ECLI:CZ:US:2005:3.US.127.05
sp. zn. III. ÚS 127/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci navrhovatelky EDIAL, spol. s r. o., IČ: 64358160, se sídlem Benešova 347, Nýřany, zastoupené jednatelem D. P., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004 č. j. 13 Co 467/2004, 13 Co 532/2004-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavních kautel zakotvených v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Předmětným rozsudkem označeného soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 21 C 251/2001-34 ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 21 C 251/2001-45, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky o 60.000,- Kč s příslušenstvím, opřená o tvrzený nárok ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Navrhovatelka v rámci své ústavněprávní argumentace namítala, že jí žalovaná [ad 2) Česká republika - Ministerstvo dopravy], v jejímž postupu [stejně tak i postupu žalované ad 3), tj. České republiky - Ministerstva vnitra] spatřovala právní titul žaloby, totiž škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, v původním správním řízení nevydala povolení, resp. souhlas k umístění reklamních zařízení na přesně vymezeném dálničním úseku. V této souvislosti navrhovatelka odkázala na ve věci relevantní stanovisko Ministerstva vnitra, dle něhož toto nevydalo předchozí souhlas "z toho důvodu, že umístění reklamních zařízení by mohlo narušit bezpečnost silničního provozu", přičemž je takto "odůvodněno zvýšenou nehodovostí na vybraném úseku dálnice a dalšími okolnostmi, pro které je umístění reklamních poutačů nevhodné". Toto odůvodnění navrhovatelka považuje za rozporné s dikcí ustanovení §31 zák. č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, či přinejmenším z pohledu tohoto ustanovení ze nedostatečně odůvodněné. Domnívá se tudíž, že shora zmíněné povolení jí mělo být vydáno. Obecné soudy v návaznosti na uvedené tvrzení potom navrhovatelce dle jejího názoru neposkytly náležitou soudní ochranu, když nevyhověly jejímu návrhu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Proto se tato domáhala, aby Ústavní soud v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze nálezem zrušil a rozhodl "o odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení".
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O naznačený případ interpretace a z ní vyvozené aplikace jednoduchého práva se v dané věci evidentně nejedná.
Vyjádřeno jinými slovy, pokud obecné soudy vycházely z právního názoru, s nímž se navrhovatelka neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejích základních právech (sp. zn. III. ÚS 126/04). Sluší se přitom poukázat na to, že hlediska uvedená v §31 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. byla ze strany obecných soudů řádně respektována, aniž by dovozovaly - jak tvrdí navrhovatelka - nutnost splnění podmínek, které by v něm nebyly pro povolení zřízení a provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu požadovány [viz v kontextu těchto námitek relevantní část citovaného ustanovení ve slovech "nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích" a dále "Povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu ... b) Ministerstva vnitra, jde-li o ochranné silniční pásmo dálnice a rychlostní silnice."]. Ministerstvo vnitra přitom souhlas nedalo, a to z výslovně formulovaného důvodu, že umístění reklamních zařízení by mohlo dle jeho názoru narušit bezpečnost silničního provozu, neboť na vybraném úseku dálnice je zvýšená nehodovost a jsou zde i další okolnosti, pro které je umístění reklamních poutačů nevhodné. Ve věci k rozhodnutí oprávněné správní orgány přitom nevykročily z uvážení daného rámcem citovaného ustanovení, přičemž jej přezkoumávat, včetně rozsahu jeho odůvodnění, pokud je samo o sobě dostatečné a pohybuje se v takto vymezeném argumentačním prostoru, se z pravomoci obecných soudů, jakož i následně Ústavního soudu zjevně vymyká. Obecné soudy tudíž opodstatněně na tomto základě následně dovodily absenci právního titulu k náhradě škody ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, což nalezlo výrazu ve výrocích jejich rozhodnutí, přičemž na jejich odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost, jelikož neshledal porušení ústavních práv, jichž se navrhovatelka dovolávala, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto důvodu se návrh na odložení vykonatelnosti označených rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení stal bezpředmětným, pročež o něm již nebylo samostatně rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Jiří Mucha
předseda senátu