ECLI:CZ:US:2005:3.US.155.04
sp. zn. III. ÚS 155/04
Usnesení
III.ÚS 155/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. března 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti I. P., zastoupené Mgr. R. P., proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. června 1999 sp. zn. 10 C 535/97 ve znění opravného usnesení ze dne 17. prosince 2001 č. j. 10 C 535/97-307, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2002 č. j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2003 č. j. 30 Cdo 2053/2002-421, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, který Ústavní soud obdržel dne 12. 3. 2004, stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2053/2002-421, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002 č. j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 6. 1999 sp. zn. 10 C 535/97 ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2001 č. j. 10 C 535/97-307, a uvádí, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů bylo údajně zasaženo do jejích základních práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo rovněž k porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytýká, že ve svém rozhodnutí "nesprávně aplikoval občanský soudní řád, ve znění novel a dále občanský zákoník, a to tak, že porušil právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny".
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, předmětnému usnesení Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka vytýká, že dospěl k nesprávnému právnímu názoru, že dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002 č. j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 není přípustné jak podle ustanovení §237, §238, resp. 238a, tak ani podle ustanovení §239 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."). Podle názoru stěžovatelky měla být rozhodnutí soudů nižších stupňů "pro jejich pochybení ve věci samé", resp. "pro jejich rozpor se zákonem" zrušena a věc měla být poté vrácena Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Další výtky stěžovatelky, týkající se údajného porušení jejích základních práv a svobod, směřují téměř výhradně do řízení a rozhodování soudu prvního stupně, který údajně nesprávně zjistil skutkový stav věci a porušil tak prý §153 odst. 1 o. s. ř., a nesprávně aplikoval ustanovení §42a občanského zákoníku, takže jeho rozhodnutí trpí "neodstranitelnými vadami a je v rozporu se zákonem", jakož i se shora označenými články Ústavy a Listiny.
Stěžovatelka především namítá, že řízení před soudem prvního stupně vedla soudkyně, která byla z konečného rozhodování ve věci samé vyloučena "pro podjatost". Vadami údajně trpělo i provádění dokazování soudem prvního stupně, který měl výslechy žalovaných provádět nedbale, bez ohledu na práva účastníků řízení, takže mělo dojít k porušení ustanovení §123 o. s. ř. Soudkyně soudu prvního stupně údajně porušovala princip rovnosti stran, neboť žalobce by bez jejího přispění údajně nebyl schopen zformulovat žalobní petit tak, aby byl vykonatelný, což bylo v rozporu se zněním ustanovení §5 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně údajně došlo k znevážení stěžovatelky tím, že soudkyně "nebránila žalobci ve velice ostrých narážkách a posměšcích na adresu K. P. a její rodiny".
V další části odůvodnění stěžovatelka tvrdí, že před soudem prvního stupně byly "použity důkazy, které byly provedeny před tímto soudem v rozporu se zákonem", dále že tento soud v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků nevyzval žalobce, aby doložil svá tvrzení důkazy a naopak údajně vyvodil z neprovedených důkazů závěry, které z nich nevyplývají a které v tomto řízení nebyly vůbec prokázány.
K provedenému dokazování stěžovatelka uvádí, že žalobce nepředložil v řízení kupní smlouvu včetně jejího dodatku, která byla předmětem celého řízení. Z tohoto důvodu údajně byla předmětem řízení zcela jiná kupní smlouva než je ta, která je v originále založena ve sbírce listin vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, pracoviště Mladá Boleslav.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka namítá, že obecné soudy údajně porušily i její právo ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť rozhodovaly o majetku, a to o pozemku p. č. 520/19 o výměře 52 m2, který nikdy nebyl ve spoluvlastnictví stěžovatelky, a proto nemohl být převeden do majetku společnosti POLÁK spol. s r. o.
Konečně stěžovatelka vyslovuje pochybnosti o určitosti okruhu účastníků, tak jak byl vymezen rozhodnutími obecných soudů a o právním postavení třetího žalovaného v tomto řízení.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 9. 6. 1999 sp. zn. 10 C 535/97 určil, že kupní smlouva ze dne 13. 5. 1996 s dodatkem ze dne 24. 7. 1996, kterou byly nemovitosti, a to dům čp. 260 se st. parcelou č. 1325 o výměře 199 m2, pozemek p. č. 520/5 - zahrada o výměře 365 m2 a pozemek p. č. 520/19 - ostatní plocha o výměře 52 m2, vše v katastrálním území Č., které byly převedeny na společnost POLÁK spol. s r. o., je vůči žalobci B. S. právně neúčinná s tím, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své, ve výroku blíže specifikované, vymahatelné pohledávky s příslušenstvím a náklady řízení soudním výkonem rozhodnutí prodejem dotčených nemovitostí.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 4. 1996 č. j. 10 C 134/96-27 bylo prokázáno, že první žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci 1.700.000,- Kč s 1% úrokem z prodlení a náklady řízení.
Soud prvního stupně ve věci samé prováděl dokazování a to: obsahem kupní smlouvy ze dne 13. 5. 1996 včetně dodatku ze dne 24. 7. 1996, výpisem z listu vlastnictví č. 1535 Katastrálního úřadu v Mladé Boleslavi, výpisem z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddíl C, vložka 10054, účastnickými výpověďmi, kupní smlouvou uzavřenou mezi FORS a. s. Praha a stěžovatelkou a jejím manželem (prvním žalovaným) ze dne 5. 1. 1995, výpisem z katastru nemovitostí LV č. 5137 a usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 11. 1998 č. j. 11 C 38/98-54.
Po takto provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.
Žalobce podle názoru soudu prvního stupně prokázal naplnění zákonných podmínek ustanovení §42a občanského zákoníku. Ve vztahu k žalovaným pak tento soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, proč neuvěřil tvrzením žalovaných (tedy i stěžovatelky), že důvodem uzavření předmětné kupní smlouvy byla nutnost zajistit úvěr pro nově vzniklou společnost POLÁK spol. s r. o., ale naopak dospěl k závěru, že skutečnou příčinou, která vedla k uzavření předmětné kupní smlouvy, byla snaha převést majetek prvního žalovaného a stěžovatelky na jiný subjekt, aby tak byla zmařena možnost žalobce dosáhnout uspokojení byť i jen části jeho pohledávky cestou výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Právě s ohledem na výsledky provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že úmysl zkrátit věřitele musel být znám i druhé smluvní straně, neboť jednatelkou třetího žalovaného byla v rozhodné době stěžovatelka a jediným společníkem dcera prvního žalovaného.
Protože stěžovatelka (a první žalovaný) ve sporu namítali nedostatek pasivní legitimace, zabýval se soud prvního stupně i touto otázkou a dospěl k závěru, že z předmětné kupní smlouvy měly prospěch obě dvě smluvní strany, "neboť získali pohledávku za kupní cenu 2.500.000,- Kč a žaloba na odporovatelnost byla proto právem uplatněna i vůči nim."
Po odvolání stěžovatelky a dalších žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, č. j. 30 Co 568/99-214, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce (a prvnímu žalovanému) podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl, neboť shledal odvolání důvodné v tom, že pasivně legitimován je v předmětném sporu pouze třetí žalovaný, v jehož prospěch byl učiněn právní úkon - převod vlastnického práva k označeným nemovitostem. Ohledně skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně.
Po nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001 č. j. 30 Co 568/99-214, soud prvního stupně opravným usnesením ze dne 17. 12. 2001 č. j. 10 C 535/97-307 v rozsudku téhož soudu ze dne 9. 6. 1999 č. j. 10 C 535/97-125 opravil ve druhém odstavci výroku I. označení parcely č. 1329 kat. území Č. na správné označení stavební parcela č. 1325 kat. území "tamtéž".
Poté, co toto opravné usnesení napadla rovněž stěžovatelka, Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2002 č. j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373, rozsudek soudu prvního stupně ve znění výše uvedeného opravného usnesení, odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl jako nedůvodné, a současně též potvrdil napadené usnesení soudu prvního stupně. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 23. 7. 2002.
Odvolací soud poukázal v odůvodnění svého rozsudku na skutečnost, že pouze v té části výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde došlo k opravě číselného označení parcely na správné č. parcely 1325, katastrální území Č., došlo k otevření odvolací lhůty z hlediska rozsudku ve věci samé. V ostatních částech nebyla právní moc ani vykonatelnost opravovaného rozsudku soudu prvního stupně dotčena.
Odvolání stěžovatelky však nemůže být důvodné tehdy, dovozuje odvolací soud, pokud opravným usnesením byla ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř. opravována písařská chyba, což je zřejmé již porovnáním prvého odstavce výroku I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně, kde byla předmětná stavební parcela označena správně (p. č. 1325) s odstavcem druhým, a navíc "žalovanými nebylo ani tvrzeno, že by předmětem řízení byl jiný pozemek. Z těchto důvodů odvolací soud v této části usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Odvolací soud ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním stěžovatelky dále zdůraznil, že podle ustanovení §201 o. s. ř. právo odvolání přísluší jen tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma. S ohledem na skutečnost, že vůči stěžovatelce byla žaloba rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta, nemohlo tímto výrokem dojít k zásahu do práv stěžovatelky.
Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2053/2002-422 ve vztahu k dovolání stěžovatelky rozhodl tak, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 1999 č. j. 10 C 535/97-125, se zamítá; jinak se dovolání stěžovatelky odmítá.
Dovolací řízení probíhalo podle příslušných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a dovolací soud i s ohledem na tuto skutečnost konstatoval, že dovolání stěžovatelky bylo podáno včas s tím, že přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení §239 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatelce dovolací soud vytkl, že v dovolání "nerozlišuje mezi jednotlivými výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu a toto rozhodnutí napadá jako celek". Přípustným shledal její dovolání pouze ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění výše označeného usnesení podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud při svém rozhodování o odvolání správně vycházel z ustanovení §201 o. s. ř., a proto bylo její odvolání odmítnuto důvodně. S odkazem na tento závěr odvolacího soudu proto dovolání stěžovatelky v této části zamítl podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř.
V případě dalších výroků, byť se stěžovatelky dotýkají, již podle názoru dovolacího soudu nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání, proto dovolání stěžovatelky v této části zamítl, podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pokud směřuje dovolání stěžovatelky i do výroků napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které se jí samotné nedotýkají, ale jsou zaměřeny proti prvnímu a třetímu žalovanému, je nepochybné, dovozuje dovolací soud, že k takovému dovolání nebyla stěžovatelka oprávněna, a proto bylo dovolání stěžovatelky v této části odmítnuto [podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky ve vztahu k tvrzenému porušení jejích základních práv a svobod, ke kterému údajně došlo jak v řízení před obecnými soudy, tak i napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že v řízení o ústavní stížnosti je stěžovatelka oprávněna se dovolávat porušení výhradně svých základních práv a svobod, tedy nikoli práv a svobod jiných účastníků řízení, kteří ostatně, jak vyplývá z ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 563/02, této své možnosti již dříve využili. Ústavní soud tuto skutečnost připomíná proto, že stěžovatelka v ústavní stížnosti mnohdy tento rozdíl nerespektuje a nebere v úvahu, že obecné soudy posuzovaly práva a povinnosti všech účastníků sporu (tedy i všech žalovaných) odděleně a stejně tak i o nich rozhodovaly.
Obsahem ústavní stížnosti je celá řada výhrad stěžovatelky k rozhodování obecných soudů, z nichž mnohé jsou však pro svou nekonkrétnost a nejasnost jen pouhým zobecňujícím tvrzením o porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 95 a čl. 96 Ústavy.
Tak je tomu zejména v případě námitky stěžovatelky, že dovolací soud "nesprávně aplikoval ustanovení §237, §238, resp. §238a, resp. §239 o. s. ř"., (ve znění účinném do 31. 12. 2000, pozn. Ústavního soudu), aniž, kromě svého nesouhlasu s právním posouzením přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR, v tomto směru stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu jakékoli argumenty.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 č. j. 30 Cdo 2053/2002-421, jako přípustné shledal dovolání stěžovatelky dovolací soud výhradně ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání (usnesením zahrnutým do rozsudku) proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud však své rozhodnutí o zamítnutí dovolání stěžovatelky ohledně tohoto výroku řádně odůvodnil. Dovolací soud neshledal důvodným tvrzení stěžovatelky o údajné nezákonnosti rozhodování soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., a i ohledně tohoto zjištění své rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto nelze těmto závěrům z hlediska možného dotčení na základních právech a svobodách stěžovatelky cokoli vytknout.
Rovněž nelze přijmout tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud porušil jí označené články Listiny a Ústavy tím, že v mezidobí od podání dovolání a rozhodnutí o něm, soud prvního stupně vydal ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř. opravné usnesení, jímž byla opravena zjevná písařská chyba v číselném označení pozemkové parcely a odvolací soud až poté rozhodoval o podaném odvolání. Tímto postupem obecných soudů nedošlo ke zkrácení procesních práv stěžovatelky, neboť o všech jejích námitkách bylo v řízení řádně rozhodnuto.
Z ústavní stížnosti nevyplývá, zejména z jejího petitu, že by se stěžovatelka dovolávala neopodstatněných průtahů v řízení před dovolacím soudem, resp. že by v průběhu dovolacího řízení proti nečinnosti tohoto soudu jakkoli brojila. Proto ani Ústavní soud se k otázce přiměřenosti délky dovolacího řízení nemůže vyjadřovat.
Pokud se týká dalších námitek stěžovatelky, směřujících vůči neúplně zjištěnému skutkovému stavu, případně nesprávné aplikaci ustanovení §42a občanského zákoníku, je nutné připomenout, že krajský soud ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2001, č. j. 30 Co 568/99-214, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé ohledně stěžovatelky tak, že žalobu proti stěžovatelce zamítl. Uvedené rozhodnutí je v právní moci, takže tyto námitky a tvrzení stěžovatelky nejsou z hlediska možného dotčení na jejích základních právech a svobodách důvodné.
Ústavní soud se zabýval dále námitkou stěžovatelky, že soudkyně, která rozhodovala ve sporu, tak činila údajně poté, co byla z projednávání a rozhodování věci vyloučena, a dospěl k závěru, že toto tvrzení je zcela nepravdivé a ryze účelové. Výslech stěžovatelky prováděla soudkyně okresního soudu JUDr. S. Výslech stěžovatelky se uskutečnil dne 4. 8. 1997. Návrh na vyloučení soudkyně byl příslušnému soudu doručen až dne 10. 2. 1998 a doplněn podáním ze dne 25. 2. 1998. Soudkyně JUDr. S. ve vyjádření k návrhu na vyloučení uvedla, že v projednávané věci není podjata, nemá žádný vztah ani k účastníkům, ani k předmětu sporu. S ohledem na stanoviska účastníků a na jejich právní jistotu nicméně doporučuje námitce podjatosti vyhovět a věc přikázat jinému soudci. Toto stanovisko výše jmenované soudkyně bylo jediným důvodem pro její vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci. Ve věci tedy nerozhodovala podjatá soudkyně, jak uvádí stěžovatelka.
Právě s ohledem na již zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2001 č. j. 30 Co 568/99-214, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelce nemohlo být dalším rozhodnutím odvolacího soudu a samozřejmě ani soudem prvního stupně resp. soudem dovolacím zasaženo do jejích základních práv a svobod; zamítnutím žaloby vůči jinému účastníku řízení nemůže být způsobena újma na právech stěžovatelky. Proto těmito rozhodnutími nemohlo být zasaženo do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu