ECLI:CZ:US:2005:2.US.90.05
sp. zn. II. ÚS 90/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem JUDr. Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti pana N. V. Ch., podané proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2004, č. j. 4 Azs 296/2004-23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 17. února 2005 stěžovatel navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť je přesvědčen, že jeho vydáním bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V návrhu stěžovatel uvedl, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 2. 2004, č. j. OAM 260/vl 10-16-2004, byla podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zamítnuta jeho žádost o udělení azylu a současně bylo vysloveno, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování. Účinkům rozhodnutí správního orgánu se stěžovatel bránil správní žalobou, Krajský soud v Ostravě však shledal rozhodnutí správního orgánu věcně správným a žalobu rozsudkem zamítl. Proti zamítavému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou tento soud napadeným usnesením (stěžovatel nesprávně hovoří o rozsudku) odmítl pro opožděnost. Stěžovatel je přesvědčen, že při vyřizování jeho žádosti o udělení azylu nebylo postupováno řádně podle pravidel stanovených správním řádem a soudním řádem správním, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jak uvedeno shora.
Tak jako v ostatních případech Ústavní soud nejprve zkoumal, zda došlý návrh vyhovuje po formální stránce ustanovením zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"). Došel přitom k závěru, že ústavní stížnost není způsobilá, aby se jí mohl zabývat z věcného hlediska, a to hned z několika důvodů.
Předně nebyl splněn požadavek §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aby účastník v řízení před Ústavním soudem byl zastoupen advokátem. Protože k ústavní stížnosti nebyla připojena plná moc, která by dokládala zastoupení stěžovatele advokátem, vyzval jej Ústavní soud přípisem ze dne 23. února 2005 k odstranění této vady. Výzva obsahovala poučení, že pokud tak stěžovatel ve stanovené 20 denní lhůtě neučiní, bude jeho návrh odmítnut. Výzvu Ústavní soud doručoval prostřednictvím České pošty na adresu stěžovatele, kterou uvedl v ústavní stížnosti, tedy Praha 8, Kotlaska 26/815. Výzva byla uložena dne 28. února 2005, a přestože si stěžovatel v úložní době zásilku nevyzvedl, dne 10. března 2005 nastala fikce doručení (§46 odst. 5 občanského soudního řádu). Protože ve stanovené lhůtě stěžovatel vytýkanou vadu podání neodstranil, je dán důvod pro odmítnutí návrhu.
Ústavní soud dále zjišťoval, zda byla zachována lhůta pro podání stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle sdělení Krajského soudu v Ostravě převzal advokát, zastupující stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem, napadené usnesení dne 19. října 2004. Ústavní stížnost byla podána osobně v podatelně Ústavního soudu dne 17. února 2005, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Protože lhůta k podání stížnosti je stanovena v zákoně o Ústavním soudu kogentně a její zmeškání nemůže Ústavní soud ani prominout ani ji nemůže prodloužit, musel ústavní stížnost odmítnout též jako opožděnou.
Konečně je podaná ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyužil všech zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv. Z napadeného usnesení, jehož kopie byla k ústavní stížnosti přiložena, totiž Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost byla podána po lhůtě stanovené soudním řádem správním pro tento opravný prostředek, a Nejvyšší správní soud se proto vinou stěžovatele meritem věci vůbec nezabýval. Ústavní soud není, jak již mnohokráte ve svých rozhodnutích vyložil, dalším stupněm soustavy běžných soudů, u něhož by mohl účastník napravit to, co zanedbal v předchozích řízeních před soudy či správními orgány. Tuto tzv. zásadu subsidiarity, která řízení o ústavní stížnosti ovládá, stěžovatel nerespektoval. Nevyčerpání zákonem daných procesních prostředků zakládá další důvod pro odmítnutí návrhu.
Soudci zpravodaji tak s ohledem na shora uvedené nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
soudce zpravodaj