ECLI:CZ:US:2005:2.US.89.05
sp. zn. II. ÚS 89/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2004, č. j. 2 As 28/2004-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým včas podaným návrhem směřuje proti II. a III. výroku rubrikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho žaloby proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel., a o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobněji neuvedl, čeho se v řízení před Ústavním soudem domáhá [třetí věta §34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nicméně z obsahu námitek obsažených v návrhu lze dovodit, že jeho úmyslem je zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z obsahu spisové dokumentace zjistil Ústavní soud následující okolnosti důležité z hlediska řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel napadl kasační stížností rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel., kterým byl uznán vinným spácháním přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi dle §30 odst. 1 písm. i) bodu 1 téhož zákona, jehož se měl dopustit tím, že se jako řidič vozidla po zastavení hlídkou Policie České republiky nepodrobil dechové zkoušce. Za přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 12.000,-- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu 17 měsíců. Při výměře trestu přihlédl správní úřad ke skutečnosti, že se stěžovatel svého deliktního jednání dopustil služebním vozidlem a že byl pracovníkem referátu dopravy a silničního hospodářství okresního úřadu. Uvedené rozhodnutí bylo doručováno na adresu stěžovatele, kde však nebyl dne 10. 10. 2002 zastižen, proto byla zásilka uložena na poště a poté, co nebyla vyžádána, byla vrácena okresnímu úřadu. Okresní úřad zjistil, že v předmětném období stěžovatel docházel do zaměstnání, nečerpal dovolenou, ani nebyl hospitalizován, neshledal proto důvod, pro který by si stěžovatel zásilku nemohl vyzvednout, a proto byl využit institut náhradního doručení ve smyslu §24 správního řádu.
Stěžovatel tvrdí, že se o rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku dozvěděl až z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4. 12. 2002, č. j. 267/02-163/O. Rozhodnutí o přestupku napadl proto žalobou ze dne 19. 2. 2003, kterou Krajský soud v Ostravě odmítl pro předčasnost (toto rozhodnutí bylo zrušeno I. výrokem rubrikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Posléze podal stěžovatel proti rozhodnutí okresního úřadu kasační stížnost, která byla odmítnuta.
Jádrem stěžovatelovy argumentace je tvrzení, že nebyly dle jeho názoru splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu §24 správního řádu a domníval se, že Nejvyšší správní soud se bude touto otázkou důsledně zabývat tím, že nařídí ústní jednání, v jehož rámci provede dokazování mimo jiné též výslechem poštovní doručovatelky, která se již dříve ke všem okolnostem doručování rozhodnutí okresního úřadu vyjádřila. Podle jeho názoru by mohl soud zjistit, zda byl či nebyl vyrozuměn o uložení písemnosti po té, co nebyl v místě doručení zastižen. Aniž uvedl jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, domnívá se stěžovatel, že se Nejvyšší správní soud nezabýval konkrétními událostmi, které se staly dne 9. 10. 2002, kdy mu měla být doručována zásilka se zmíněným rozhodnutím o přestupku. Nelze mít podle něj bez dalšího za to, že se v místě doručení zdržoval, a Nejvyššímu správnímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval myšlenkami uvedenými v odborné literatuře (konkrétně na str. 83 a násl. č. 8/2003 a na str. 21 a násl. č. 2/2003 Bulletinu advokacie).
Ústavní soud po posouzení věci dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
Podstatou hodnocení návrhu je dle názoru Ústavního soudu vyřešení otázky, zda Nejvyšší správní soud postupoval při hodnocení splnění podmínek náhradního doručení dle §24 správního řádu v souladu s ústavními kritérii své přezkumné činnosti.
Ústavní soud má za to, že Nejvyšší správní soud své povinnosti beze zbytku dostál. Tím, zda byly splněny podmínky hypotézy §24 správního řádu, se v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle zabýval. Jádrem posouzení aplikovatelnosti tohoto ustanovení v daném případě bylo, zda se stěžovatel v rozhodné době v daném místě zdržoval. Stěžovatel byl od 2. 10. 2002 nahlášen k trvalému pobytu na adrese Dobrá č. p. 444 a předmětné rozhodnutí mu bylo doručováno na adresu Dobrá č. p. 880. Trvalý pobyt ve smyslu §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel je správněprávním institutem, sloužícím k evidenci obyvatel. Z něj nelze vyvozovat žádné povinnosti ve vztahu k doručování. Z tohoto pohledu je podstatné pro doručování místo pobytu, ve kterém se adresát zdržuje (k tomu viz i nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1995 ve věci sp. zn. IV. ÚS 97/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 12, str. 61 a násl., na který odkazuje i Nejvyšší správní soud). I přes skutečnost, že je v prohlášení švagra stěžovatele J. U. ze dne 26. 2. 2003 uvedeno, že od poloviny srpna 2002 stěžovatel bydlel na adrese Dobrá č. p. 444, nasvědčují ostatní okolnosti tomu, že se stěžovatel zdržoval na adrese Dobrá č. p. 880. To dovodil Nejvyšší správní soud z celé řady skutečností, jak je podrobně rozebírá na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí, mj. v protokolu z 27. 8. 2002, podepsaném stěžovatelem, je uvedena adresa místa trvalého pobytu Dobrá č. p. 880, z policejního záznamu uloženého ve správním spisu plyne, že poštovní doručovatelka uvedla, že stěžovatel od ní odmítl převzít na adrese Dobrá č. p. 880 v listopadu a prosinci zásilky okresního úřadu, dále uvedla, že ze své zkušenosti má za to, že se stěžovatel i s rodinou na této adrese zdržuje a nechá se zapírat, z dalšího policejního záznamu je zřejmé, že policista v civilu zastihl stěžovatele na adrese Dobrá č. p. 880 a v uvedenou dobu od něj stěžovatel odmítl převzít zásilku okresního úřadu s odůvodněním, že je nemocen, z jiného policejného záznamu vyplývá, že byl stěžovatel viděn policistou ve svém vozidle Seat, policista přijel k domu na adrese Dobrá č. p. 880, kde byl vůz zaparkován, dcera stěžovatele však uvedla, že otec není doma. Z těchto okolností je zřejmé, že se stěžovatel na adrese zdržoval a měl tak možnost se seznámit s obsahem vyrozumění o uložení zásilky na poště. Na této skutečnosti nezmění nic fakt, že trvalý pobyt dle zákona č. 133/2000 Sb. měl nahlášen v jiném místě a že se na adrese Dobrá č. p. 880 případně nezdržoval každý den, tedy nepřetržitě. Plně v souladu se zásadou materiální pravdy správní úřady a později pak Nejvyšší správní soud dovodily, že jsou splněny předpoklady pro použití ustanovení §24 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelovo tvrzení ve světle ostatních zjištěných skutečností zůstalo osamoceno. Za této situace nelze ani Nejvyššímu správnímu soudu vytýkat, že neprovedl důkaz výslechem poštovní doručovatelky, na nějž stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje. Lze jen stěží předpokládat, že by tento výslech mohl ve věci přinést nové okolnosti a ani vylíčení konkrétního průběhu pokusu o doručení dne 9. 10. 2002 touto svědkyní by nemohlo vést k takové změně názoru, že se stěžovatel v rozhodné době na adrese Dobrá č. p. 880 nezdržoval.
Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší správní soud v proběhnuvším řízení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu