ECLI:CZ:US:2005:2.US.699.04
sp. zn. II. ÚS 699/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele F.K., zastoupeného advokátem Mgr. J.Č., o ústavní stížnosti proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 29. října 2004, sp. zn. 1 Nc 2439/2004-128, ze dne 27. 10. 2004, čj. 1 Nc 2441/2004-102, a ze dne 27. 10. 2004, čj. 1 Nc 2440/2004-111, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 701/04, Ústavní soud rozhodl, že se ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 27. října 2004, čj. 1 Nc 2440/2004-111, vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 701/04, spojuje ke společnému projednání s ústavními stížnostmi téhož stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2004, čj. 1 Nc 2441/2004-102 (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 700/04), a ze dne 29. října 2004, čj. 1 Nc 2439/2004-128 (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 699/04). Dále bylo rozhodnuto, že ústavní stížnosti, vedené do té doby pod spisovými značkami II. ÚS 699/04, II. ÚS 700/04 a II. ÚS 701/04 budou nadále vedeny pod sp. zn. II. ÚS 699/04.
Napadenými usneseními bylo rozhodnuto, že soudkyně OS JUDr. J.P. není vyloučena z projednávaní a rozhodnutí věcí, vedených k návrhu stěžovatele. Stěžovatel podal námitky podjatosti soudkyně s ohledem na její výzvu k doplnění tvrzení a předložení důkazů ve smyslu §118a o.s.ř. pro případ, že by soud věc posuzoval z hlediska vydržení vlastnického práva státem, popřípadě žalovanými. Uvedený postup považoval stěžovatel za poučení jdoucí nad rámec poučovací povinnosti soudu, z čehož dovozoval podjatost zmíněné soudkyně. Krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí ovšem mimo jiné konstatoval, že její postup v řízení o návrzích stěžovatele nevycházel z poměru k věci, ani z poměru k účastníkům či jejich zástupcům, nýbrž je výrazem přesvědčení soudkyně o jeho správnosti. Jako takový tak nemůže být důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v dané věci.
Stěžovatel napadá uvedený závěr v projednávaných ústavních stížnostech. Dle jeho názoru se jmenovaná soudkyně v rámci poskytnutého procesního poučení dopustila zásadního pochybení, neboť účastníky (resp. žalovaného) poučila o hmotném právu (předestřela otázku možného vydržení), a to za situace, kdy se doposud žádná z nich vydržení nedovolávala. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že se uvedeným způsobem nalézací soud "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována".
Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, domáhal se stěžovatel s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. v. B. a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04 a II. ÚS 105/01, aby tento soud výše označené usnesení nálezem zrušil.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, a vedlejší účastníky řízení, Obec Ú., R.K. a L.N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl a plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nemá pochybnosti o tom, že ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. je v souladu s předpisy ústavního pořádku.
R.K. se svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal. Obec Ú. se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřila. Ústavní soud dále zjistil, že poslední vedlejší účastník, L.N., dne 22. 4. 2005 zemřel. Tato skutečnost však dle názoru Ústavního soudu nebrání jeho rozhodnutí, neboť ústavně garantovaná práva jeho případných procesních nástupců jím nemohou být jakkoli dotčena.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud předesílá, že o obdobném návrhu stěžovatele již rozhodoval (srov. usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 173/05, ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 174/05, či ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 210/05), a ani v projednávaném případě neshledal důvod se od názorů v těchto rozhodnutích uvedených odchýlit.
Napadená rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za vykročující z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv, jak je stěžovatel označil v ústavní stížnosti. Stěžovatel podle své ústavní stížnosti spatřuje podjatost shora jmenované soudkyně v jejím postupu v řízení (shora popsané výzvě adresované žalobci), který považuje za nápovědu soudu žalovanému o možném způsobu ochrany. Nutno především podotknout, že se se zmíněnou námitkou náležitě vypořádal již krajský soud v napadených rozhodnutích. Poukázal především na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí vyjádřenou v §118a o. s. ř., jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Konstatoval, že mu v jeho procesním postavení nepřísluší přezkoumávat, zda danému stadiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, jakož ani posuzovat správnost názoru soudkyně, opřeného o přesvědčení, dle něhož se musí z úřední povinnosti v daném případě zabývat tím, zda došlo k vydržení vlastnictví, pročež ve výzvě k doplnění tvrzení určené žalobci zvolila formulaci, v níž se objevil výraz vydržení vlastnického práva. Jak již bylo uvedeno, krajský soud konstatoval, že napadený postup jmenované soudkyně nevycházel z poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, a s ohledem na §14 odst. 4 o. s. ř. dovodil, že přesvědčení soudkyně o jeho správnosti v řízení o konkrétní projednávané stěžovatelově věci nelze kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení.
Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal. Předmětem přezkumu je rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení nacházejícího se ve stadiu před nalézacím soudem. Toto rozhodnutí je řádně odůvodněno, nevybočuje z mezí ústavnosti a na racionální argumentaci v něm předloženou postačí odkázat. Z uvedeného vyplývá, že ani z hlediska objektivního testu, jak jej stěžovatel zdůraznil s poukazem na citovanou judikaturu, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit, resp. vzít je s ohledem na konkrétní výše popsanou skutkovou a právní situaci se současným přihlédnutím k procesní pozici krajského soudu za relevantní. Ústavní soud toliko dodává, jak ovšem naznačil již krajský soud v napadených rozhodnutích, že otázku opodstatněnosti či oprávněnosti postupu soudkyně je třeba případně řešit opravnými prostředky, nikoli požadavkem na změnu obsazení soudu.
S ohledem na výše uvedené nebyl shledán důvodným ani poukaz stěžovatele na - v ústavní stížnosti označenou - judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud z důvodů výše rozvedených jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
J i ř í N y k o d ý m, v. r.
předseda senátu