ECLI:CZ:US:2005:3.US.156.05
sp. zn. III. ÚS 156/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 9. června 2005 sp. zn. III. ÚS 156/05 ve věci ústavní stížnosti K., a. s., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 5 As 52/2004-172 o odmítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku správní žalobě.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 3. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 5 As 52/2004-172, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139 byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 31. 7. 2004 směřující proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 6. 2004 č. j. R 19/2004. Tímto rozhodnutím správní orgán stěžovateli uložil povinnost převést veškeré akcie společnosti P., a. s., které drží, na třetí, na stěžovateli nezávislý subjekt; současně vyslovil porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že jako majoritní akcionář společnosti P., a. s., vykonával hlasovací práva spojená s vlastnictvím akcií této společnosti a před právní mocí rozhodnutí prvostupňového orgánu o povolení spojení soutěžitelů ovlivňoval chování kontrolovaného soutěžitele.
Stěžovatel byl poučen o tom, že proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. I přes výše uvedené poučení napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně kasační stížností, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 5 As 52/2004-172 podle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") ve spojení s §120 s. ř. s., odmítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na ustanovení §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost nepřípustná rovněž proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné, přičemž dočasnou povahu má i rozhodnutí, jímž byl - stejně jako v případě stěžovatele - zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyššímu správnímu soudu lze přitakat v té části odůvodnění jeho rozhodnutí, kde se hovoří o možném dočasném charakteru přiznání odkladného účinku žalobě, avšak pouze do jisté míry, neboť pokud by soud prvního stupně povolil odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, pak by v souladu s §73 odst. 3 s. ř. s. byly účinky tohoto rozhodnutí pozastaveny do skončení řízení před tímto soudem. V takovém případě by se tudíž mohlo jednat o rozhodnutí dočasné. Přiznaný odkladný účinek by mohl soud prvního stupně podle §73 odst. 4 s. ř. s. zrušit i kdykoli v průběhu řízení, pokud by se ukázalo, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody. Podle stěžovatele má dočasnou povahu pouze přiznání, ale nikoli nepřiznání odkladného účinku - tedy případ, kdy soud prvního stupně návrh na odklad vykonatelnosti zamítne, jak se stalo v posuzované věci. To podle stěžovatele dokládá jednoduchá jazyková interpretace zmíněných ustanovení zákona, kdy jak odstavec 3, tak i odstavec 4 ustanovení §73 s. ř. s. hovoří výlučně jen o "přiznání odkladného účinku". Podle stěžovatele tedy lze pochybovat o názoru Nejvyššího správního soudu, že nepřiznání odkladného účinku soudem prvního stupně má jen dočasnou povahu anebo že ji má vždy a za všech okolností. Dle názoru stěžovatele je v případě zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně o odkladu vykonatelnosti nutno zkoumat ad hoc, k jakým následkům takové rozhodnutí vede. Stěžovatel je toho názoru, že postupem dle pravidel logické interpretace je nutno při interpretaci ustanovení §104 odst. 3 písm. c) ve spojení s ustanovením §73 odst. 3 s. ř. s. dospět k ostrému rozlišení mezi přiznáním odkladného účinku, které má vždy dočasný charakter, a případy nepřiznání odkladného účinku správní žalobě, které jsou přinejmenším ze značné části povahy trvalé a nezvratné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na případy, kdy výkonem později zrušeného rozhodnutí je nastolena nevratná situace a veškerá pozdější opatření k nápravě již nejsou schopná původní stav obnovit a zamezit újmě, která subjektu postiženému výkonem rozhodnutí již vznikla. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho případ je jasným příkladem nevratitelných následků výkonu rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že na základě vydaných rozhodnutí byl donucen prodat veškeré akcie společnosti P., a. s., a to v mimořádné časové tísni za podmínek značně nevýhodných.
S výše uvedenými názory stěžovatele Ústavní soud nesouhlasí. V souladu s ustanovením §104 odst. 3 písm. c) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Rozhodnutím dočasným je nepochybně i rozhodnutí, kterým soud rozhoduje o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, a to bez ohledu na to, zda soud podanému návrhu vyhoví či nikoli. Rozhodnutí krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by této žalobě bylo vyhověno a meritorní správní rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, lze se postupem, který je upraven v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
Nejvyšší správní soud tedy postupoval správně, když podanou kasační stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě, jako nepřípustnou odmítl.
Se zřetelem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Nejvyššího správního soudu posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na shora učiněné závěry se Ústavní soud v dalším zaměřil na posouzení otázky, zda ústavní stížnost v části napadající usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139 splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Vzhledem ke skutečnosti, že proti rozhodnutí krajského soudu, kterým soud nepřiznal podané žalobě odkladný účinek, nebyla - jak výše uvedeno - kasační stížnost přípustná, není možné považovat kasační stížnost za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139 tak počala běžet již od doručení tohoto rozhodnutí krajského soudu stěžovateli.
Aniž bylo nutné zjišťovat přesný okamžik doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139, porovnáním časového sledu jednotlivých procesních úkonů soudu i stěžovatele, které následovaly po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu, je zřejmé, že ústavní stížnost v části napadající výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně byla podána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004 č. j. 5 As 52/2004-172 podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004 č. j. 31 Ca 94/2004-139 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.