ECLI:CZ:US:2005:3.US.141.05
sp. zn. III. ÚS 141/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem AK Husova 5, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004 č. j. 7 Ads 22/2003-203, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2003 č. j. 2 Ca 168/98-165, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 3. 2005, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 5. 5. 2005 a dne 10. 5. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2004 č. j. 7 Ads 22/2003-203, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2003 č. j. 2 Ca 168/98-165, a to pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2003 č. j. 2 Ca 168/98-165, byla podle ust. §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítnuta žaloba, kterou se J. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 7. 1. 1998 č. 450 502 047, kterým byl stěžovateli od 4. 2. 1998 odňat plný invalidní důchod s odůvodněním, že dle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci ze dne 23. 12. 1997 stěžovatel není plně invalidní, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 40 %, a nejsou tak splněny podmínky dle ust. §39 zákona o důchodovém pojištění o rozsahu ztráty schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s., zamítl rozsudkem ze dne 25. 11. 2004 č. j. 7 Ads 22/2003-203.
V ústavní stížnosti stěžovatel s výše uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a namítá, že ve znaleckém posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze (dále jen "IPVZ Praha") ze dne 27. 3. 2003 je mnoho velmi závažných a nepřesných tvrzení, posudek zpracoval vedoucí katedry posudkového lékařství IPVZ Praha MUDr. B., který nebyl účasten vyšetření, a to na základě neúplné zdravotní dokumentace, neboť z dokumentace se ztratily rentgenové snímky. Dále stěžovatel posudku IPVZ Praha vytýká, že obsahuje několik tvrzení o tom, že se odmítl podrobit magnetickému vyšetření v září roku 1997, či operačnímu zákroku levé dolní končetiny. Posudek IPVZ Praha podle názoru stěžovatele neguje předešlé nálezy posudkových komisí v Českých Budějovicích a v Brně, z čehož stěžovatel dovozuje, že předešlé posudkové komise se ve svých výsledcích dopustily závažných posudkových omylů, popřípadě, že posudek IPVZ Praha je značně podhodnocený a podjatý. Rovněž posouzení zdravotního stavu stěžovatele a závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") ze dne 1. 11. 2002 byly podle stěžovatele učiněny bez zdravotní dokumentace a podkladů. Formulace posudkové komise MPSV, pracoviště Brno, podle stěžovatele vyznívá tak, jako by se provedení operace kyčelního kloubu vyhýbal, což stěžovatel odmítá. Krajskému soudu stěžovatel dále vytýká, že jej diskriminuje výrokem, že stěžovatel není schopen rekvalifikace z důvodu věku, čímž porušuje čl. 1 Listiny, popř. čl. 3 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s obsahem posudku IPVZ Praha, který podle něj obsahuje "mnoho velmi vážných a nepřesných tvrzení". Tuto námitku vůči posudku IPVZ však stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nerozvádí. Uvedenou námitku stěžovatel uplatnil již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud k ní v odůvodnění svého rozsudku ze dne 25. 11. 2004 č. j. 7 Ads 22/2003-203, uvedl, že stěžovatel měl možnost se v řízení u krajského soudu k tomuto posudku vyjádřit, což také písemně u jednání dne 28. 4. 2003 učinil. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že krajský soud hodnotil všechny provedené důkazy včetně znaleckého posudku jednotlivě i v jejich souhrnu, což také podrobně vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku a jeho závěry stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil. Pokud jde o námitku týkající se nedostavení se stěžovatele k vyšetření, Nejvyšší správní soud poukázal na to, že tato skutečnost je v posudku pouze konstatována, aniž by z ní byl dovozován jakýkoliv závěr. Rovněž s námitkou stěžovatele ohledně konstatování IPVZ a posudkové komise MPSV, pracoviště Brno, že se provedení operace kyčelního kloubu záměrně vyhýbal, se vypořádal již Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, když ověřil, že žádné závěry z této skutečnosti ani posudková komise MPSV, pracoviště Brno, ani znalecký ústav nedovodily. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se neúplnosti zdravotní dokumentace, touto námitkou se rovněž zabýval Nejvyšší správní soud a neshledal ji důvodnou, ostatně stěžovatel své tvrzení o ztrátě části zdravotnické dokumentace nijak nekonkretizoval. Ani v ústavní stížnosti stěžovatel blíže nespecifikuje, které materiály se z dokumentace v nemocnici v Jindřichově Hradci ztratily. Pokud stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že jej diskriminuje výrokem, že stěžovatel není schopen rekvalifikace z důvodu věku, neshledává Ústavní soud uvedené tvrzení způsobilým zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k nedodržení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu