ECLI:CZ:US:2005:3.US.163.04
sp. zn. III. ÚS 163/04
Usnesení
III.ÚS 163/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 163/04
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Elišky Wagnerové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného Mgr. P. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 61 To 411/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí s tím, že porušuje čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 trestního řádu v odsuzující části v celém rozsahu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 65/2002, ve spojení s opravným usnesením ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 4 T 65/2002, dále jím byl podle §37a trestního zákona zrušen v odsuzující části výrok o vině o pokračujícím trestném činu podle §247 odst. 2 trestního zákona a trestném činu podle §257 odst. 1 trestního zákona a výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 4 T 65/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 67 To 676/2002, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Současně podle §259 odst. 3 trestního řádu za užití §37a trestního zákona bylo znovu rozhodnuto, že stěžovatel spáchal trestné činy krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, a že se stěžovatel odsuzuje podle §247 odst. 3 za použití §37a a §35 odst. 2 trestního zákona ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil - stručně řečeno - v období od 12. 1. 1998 do 30. 11. 1998 obvykle násilným vniknutím do objektů kanceláří (v jednom případě bytu), kde odcizil různé věci a finanční hotovost, přičemž na odcizených věcech způsobil škodu ve výši nejméně 2 138 416,50 Kč a poškozením věci způsobil další škodu ve výši 31 582,- Kč. Současně městský soud podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 149/2001, a podle §228 odst. 1 trestního řádu stanovil stěžovateli povinnost uhradit škodu poškozeným v soudem stanovené výši, v části soud tyto podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázal na řízení občanskoprávní.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 6 To 360/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99, byl odsouzen pro trestné činy dle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c), §251 odst. 1 písm. a) a §235 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku nepodmíněné; za trestné činy spáchané v době před vyhlášením výše uvedeného rozsudku soudu prvního stupně pak byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/01, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, sp. zn. 5 To 149/01, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let; za další trestné činy spáchané v době předcházející okamžiku vyhlášení výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2003, sp. zn. 4 T 65/2002, ve spojení s rozsudkem napadeným touto ústavní stížností, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku. Přitom pro výkon poloviny trestu odnětí svobody uloženého prvně uvedenými rozhodnutími (tj. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 6 To 360/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99) byl dne 8. 2. 2002 podmíněně propuštěn na svobodu, přičemž soud po uplynutí zkušební doby vyslovil, že se osvědčil. Stěžovatel má za to, že nezapočítáním nevykonané poloviny trestu odnětí svobody do jemu následně uložených souhrnných trestů odnětí svobody došlo k porušení čl. 4 Protokolu č. 7 Úmluvy, protože byl znovu potrestán za trestný čin, za který byl již odsouzen.
Dále stěžovatel uvádí, že v době mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a projednáním podaného odvolání nalezl svůj kalendář z roku 1998, na jehož základě byl schopen dohledat, kde se v době, kdy měl páchat trestnou činnost, nacházel, a zároveň byl schopen označit i svědky, kteří mohli danou skutečnost potvrdit. Proto následně navrhl Městskému soudu v Praze, aby provedl výslech jím označených svědků, uvedený soud však jeho návrhu nevyhověl. Dle názoru stěžovatele tím došlo k porušení práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy]. Stěžovatel v souvislosti s tím upozorňuje, že byl odsouzen převážně na základě nálezu některých odcizených věcí při domovní prohlídce v místě trvalého bydliště, kde se ovšem po většinu roku nezdržoval, a s přihlédnutím k této důkazní situaci poukazuje na zvláštní význam jím navržených svědků, kteří údajně mohou potvrdit, že se v době páchání trestné činnosti nacházel na jiném místě. Stěžovatel má z uvedených důvodů za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy a právo zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny, protože soud hodnotil všechny důkazy v jeho neprospěch a klíčové důkazy svědčící v jeho prospěch neprovedl. Přitom právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy dle jeho vyjádření zaujímá natolik významné místo, že jakýkoliv zužující výklad neodpovídá cíli a předmětu těchto ustanovení; dle stěžovatele čl. 6 odst. 1 Úmluvy nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky, jeho cílem je spravedlivý proces, přičemž otázka porušení práva na spravedlivý proces musí záviset na tom, zda v dané věci trestní řízení ve svém celku proběhlo spravedlivě či nikoliv, což se nestalo, neboť došlo k porušení zásad stanovených v §2 odst. 5 trestního řádu, zejména zásady materiální pravdy. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu, spolu se všemi rozhodnutími s ním souvisejícími, zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze. Uvedený soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že námitkami stěžovatele se zabýval ve svém rozhodnutí a nad rámec jeho odůvodnění bez spisového materiálu nemůže podat žádné konkrétní vyjádření. Městské státní zastupitelství se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí možnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatele s tím, že obecný soud odmítl provést jím navržené důkazy. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojícím mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a jako takový jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či dokonce věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Vycházeje z výše uvedených principů Ústavní soud opakovaně konstatuje, že neexistuje žádná povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne; pokud ovšem tak neučiní, musí v odůvodnění rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 10). Ústavní soud rovněž judikoval, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení (obviněného) lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 87).
Jak je zřejmé z napadeného rozhodnutí, Městský soud v Praze zdůvodnil neprovedení navržených důkazů jejich nadbytečností. Poukázal přitom na nízkou důkazní hodnotu těchto důkazů s ohledem na značný časový odstup a na úplnost a spolehlivost dosavadních skutkových zjištění. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda soudem uplatněné důvody lze podřadit pod některý z argumentů zakládajících přípustnost neakceptace důkazního návrhu. Přitom dospěl k závěru, že soud navrhované důkazy sice nepovažoval za irelevantní, ale vycházel z jejich malé vypovídací schopnosti ve vztahu ke stěžovatelovu tvrzení ohledně místa jeho pobytu v době páchání trestné činnosti, a to vzhledem ke značnému časovému odstupu. Odmítavý přístup městského soudu byl současně založen na posledně uvedeném argumentu, tedy že navrhované důkazy jsou nadbytečné. Lze tedy shrnout, že obecný soud nevyhověl stěžovateli, protože měl za to, že skutkový stav již byl zjištěn natolik dostatečně a spolehlivě, že eventuální svědectví navržených osob, a to vzhledem k časovému odstupu, již nejsou - jako nespolehlivá - s to skutková zjištění soudu nijak zpochybnit. Takovéto, byť poměrně stručné, zdůvodnění dostatečně vysvětluje, proč soud odmítl navržený důkaz provést, stejně tak z něho lze vyvodit, že jde o jeden z ústavně relevantních důvodů pro takový postup.
Jde-li o obsahovou stránku věci, tj. zda skutečně skutkový stav byl zjištěn natolik spolehlivě, aby byl založen důvod pro odmítnutí těch kterých důkazů, tu Ústavní soud vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným, jak bylo zmíněno shora, není v zásadě oprávněn posuzovat. O své ingerenci může uvažovat až tehdy, pokud by bylo možno označit postup obecného soudu za "libovolný", což konkrétně v daném případě by mohlo nastat v případě existence značných pochybností o správnosti a celistvosti dosavadních skutkových zjištění, a to ve světle stěžovatelem navržených eventuálních důkazů, avšak pochybení takového rázu nezjistil. V prvé řadě nelze souhlasit s tím, že by stěžovatel byl odsouzen pouze na základě toho, že v jeho bytě byly nalezeny odcizené věci, neboť v jednom případě se stěžovatel k vniknutí do cizího objektu a odcizení věcí přiznal, dále je usvědčován dalšími (byť nepřímými) důkazy, spojujícím článkem je i způsob, jakým k trestné činnosti docházelo, přičemž jeho obhajoba, že věci do bytu přinášel jeho bratr, byla vyvrácena, a jeho následné tvrzení, že věci vnášely cizí osoby, lze stěží označit za věrohodné; stejně tak je tomu v případě jeho vysvětlení existence daktyloskopických stop na místě činu. Rovněž není možné vytýkat obecnému soudu ani jeho pozastavení nad tím, že stěžovatel se svými důkazními návrhy přichází po pěti letech, ani jeho úvahu zpochybňující "kvalitu" těchto důkazů, jež vychází z praktických zkušeností, že svědci si po takové době nemohou příslušné události pamatovat. I kdyby se tedy Ústavní soud s postupem Městského soudu v Praze neztotožňoval, za výše uvedeného stavu nelze závěr o nepotřebnosti provádění dalších navržených důkazů považovat za neodůvodněný, a tudíž přesahující míru uvážení, jež mu jakožto obecnému soudu přísluší. Proto se Ústavní soud necítí oprávněn do tohoto rozhodování zasahovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že byl znovu potrestán za trestný čin, pro který již byl jednou odsouzen, a to v důsledku nezapočítání nevykonané poloviny trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 6 To 360/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2001, sp. zn. 2 T 126/99, do souhrnných trestů odnětí svobody následně uložených napadeným rozsudkem. V něm se ale o této otázce nerozhodovalo, pouze na jeho základě došlo podle §35 odst. 2 trestního zákona ke zrušení výroku o trestu shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze. O započítání výkonu trestu podle §38 odst. 1, 2 a §334 odst. 1 trestního řádu pak rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 4 T 65/2002, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2004. K tomu je v prvé řadě třeba poznamenat, že v ústavní stížnosti je stěžovatel povinen specifikovat, jaké rozhodnutí orgánu veřejné moci napadá a (tudíž) jaké rozhodnutí má být zrušeno [§72 odst. 1, §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přičemž stěžovatel citované usnesení obvodního soudu jednak výslovně nenapadl, jednak se ani výslovně nedomáhal jeho zrušení. I kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že lze převzít do případného výroku nálezu návrhové žádání tak, jak je obsaženo v ústavní stížnosti, bylo by možno vyhovět akcesorickému návrhu (vymezenému slovy: "jakož i všechna rozhodnutí s ním související") pouze za předpokladu, že bude vyhověno návrhu na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, což se však nestalo. Kromě toho nelze přehlédnout, že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nepodal řádný opravný prostředek (stížnost), ač byl o této možnosti soudem poučen, v důsledku čehož nedošlo z jeho strany k vyčerpání všech procesních prostředků, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, a tak by v této části ústavní stížnost nebyla přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2005