ECLI:CZ:US:2005:2.US.711.04
sp. zn. II. ÚS 711/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů Z.H. a J.H., obou zastoupených advokátem JUDr. J.K., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. února 2004, čj. 10 Co 397/2001-278, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a SK, s.p., a J.B., obou zastoupených advokátkou Mgr. M.S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. března 2001, čj. 11 C 290/91-243, jímž byl zamítnut návrh žalobců (stěžovatelů) na vydání nemovitostí specifikovaných v žalobě. Předmětem zkoumání odvolacího soudu byla především otázka, zda je žalobci užitý restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") oprávněný, tedy zda posuzovaná kupní smlouva ze dne 18. července 1966 byla převodcem (otcem žalobců) uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva byla tehdejším vlastníkem uzavřena v tísni. Dalším předmětem zkoumání byla otázka, zda byla nemovitost prodána za nápadně nevýhodných podmínek, které byly žalobci spatřovány v nepřiměřenosti kupní ceny, oproti ceně, která měla být dána podle tehdy platných cenových předpisů. K posouzení přiměřenosti kupní ceny byl zpracován znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že kupní cena prodaných nemovitostí nebyla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, avšak nikoli ve smyslu jejich podhodnocení, ale tím, že mnohonásobně převyšovala cenu, za kterou bylo možno nemovitosti prodat. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobců, že nápadně nevýhodné podmínky byly dány již tím, že tehdejší cenové předpisy podhodnocovaly cenu nemovitostí, takže každý učiněný prodej byl zjevně nevýhodný. Na základě těchto skutečností odvolací soud konstatoval, že pokud kupní cena respektovala tehdy platné předpisy o cenách nemovitostí, nelze bez dalšího usuzovat na naplnění předpokladu o nápadně nevýhodných podmínkách. Obecně nemůže být za nápadně nevýhodnou podmínku ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích pokládána sama o sobě skutečnost, že cenovým předpisem platným v době uzavírání smlouvy byly zvláště podhodnoceny věci, jež tvořily soukromé vlastnictví. Jestliže za daného právního stavu neexistovala možnost uzavřít platně vzhledem k ceně a tedy k ekvivalentu plnění smlouvu výhodnější, pak podhodnocení majetku v uvedeném druhu vlastnictví bylo objektivní skutečností a nikoliv specifickou okolností konkrétního případu. Odvolací soud přihlédnul i k tomu, že vedle vyplacené kupní ceny, byl otci žalobců přidělen i byt v V.
Následné dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2004, čj. 28 Cdo 1812/2004-297, jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, nebo že by řešilo otázku, která byla rozdílně rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Dovolací soud uzavřel, že sporná otázka, jak ji vyřešil odvolací soud, byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek), a v čl. 36 odst. 1 a 2 (právo na spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé polemizovali s názorem obecných soudů v otázce výkladu nápadně nevýhodných podmínek při posuzování kupní smlouvy. Právní názor obecných soudů nedopovídá znění ani smyslu společenského působení platné právní úpravy (restitučních předpisů). Poukázali na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 296/96, podle něhož je nutno vždy zkoumat, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém demokratickém právním státě a to právě pod zorným úhlem politického nátlaku totality. Je obecně známo, že cenové předpisy v rozhodném období byly vytvořeny tak, aby jejich aplikací mohlo docházet k potlačování majetku v soukromém vlastnictví. Absenci nevýhodných podmínek nelze tedy spatřovat v tom, že kupní cena, za kterou byla nemovitost v roce 1966 prodána, překročila tehdejší obecnou cenu podle cenových předpisů, ačkoliv ani tato cena nebyla srovnatelná se skutečnou cenou domu a výhodami, které vlastnictví domu pro vlastníka představovalo. Vyjádřili přesvědčení, že v podmínkách demokratického státu by otec stěžovatelů nemovitosti za stanovenou kupní cenu nikdy neprodal.
Účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na závěry obsažené v odůvodnění svého rozsudku.
Vedlejší účastníci řízení ve společném shodném vyjádření k ústavní stížnosti poukázali na to, že nevýhodné podmínky nelze spatřovat v tom, že tehdy sjednaná cena za prodej předmětných nemovitostí nedopovídala cenám současným. Neadekvátnost cenového ujednání je třeba posuzovat vždy podle cen platných v okamžiku uzavření smlouvy. V opačném případě by vznikl neúnosný stav právní nejistoty a byly by zpochybněny základní právní principy, protože by bylo možné popřít existenci veškerých smluv z doby totality, a to i těch, které byly ve svém době uzavřeny v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy. V této souvislosti odkázali na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 65/96 a sp. zn. II. ÚS 53/95. Jestliže tedy kupní cena byla sjednána v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, či je dokonce mnohonásobně převyšovala, lze z toho pouze dovodit, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné poznamenat, že zákon o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit". Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, které spočívají ve stanovení kupní ceny, lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, od které se Ústavní soud nemíní odchylovat a podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného občana ve srovnání s občany jinými. Posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek podle §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích je přitom součástí nezávislosti soudního rozhodování. V daném případě ze znaleckého posudku vyplynulo, že kupní cena několikanásobně převyšovala tehdejší platné cenové předpisy. Soudy navíc přihlédly i k tomu, že vedle vyplacené kupní ceny za prodej nemovitosti ve výši 70.843 Kč byl otci žalobců přidělen byt v V., o velikosti 2+1. Z uvedeného nevyplývá, že by v tomto případě existovaly nápadně nevýhodné podmínky. Soudy své závěry o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek rovněž řádně odůvodnily, takže ani v tomto nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Je zřejmé, že z dnešního pohledu se i přes zaplacenou kupní cenu a poskytnuté další plnění v podobě přidělení bytu může jevit tehdejší prodej jako nevýhodný, ale úvahy stěžovatelů ubírající se tímto směrem, nelze s ohledem na výše uvedené považovat za relevantní. Pokud by jim Ústavní soud přisvědčil, znamenalo by to zásadní narušení principu právní jistoty a ve svém důsledku by to vedlo ke zpochybnění všech smluv uzavřených v minulosti.
Stěžovatelé ve své stížnosti rovněž namítali, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Ústavní soud opakovaně judikoval, že ochrana vlastnického práva se vztahuje na právo reálně existující, nikoliv pouze na právo tvrzené. Jestliže soud dospěje v řádně vedeném řízení k závěru, že nejsou dány zákonem stanovené předpoklady pro vydání předmětných nemovitostí, tedy pro přechod vlastnictví (jak se v souzené věci i stalo), nebylo tím zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů, neboť takové právo tu neexistuje.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 14. července 2005
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu