ECLI:CZ:US:2005:2.US.707.04
sp. zn. II. ÚS 707/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 8. srpna 2005 sp. zn. II. ÚS 707/04 ve věci ústavní stížnosti S. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2004 č. j. 5 Cmo 312/2004-228, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2004 č. j. 5 Cmo 312/2004-228 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze. Tímto usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2004 č. j. 30 Cm 9/2001-202 v rozsahu, jímž bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání. Ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci (stěžovateli) stanovil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 91 560 Kč. Po podání odvolání byl žalobce soudem prvního stupně vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 792 000 Kč. Na základě jeho žádosti o osvobození od zaplacení soudního poplatku mu bylo následně přiznáno částečné osvobození, takže jeho poplatková povinnost v důsledku moderace činila 192 000 Kč. Žalobce přesto takto snížený poplatek nezaplatil, a proto Městský soud v Praze odvolací řízení zastavil. Odvolací soud pak shledal postup soudu prvního stupně věcně zcela správným. Soud prvního stupně vydal usnesení o zastavení řízení dne 21. dubna 2004, a nemohl přihlížet ke zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, které učinil žalobce dne 26. dubna 2004. Toto zpětvzetí již nebylo s ohledem na vydané usnesení účinné.
Stěžovatel v poměrně obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti, která ovšem obsahovala pouze minimální ústavněprávní argumentaci, napadal postup jak Městského soudu v Praze, tak i Vrchního soudu v Praze. Městský soud v Praze pochybil dle názoru stěžovatele v tom, že po rozhodnutí o částečném osvobození od soudního poplatku opětovně nevyzval stěžovatele k jeho zaplacení ve výši určené po částečném osvobození od soudního poplatku a nestanovil stěžovateli lhůtu k jeho zaplacení. Postup soudu měl být stejný jako v případě vyměření soudního poplatku za návrh na zahájení řízení a výzva k zaplacení soudního poplatku měla být doručena v souladu s ustanovením §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samotnému. Městský soud v Praze však stěžovatele k zaplacení soudního poplatku nevyzval, lhůtu k jeho zaplacení neurčil a soudní řízení bez dalšího zastavil. Další pochybení Městského soudu v Praze spatřoval stěžovatel v tom, že vůbec nevzal na vědomí provedené zpětvzetí žaloby. Správnost postupu soudu prvního stupně pak měl následně přezkoumat odvolací soud, což však neučinil. Podle názoru stěžovatele řeší otázku vázanosti soudu usnesením §170 o. s. ř., podle něhož je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil, a nedošlo-li k jeho vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba usnesení doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. S ohledem na to, že se v daném případě jedná o usnesení procesní povahy, proti němuž je možno podat odvolání, musí být účastníkům doručeno, a soud je tedy tímto usnesením vázán až okamžikem jeho doručení. Soud prvního stupně nebyl tedy svým usnesením o zastavení soudního řízení vázán okamžikem jeho vydání (tj. 21. dubna 2004), ale až okamžikem jeho doručení (tj. dne 3. května 2004). Pokud tedy bylo zpětvzetí žaloby doručeno soudu, tedy nabylo účinnosti přede dnem, od něhož byl soud vázán usnesením o zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku, měl za těchto okolností Městský soud v Praze své usnesení o zastavení soudního řízení zrušit a postupovat dále podle ustanovení §96 o. s. ř. Dle názoru stěžovatele porušil dále Vrchní soud v Praze při rozhodování o odvolání procesní práva stěžovatele tím, že ve věci rozhodl, aniž by dal stěžovateli v souladu s ustanovením §15a o. s. ř. možnost vyjádřit se k osobám soudců a přísedících. Stěžovatel ani nebyl o svém právu vyjádřit se poučen.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k otázce vad v doručování uvedl, že většinu namítaných okolností nelze bez studia spisu posoudit, nicméně k této problematice odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 529/03 a sp. zn. III. ÚS 232/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněna). K námitce, že soud prvního stupně nevyzval opětovně stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, podotýká, že stěžovatel byl k podanému odvolání jednou vyzván. Skutečnost, že stěžovateli bylo částečně prominuto zaplacení soudního poplatku, nezakládá novou poplatkovou povinnost, poněvadž trvá původní, k níž byl již stěžovatel vyzván, a zůstávají také původní důsledky nezaplacení částečně prominutého soudního poplatku. Proto není třeba nové výzvy. Ke vztahu zpětvzetí žaloby a rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku Vrchní soud v Praze uvedl, že nelze ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dovodit, že zpětvzetím žaloby zaniká povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání. K rozhodnutí o zpětvzetí odvolání nebyl příslušný ani soud prvního stupně, ani soud odvolací. Rozhodnutí podle zákona o soudních poplatcích má přednost. K poslední námitce stěžovatele Vrchní soud v Praze uvedl, že stěžovatel nekonkretizuje, zda vůbec považuje členy senátu Vrchního soudu v Praze za podjaté a proč. Na základě těchto skutečností nepovažuje Vrchní soud v Praze ústavní stížnost za důvodnou.
Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Lhůta pro vyjádření uplynula dne 16. července 2005, avšak vyjádření vedlejšího účastníka došlo Ústavnímu soudu faxem až 4. srpna 2005. Obsahem vyjádření byla polemika s argumentací stěžovatele, především pak v otázkách zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, resp. zastavení řízení z důvodu zpětvzetí odvolání, v otázce doručování soudních písemností stěžovateli či v otázce možnosti stěžovatele vyjadřovat se k osobám soudců.
Ústavní stížnost stěžovatele, byť byla poměrně obsáhle odůvodněna, neobsahovala konkrétní ústavněprávní argumentaci, nicméně z jejího obsahu bylo možné dovodit, že stěžovatel namítá především porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že zastavily odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud na úvod podotýká, že je orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu proto dohled a kontrola nad obecnými soudy, pokud se týká jednoduchého práva. Toliko jsou-li porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, může se námitkami stěžovatele Ústavní soud zabývat věcně. Z tohoto pohledu tedy přezkoumal Ústavní soud námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Pro posouzení věci si Ústavní soud od Městského soudu v Praze vyžádal spis vedený pod sp. zn. 30 Cm 9/2001.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel uplatňoval námitky, které se týkají porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Tohoto pochybení se měl dopustit nejprve Městský soud v Praze, jenž nerozhodl o zpětvzetí žaloby stěžovatele, i když mu byl návrh na zpětvzetí žaloby doručen před doručením usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovateli, a posléze i Vrchní soud v Praze, který usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku potvrdil, aniž by se s návrhem stěžovatele na zpětvzetí žaloby vypořádal. Hlavní argumentace Vrchního soudu v Praze spočívala v tom, že zpětvzetí žaloby nemohlo být vůči soudu prvního stupně účinné, neboť mu bylo doručeno až po vydání rozhodnutí o zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud v tomto směru přisvědčuje stěžovateli, že takový postup nebyl správný. Především lze polemizovat s názorem, o nějž opřel své závěry Vrchní soud v Praze, a sice zda je soud vázán okamžikem vydání usnesení. V daném případě odkazoval Vrchní soud v Praze na použití ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s §167 o. s. ř. Ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. odkazuje v případě usnesení na přiměřené použití ustanovení o rozsudku, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení §156 odst. 3 o. s. ř. je soud vázán rozsudkem, jakmile jej vyhlásí. Vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o usnesení, které nebylo vyhlášeno, připadala do úvahy aplikace ustanovení §170 věty za středníkem o. s. ř. Podle znění tohoto ustanovení je soud vázán svým usnesením, pokud nebylo vyhlášeno, okamžikem doručení. Jestliže tedy došel Městskému soudu v Praze návrh na zpětvzetí žaloby (26. dubna 2004) před doručením usnesení o zastavení řízení (3. května 2004), měl tento soud procesní úkon účastníka zohlednit. Vrchní soud v Praze tím, že k odvolání stěžovatele potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze a rovněž ignoroval návrh stěžovatele na zpětvzetí žaloby, zatížil řízení vadou, která ve svém důsledku znamená porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze se po zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí musí s tímto procesním návrhem účastníka vypořádat. Důvod zastavení řízení má význam pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Proto s ohledem na důvody shora vyložené bylo ústavní stížnosti stěžovatele vyhověno a dle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo napadené rozhodnutí zrušeno.