ECLI:CZ:US:2005:2.US.703.04
sp. zn. II. ÚS 703/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti D.J., zastoupeného advokátkou JUDr. J.X., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 ve věci sp. zn. 6 Tdo 885/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2004 ve věci sp. zn. 2 To 72/2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2003 ve věci sp. zn. 6 T 21/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se ve svém podání domáhá zrušení výše rubrikovaných usnesení obecných soudů, když tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tvrzeného zásahu se orgány činné v trestním řízení měly dopustit v důsledku nerespektování základních zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit jako jednatel společnosti G., s. r. o., když uzavřel smlouvu o leasingu, předmět této smlouvy začal dále pronajímat, aniž tento úmysl při jednání o uzavření či podpisu leasingové smlouvy oznámil, nesplácel řádně leasingové splátky a po vypovězení leasingové smlouvy předmět leasingu řádně nevrátil, čímž způsobil leasingové společnosti škodu nejméně 743.496 Kč.
Krajský soud v Ostravě v rámci řízení o odvolání nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně ohledně výše škody. Zrušil proto rozsudek Okresního soudu ve výroku o vině i trestu, napravil zmíněné pochybení a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání podané stěžovatelem na základě dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) a písm. k) bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplynulo naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, tedy existence podvodného úmyslu při uzavírání leasingových smluv. Dle názoru stěžovatele se tudíž nemohlo jednat o trestný čin. Skutkové věty rozsudků soudu nalézacího i odvolacího postrádají jakoukoli zmínku o uvedení jakékoli osoby v omyl. Protože jejich formulace nepostihuje všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu a následně ani pokrytí těchto znaků úmyslem, tedy naplnění subjektivní stránky trestného činu, je dle názoru stěžovatele závěr o jeho vině chybným.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Nejvyšší soud, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Olomouci, k vyjádření.
Nejvyšší soud podotkl, že stejné námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, byly již namítány v řízení o dovolání, a proto v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Námitky stěžovatele stejně jako v podané ústavní stížnosti směřovaly převážně do oblasti skutkových zjištění, což je mimo jiné dokládáno i stěžovatelovým odkazem na nerespektování §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Protože část námitek byla sice uplatněna ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ovšem nikoli odůvodněně, bylo dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Krajský soud v Ostravě uvedl, že stěžovatel námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti v podstatě navázal na obhajobu, kterou uplatnil již v řízení o odvolání. Krajský soud trvá na tom, že ve stěžovatelově věci byly důsledně vyhodnoceny skutkové i právní aspekty, včetně zohlednění jeho odvolacích námitek.
Okresní soud poukázal na skutečnost, že v rámci řízení konaným před tímto soudem byly provedeny důkazy v míře dostatečné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro meritorní rozhodnutí. S názorem stěžovatele, že ve skutkových větách nejsou uvedeny okolnosti, z nichž by bylo zřejmé konkrétní naplnění všech znaků subjektivní i objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, se neztotožnil. Jednání obžalovaného, tak jak je popsáno, je tedy dle názoru Okresního soudu možno podřadit pod uvedenou právní kvalifikaci.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republiky, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých základních ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 ve věci sp. zn. I ÚS 582/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález. č. 2, str. 9 a násl.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z odůvodnění napadených rozhodnutí se nedá dovodit prokázání objektivní ani subjektivní stránky trestného činu podvodu. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na dikci §250 odst. 1 trestního zákona, dle kterého se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí, a to například tím, že zamlčí podstatné okolnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. K tomu, aby v tomto případě byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, musí být již při uzavírání leasingové smlouvy k oběma zmíněným znakům prokázána existence zavinění, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu dle §4 trestního zákona.
Naplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu bylo dle názoru Ústavního soudu obecnými soudy bez důvodných pochybností prokázáno a v napadených rozhodnutích patřičně odůvodněno. Pronajímání předmětu leasingu bylo smluvními podmínkami ve všech případech zakázáno. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že stěžovatel při jednání o uzavření leasingové smlouvy tvrdil, že předměty leasingové smlouvy nutně potřebuje do svých provozoven a ani náznakem nezmínil, že by hodlal předmět leasingové smlouvy dále pronajímat. Stěžovatel tedy zamlčel při uzavření smlouvy podstatnou okolnost a způsobil tímto i svým následným jednáním leasingové společnosti škodu větší něž nepatrnou, čímž naplnil znaky subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ústavní soud částečně souhlasí s námitkou stěžovatele v tom smyslu, že z části odůvodnění napadaného rozhodnutí, která pojednává o subjektivní stránce trestného činu, není její naplnění zcela jasně patrné. Ačkoli však stěžovatel po celou dobu trestního řízení svůj podvodný úmysl v době uzavírání leasingové smlouvy popíral, vzhledem ke skutečnosti, že obchodní společnost stěžovatele v této době neměla mít žádné zaměstnance a tudíž nemohla stroje akutně potřebovat pro svou činnost, nedá se hodnocení věrohodnosti výpovědi stěžovatele a následnému závěru obecných soudů o existenci podvodného úmyslu již v okamžiku uzavírání leasingové smlouvy vytknout pochybení.
K takovému závěru přispívá i vyvrácení obhajoby stěžovatele stran uskutečněného jednání o možném pronajímání předmětu leasingu a údajného placení leasingových splátek přímo pracovníkovi leasingové společnosti. Tato stěžovatelova tvrzení byla vyvrácena řadou svědeckých výpovědí a také znaleckými posudky z oboru kriminalistika, odvětví specializace expertiza ručního písma.
Obecné soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů v souladu se základními zásadami trestního řízení zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a prokázaly existenci všech potřebných znaků objektivní stránky skutkové podstaty a také jejich zahrnutí zaviněním, tedy znakem subjektivním stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tento závěr obecných soudů je z odůvodnění napadených rozhodnutí bez pochyb patrný. Protože uvedení jiné osoby v omyl je pouze jednou z alternativ, kterými může být skutková podstata naplněna, nedá se námitka stěžovatele v tomto ohledu považovat za relevantní. Ústavní soud proto námitky stěžovatele neakceptoval.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a závěry na základě tohoto dokazování učiněnými, jenž by jej v souladu s dosavadní ustálenou judikaturou Ústavního soudu opravňoval přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy a zrušit napadená rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu