ECLI:CZ:US:2005:2.US.702.04
sp. zn. II. ÚS 702/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K.F., zastoupeného advokátkou JUDr. H.H., jíž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil část výroku rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 23. 9. 2004, čj. 27 Co 354/2004-70, jímž se "rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21.740,- Kč do 30ti dnů od právní moci rozsudku a vyslovil závazný právní názor, kterým bude Krajský soud v Praze povinen se řídit při novém rozhodování", za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený výrok rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 10 C 953/2003, z něhož zjistil následující:
Vedlejší účastnice, K.F., se žalobou proti svému otci, stěžovateli, domáhala placení výživného ve výši 12.000,- Kč měsíčně s účinností ode dne podání žaloby. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, čj. 10 C 953/2003-36, Okresní soud Praha - západ uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu vedlejší účastnice částkou 6.000,- Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem, s účinností od 11. 11. 2003 (výrok I.), v částce 6.000,- Kč měsíčně žalobu zamítl (výrok II.). Stěžovateli uložil dlužné výživné za období od 11. 11. 2003 do 29. 2. 2004 v částce 21.000,- Kč zaplatit vedlejší účastnici do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále soud rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Stěžovatel podal proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvého stupně odvolání. Podle jeho názoru by žaloba měla být zcela zamítnuta. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice po dobu tří let neukončila prvý ročník, údajně nelze její vysokoškolské studium kvalifikovat jako soustavnou a řádnou přípravu na budoucí povolání a vyživovací povinnost stěžovatele k ní již netrvá. Je přesvědčen o tom, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť vedlejší účastnice s rodiči přerušila veškeré styky a nemá o ně zájem. Přiznaná částka výživného podle jeho názoru neodpovídá odůvodněným potřebám vedlejší účastnice ani jejím majetkovým poměrům a možnostem zajistit si finanční prostředky prací.
Vedlejší účastnice s rozsudkem soudu prvého stupně souhlasila. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení nesložila zbývající zkoušky a vysokoškolské studium dne 23. 9. 2004 ukončila, nicméně vzala žalobu co do přiznané částky 6.000,- Kč měsíčně od 24. 9. 2004 a nadále zpět.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 27 Co 354/2004, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. co do částky 6.000,- Kč měsíčně od 24. 9. 2004 a nadále zrušil a řízení zastavil, rozsudek soudu prvého stupně dále změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21.740,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku a výrok III. rozsudku soudu prvého stupně vypustil. Rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu v části: "rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit na výživném za dobu od 11. 11. 2003 do 23. 9. 2004 částku 21. 740,- Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku" projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že vedlejší účastnice podala žalobu v době, kdy byla formálně zapsána jako studentka prvního ročníku UK. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že při interpretaci pojmů "řádné přípravy na budoucí povolání" a "řádné studium" postupovaly zcela nepatřičným a nadmíru formalistickým způsobem. Stěžovatel se dále cítí dotčen ve svém právu na péči o děti a jejich výchovu, když stěžovateli nebyla údajně dána možnost na dceru výchovně působit v důsledku čistě formálního přístupu krajského soudu.
Ústavní soud podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejší účastnici řízení, K.F., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Obecný soud ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť napadeným rozsudkem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. K námitkám účastník odkazuje na odůvodnění rozhodnutí, v němž je údajně podrobně vyložen skutkový stav, který podle provedeného dokazování účastník považoval za prokázaný, a právní předpisy, které na něj aplikoval. Vedlejší účastnice se ve lhůtě k tomu stanovené k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým odvolací soud zjistil a hodnotil skutkový stav, z něhož dle jeho názoru vyvodil i nesprávné právní závěry.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že proces dokazování i hodnocení důkazů je zásadně věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v souladu s pravidly stanovenými pro tuto činnost obecně závaznými právními předpisy. Proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, jak je vymezena v §132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy postupují v intencích této zásady, nespadá do pravomoci Ústavnímu soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy. Pouze v případě, že jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 Ústavy (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
V projednávané věci je třeba při stanovení mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu přihlédnout i k tomu, že vztahy upravované zákonem o rodině, mezi něž patří také vyživovací povinnost rodičů vůči dětem, jsou záležitostmi specifické povahy, kdy převažuje zájem na minimalizaci samotných soudních zásahů. Tento zájem je vyjádřen i v nepřípustnosti dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině [§237 odst. 2 písm. b) tohoto zákona]. I v této oblasti vztahů může přirozeně dojít k zásahům promítajícím se do ústavní roviny, nicméně právě zde platí o to víc, že hodnocení důkazů, byť by se s ním Ústavní soud neztotožňoval, ani porušení zákonného předpisu nemůže samo o sobě posunout věc do této roviny (srov. IV. ÚS 50/2000).
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry napadeného rozsudku, a to zejména v otázce aplikace a následné interpretace ustanovení §85 odst. 1, 2 zákona o rodině. Podle uvedeného ustanovení vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud nejsou samy schopny se živit. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že vedlejší účastnice není schopna sama se živit, neboť se dosud připravuje na budoucí povolání studiem na UK v P.
Přestože její studium nelze považovat za příliš úspěšné, je stále zapsána jako řádná studentka příslušného oboru a vyživovací povinnost stěžovatele dosud trvá. Soud zohlednil odůvodněné potřeby vedlejší účastnice i její majetkové poměry a množství volného času, který vzhledem ke sníženému rozsahu studijních povinností má. Při stanovení výše výživného soud vyšel z částky 5.500,- Kč měsíčně, kterou rodiče vedlejší účastníci do září roku 2003 hradili a k níž neměla výhrady. Přes vysoký příjem stěžovatele proto stanovil výživné 6.000,- Kč měsíčně. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice vzala žalobu zpět, když vysokoškolská studia ukončila, odvolací soud změnil výrok napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
Stěžovatelovu námitku, že soudy nesprávně interpretovaly pojmy "řádná příprava na budoucí povolání" a "řádné studium" nelze považovat za případnou. Uvedené pojmy nejsou uvedeny v aplikovaných ustanoveních zákona o rodině, obecné soudy je užívají jako pomocná hlediska při posouzení otázky, zda je dítě schopno samo se živit (§85 odst. 1 zákona o rodině).
Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů při interpretaci i aplikaci jednotlivých zákonných ustanovení uvedených právních předpisů, včetně citovaných ustanovení zákona o rodině, nevybočil z mezí ústavnosti. Obecné soudy své závěry v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě, logicky a ústavně konformním způsobem vyložily. Za dané situace proto není Ústavní soud oprávněn zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 Listiny). Lze jistě přisvědčit stěžovateli, že úprava vztahů mezi rodiči a dětmi je otázka velmi citlivá. V daném případě se ovšem stěžovatel a jeho zletilá dcera nebyli schopni o výši a trvání vyživovací povinnosti dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o žalobě zletilé dcery rozhodl. Subjektivní dojem stěžovatele, že mu soud v rámci soudního řízení nevytvořil dostatečný prostor, aby na svou zletilou dceru výchovně působil, nemá právní relevanci, tím méně pak ústavní rozměr.
Pokud se stěžovatel dále dovolává i čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto ustanoveních dotvářejí všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s určitým konkrétním právem nebo svobodou. Těmito konkrétními právy jsou podle stěžovatele právo na spravedlivý proces a právo na ochranu rodičovství, tedy práva, jejichž porušení ale Ústavní soud nezjistil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2005
Jiří N y k o d ý m, v.r.
předseda senátu