ECLI:CZ:US:2005:2.US.94.04
sp. zn. II. ÚS 94/04
Usnesení
II.ÚS 94/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. V. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2001 ve věci sp. zn. 2 T 7/94, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 2003 ve věci sp. zn. 3 To 31/2003 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, ve věci sp. zn. 6 Tdo 1262/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá - s poukazem na ustanovení čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, přičemž svou stížnost odůvodňuje tím, že orgány činné v trestním řízení nebyly schopny zajistit projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě. Dle tvrzení navrhovatele neučinil soud v jeho věci jediný úkon po dobu 6 let, 4 měsíců a 14 dnů. Těmito zbytečnými průtahy došlo podle stěžovatele také k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení, zásady presumpce neviny. Průtahy měly být údajně odůvodněny existencí jiných trestních stíhání, která byla proti němu současně vedena. Stěžovatel uvádí, že tato další trestní stíhání s projednávanou věcí nikterak nesouvisela a nemohla v žádném případě zavdat příčinu nepřiměřené délce trestního řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti také uvedl, že ani Nejvyšší soud se s otázkou přiměřenosti či nepřiměřenosti délky trestního řízení nevypořádal a otázkou porušení presumpce neviny se vůbec nezabýval, ačkoli byla v podaném dovolání namítána.
K ústavní stížnosti se v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že ve svém rozhodnutí přisvědčil námitkám stěžovatele ohledně průtahů v trestním řízení a konstatoval, že porušení práva na projednání věci v přiměřené době představuje významný zásah do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Zároveň však uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá důvod pro postup dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, tedy pro zastavení trestního stíhání v důsledku porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejvyšší soud se podrobně zabýval argumentací stěžovatele a neshledal extrémní rozpor mezi právy obviněného a zájmem státu na potrestání pachatele trestné činnosti. Krajský soud stejně jako i Nejvyšší soud respektovaly princip proporcionality trestu v návaznosti na délku trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Tato skutečnost se odrazila ve výši trestu, když došlo k snížení původně uloženého nepodmíněného trestu ze sedmi a půl roku na šest let.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy České republiky, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých základních ústavně zaručených práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2003 ve věci sp. zn. I ÚS 582/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález. č. 2, str. 9 a násl.).
Základní námitka stěžovatele spočívá v existenci neodůvodněných průtahů trestního řízení vedeného proti jeho osobě pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Ústavní soud podotýká, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle složitosti předmětu řízení, chování jednotlivých účastníků a soudních instancí, případně i jiných státních orgánů, které do věci zasahovaly. Stát je však odpovědný jen za ty průtahy, které byly jednoznačně způsobeny soudy nebo jinými státními orgány. Způsob, jakým v řízení jednají, je vždy posuzován o ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nepřiměřené průtahy napadal navrhovatel již v rámci podaného dovolání a Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, se touto námitkou zabýval. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která uvádí, že celková doba trestního stíhání byla v tomto případě poznamenána také průběhem dalších dvou trestních stíhání vedených proti navrhovateli.
Jednou ze základních zásad demokratického právního státu je zásada zákonnosti, zakotvená v čl. 39 Listiny, a dála konkretizovaná v §2 odst. 1 trestního řádu a v §3 odst. 1 trestního zákona. V souladu s touto zásadou nemůže být nikdo stíhán jinak, něž ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Dopustil-li se pachatel více trestných činů, předpokládá zákon zvláštní způsob trestání tzv. mnohosti trestných činů. V souladu s §35 trestního zákona se pachateli ukládá úhrnný, případně souhrnný trest. Tento způsob potrestání představuje pro pachatele výhodnější postup, a to jak z hlediska rozhodování o vině, tak z hlediska rozhodování o trestu, neboť zohledňuje skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu dříve, než byl varován odsuzujícím rozsudkem pro dřívější trestný čin. Úhrnný či souhrnný trest lze uložit za předpokladu, že mezi trestnými činy je dán vztah souběhu. Jakákoli jiná souvislost mezi těmito trestnými činy je právně irelevantní.
Ústavní soud nepopírá, že i přes existenci dalších řízení mohlo dojít k zbytečným průtahům v trestním řízení, nicméně - jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu - pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání zrušujícího nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 70/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 96, str. 375 a násl.). Existence neodůvodněného průtahu nezakládá věcnou nesprávnost rozhodnutí, které v takovém řízení bylo vydáno. Zásah Ústavního soudu je opodstatněný a smysluplný tehdy, pokud v důsledku vydání jeho rozhodnutí bude odstraněn aktuální (trvající) protiústavní stav daný existencí průtahů.
Skutečnosti, jež by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu, ovšem z obsahu tvrzení stěžovatele, ani z dalších okolností prověřovaných Ústavním soudem, neplynou. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1997 ve věci sp. zn. IV.ÚS 215/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 17, str. 117 a násl.).
S námitkou porušení zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny, se Ústavní soud rovněž nemohl ztotožnit. Ústavní soud připomíná, že tato zásada vyjadřuje požadavek, aby každý, proti komu je vedeno trestní řízení, byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Odráží tedy požadavek, aby vina byla úplně a nepochybně prokázána, byl pravdivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a také požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby bez ohledu na své subjektivní přesvědčení vystupovaly nestranně a nezaujatě a objasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Pouhé odůvodňování délky trestního řízení existencí jiných trestních stíhání téhož pachatele samo o sobě sleduje zcela jiný účel, často prospěch pachatele, který by mohl být uložením úhrnného či souhrnného trestu zvýhodněn, a není způsobilé porušit zásadu presumpce neviny.
Stěžovatel dále namítal, že se Nejvyšší soud s jeho námitkou porušení presumpce neviny nevypořádal, ačkoli ji v podaném dovolání namítal. Ústavní soud však tento argument nemohl akceptovat. Text dovolání se sice obsahově téměř shoduje s obsahem ústavní stížnosti, avšak o porušení presumpce neviny není v tomto podání ani zmínky. Nelze tedy vytýkat Nejvyššímu soudu, že se danou otázkou nezabýval.
Ústavní soud zkoumal, zda bylo v projednávané věci respektováno právo na spravedlivý proces jako celek. Neshledal pochybení ze strany obecných soudů. Stěžovatel byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Domáhal se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny). Jeho postavení ve srovnání s ostatními stranami nebylo nijak dotčeno (čl. 37 odst. 3 Listiny). Měl zajištěn přístup k soudu, mohl se vyjadřovat ke všech důkazům i vznášet návrhy (čl. 38 odst. 2 Listiny), po celou dobu řízení byl zastoupen obhájcem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, který by odůvodňoval zrušení výše uvedených rozhodnutí, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu