ECLI:CZ:US:2005:2.US.84.05
sp. zn. II. ÚS 84/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti JUDr. Z. P., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem Advokátní kanceláře Felix a spol., se sídlem U Nikolajky 5, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2005, č. j. 14 To 17/2005-60, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 12. 2004, sp. zn. 40 Nt 147/2004, usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 5 NZt 17/2004, a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2004, sp. zn. 2 VZv 13/2004, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, 2) Okresního soudu v Mělníku, 3) Nejvyššího státního zastupitelství ČR, a 4) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a P. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2004, sp. zn. 2 VZv 13/2004, kterým bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 5 NZt 17/2004, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 12. 2004, sp. zn. 40 Nt 147/2004, kterým byl vzat do vazby, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2005, č. j. 14 To 17/2005-60, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5, a čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel rekapituluje začátek svého trestního stíhání a své vzetí do vazby a namítá, že mu od zahájení trestního stíhání nebylo umožněno nahlédnout do spisu, přestože o to státního zástupce žádal. Pokud si stěžoval na průtahy v řízení ve smyslu
§157a odst. 2 tr. ř. byla stížnost posuzována podle §16b odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a nebylo o ní řádně rozhodnuto. Přitom od výslechu stěžovatele po zahájení trestního stíhání nebyl ve věci učiněn ani jediný úkon s výjimkou výslechu obviněného M. J. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo nezákonné a nedůvodné a použitá právní kvalifikace byla v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, neboť jednání, které je mu kladeno za vinu nemohl vykonávat jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci, a nebyl zachycen úmysl spáchat trestný čin. Koluzní vazební důvod u něj nebyl dán.
Ústavní soud si k řádnému posouzení věci vyžádal spis Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 40 Nt 147/2004. Z něj a z listin předložených stěžovatelem zjistil, že na základě usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2004, sp. zn. 2 VZv 13/2004, je stěžovatel stíhán pro pokus trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), a odst. 2 písm. c) tr. z. Toho se měl dopustit jednak tím (bod 2 usnesení), že v trestní věci obviněného M. J., vedené nejprve Policií České republiky, Úřadem vyšetřování hlavního města Prahy, a poté Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 3, a Obvodním soudem pro Prahu 3, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3, písm. b) tr. z., a vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z., v rozporu se svými oprávněními a aniž by proto byly dány zákonné procesní důvody, jednal se státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, JUDr. Rolfesovou, a s předsedou senátu Obvodního soudu pro Prahu 3, JUDr. Šimůnkem, s cílem, aby nedošlo k odsouzení M. J., když nejprve požadoval vyloučení obžalovaného ze společného řízení a vrácení věci do stádia přípravného řízení a následně naléhal na zproštění viny. Dále (bod 3 usnesení) měl v trestní věci obviněné V. P., vedené Obvodním ředitelstvím Police České republiky Praha IV, v rozporu se svými oprávněními a aniž by proto byly dány zákonné procesní důvody, vyhledal zástupkyni vedoucího II. odboru Služby kriminální policie a vyšetřování Obvodního ředitelství Policie České republiky Praha IV., pplk. JUDr. Evu Průchovou, s cílem dohledat spis obviněné, od čehož upustil po zjištění, že se o věc zajímá inspekce ministra vnitra, a poté se zajímal o stav řízení, učiněná zjištění a probíhající opatření policejního orgánu. Společně se stěžovatelem jsou stíháni M. J. a P. Š. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ČR ze dne 30. 12. 2004, sp. zn. 5 NZt 17/2004.
Dne 19. 12. 2004 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze Okresnímu soudu v Mělníku návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 12. 2004, č. j. 40 Nt 147/2004, byl stěžovatel vzat z důvodu podle §67 písm. b) tr. ř. do vazby. Proti němu podal stěžovatel namístě stížnost.Ve spise je úřední záznam ze dne 21. 12. 2004, že soudce oznámil obhájci stěžovatele, že státní zástupce odepřel dle §65 odst. 2 tr. ř. nahlédnutí do spisu. K tomu je připojen fax státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 12. 2004, kterým státní zástupce k žádosti soudu sděluje, že z důvodu taktiky vyšetřování a snahy o objektivní zjištění všech okolností případu, odpírá podle §65 odst. 2 tr. ř. jinak oprávněným osobám nahlédnutí do vyšetřovacího spisu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2005, č. j. 14 To 17/2005-60, byla stížnost stěžovatele zamítnuta.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 40 Nt 307/05, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal 7. 2. 2005 k Nejvyššímu státnímu zastupitelství ČR žádost o propuštění z vazby na svobodu. Ta byla postoupena státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze, který shledal, že důvody vazby nadále trvají, a žádost stěžovatele předložil 17. 2. 2005 Okresnímu soudu v Mělníku. Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 18. 2. 2005, č. j. 40 Nt 307/2005-3, propustil stěžovatele na svobodu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 2. 2005. Dle sdělení Vazební věznice Liberec byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu 24. 2. 2005 v 17:30 hodin.
Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Okresní soud v Mělníku Krajský soud v Praze zcela odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství ČR jednak poukázalo na to, že vůči namítanému odepření státního zástupce nahlédnout do spisu, se stěžovatel ničeho nedomáhá. Ve vztahu k námitkám proti usnesením, vztahujícím se k zahájení trestního stíhání, odkazuje na odůvodnění svého usnesení s tím, že z popisu skutku lze dovodit i subjektivní stránku trestného činu. Nejednoznačnost toho, zda trestný čin dospěl do stádia pokusu nebo jen do stádia přípravy nemá přitom vliv na zákonnost a odůvodněnost zahájeného trestního stíhání. Totožnost skutku M. J. pak zcela nepochybně vyplývá z označení spisové značky, pod kterou je tato věc projednávána soudem. Důvodností trestního stíhání se také řádně zabývaly oba soudy při rozhodování o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby.
Vrchní státní zastupitelství v Praze popsalo svůj postup a dovodilo, že řízení probíhá v souladu s procesními předpisy a nedochází k nezákonným průtahům. Proto navrhlo odmítnout ústavní stížnost.
P. Š. na výzvu Ústavního soudu nereagoval a M. J. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele. Proto se může zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud v posuzované věci nezabýval námitkami, vztahujícími se k průtahům ve vyšetřování a k tomu, že stěžovateli nemělo být státním zástupcem umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Ve vztahu k těmto námitkám se totiž stěžovatel v mezích §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ničeho nedomáhal.
Navíc byl stěžovatel v mezidobí propuštěn z vazby a chybí zde tedy možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele (srov. nález ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 482/03, in http://www.judikatura.cz/). Proto se stala ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud rovněž v minulosti judikoval, že pouhé zahájení trestního stíhání není samo o sobě způsobilé k tomu, aby mohlo přezkoumávanou věc posunout do ústavně právní roviny, neboť případná pochybení je možné odstranit zákonem předpokládaným způsobem jak v přípravném řízení, tak případně i v řízení před soudem (srov. usnesení ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. IV. ÚS 408/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 16. Usnesení č. 65. str. 353). Z tohoto důvodu se propuštěním stěžovatele na svobodu stala ústavní stížnost v části, směřující proti usnesením státních zástupců o zahájení trestního stíhání, nepřípustnou. Jen ve vztahu k rozhodnutí o vazbě by totiž bylo možné se zabývat důvodností trestního stíhání, a to v rámci posuzování ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a v rozsahu vymezeném ustanovením §67 tr. ř.
Pokud stěžovatel namítal odmítnutí nahlédnout do vyšetřovacího spisu v souvislosti s řízením o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby je třeba uvést, že touto situací se Ústavní soud již zabýval. V nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, (in http://www.judikatura.cz/) konstatoval, že zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Za situace, kdy koliduje oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy s právem obviněného na obhajobu, připouští právní úprava, jakož i trestněprocesní teorie i praxe, dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení. Vždy je nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby.
Takový postup byl ve sledovaném případě evidentně dodržen, neboť jak z usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i z návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají.
Proto byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta, a to zčásti jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, a zčásti jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu