůli od uzavření smlouvy o jeho převodu upustit, nenastala situace předvídaná ustanovením čl. IV smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 17. 7. 1997 a zálohu na kupní cenu je stěžovatelka povinna vrátit.
K námitce stěžovatelky, že odvolací soud měl zopakovat dokazování provedené soudem nalézacím, lze odkázat na ustanovení §213 o.s.ř., v tehdy účinném znění, podle něhož je vůli odvolacího soudu, zda dokazování provedené nalézacím soudem zopakuje či jen doplní. Skutečnost, že odvolací soud neopakoval dokazování provedené nalézacím soudem, vyšel z něj a doplnil jej (provedením stěžovatelčiných důkazních návrhů) nikterak nevybočuje ze zákonných ani ústavních mezí.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování.
Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.
V ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Vedlejší účastnice prokázala svá tvrzení o nenaplnění podmínek pro uplatnění zajištění formulovaného v bodu IV. smlouvy. Svou povinnost tvrzení a důkazní tedy splnila. Pokud stěžovatelka měla v úmyslu její tvrzení zpochybnit, měla jako protistrana ve sporném řízení možnost své hypotézy doložit příslušnými důkazy již v řízení před obecnými soudy a prokázat je v jeho rámci. Stěžovatelce se však přes poučení ve smyslu ustanovení §119a o.s.ř. (čl. 55 a 70 spisu) její verzi skutkových okolností prokázat nepodařilo a soud jí proto neuvěřil. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení §132 zákona o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).
Námitku stěžovatelky, že právní posouzení odvolacího soudu, který uvedl, že za klíčovou otázku považuje, zda byl prokázán úkon vedlejší účastnice, jímž by odstoupila od úmyslu uzavřít smlouvu, je pro ni překvapivé a že neměla možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit a navrhnout důkazy, Ústavní soud neshledal důvodnou. Ze spisového materiálu vyplývá, že otázka, zda vedlejší účastnice učinila projev vůle směřující k odmítnutí uzavřít smlouvu, resp., zda se stěžovatelce podařilo prokázat, že vedlejší účastnice od svého úmyslu uzavřít smlouvu odstoupila, byla řešena v průběhu celého řízení (viz odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně čl. 5). Stěžovatelka měla dostatečný prostor, aby se k této otázce vyjádřila a zvolila vlastní procesní taktiku k obhajobě svých práv. Obecné soudy vycházely pří posouzení případu ze shodného základu skutkových zjištění. V otázce podmínek, za nichž by bylo možné realizovat sankci dle bodu IV. smlouvy, byly rovněž zajedno, shodly se i na závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny. Právní názor odvolacího soudu vytržený z kontextu odůvodnění jeho rozhodnutí na posouzení případu jako celku nic nemění. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé ohledně stěžovatelčiny povinnosti vrátit žalovanou částku potvrdil.
Námitka, že stěžovatelka nebyla poučena ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. je v rámci odvolacího řízení v tomto směru zcela nepřípadná.
V této souvislosti nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatelky napadajícím závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání v dané věci. Jak bylo výše uvedeno, okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly soudem prvého i druhého stupně posouzeny shodně (srov. B., J., D., L., K., Z., M., M. Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, 2003, II. díl, s. 1045). Stěžovatelka tedy mohla přípustnost dovolání odvozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka dále vytýká, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, přestože rozhodnutí odvolacího soudu má podle názoru stěžovatelky zásadní právní význam. Je přesvědčena o tom, že k uváděným námitkám měl dovolací soud věc meritorně přezkoumat. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení.
V posuzovaném případě bylo dovolání přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3]. Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují do skutkových okolností případu (posouzení obsahu konkrétní smlouvy), nejedná se tedy o otázku právního posouzení věci. Další posouzení uvedené otázky by podle jeho názoru zcela postrádalo judikatorní přesah. Uvedeným závěrům dovolacího soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy) .
V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatelka se jej v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu