ECLI:CZ:US:2005:3.US.177.05
sp. zn. III. ÚS 177/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. J. R. a V. V., obou zastoupených Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem 130 00 Praha 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 8. 2004 sp. zn. 39 C 62/2004 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2004 sp. zn. 58 Co 654/2004, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. B. S., jako vedlejšího účastníka, zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Řeznická 3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají shora označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh i připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 39 C 62/2004, bylo rozsudkem pro uznání soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 4 - shora označeným vyhověno žalobě Ing. B. S., opírající se o ust. §322 o. s. ř., na vyloučení věcí tam vyjmenovaných z exekuce proti němu jako povinnému vedené na podkladě návrhu stěžovatelů jako oprávněných. Uvedeným rozsudkem byla zároveň stěžovatelům stanovena podle §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit jmenovanému - v uvedeném řízení žalobci - náklady řízení v částce 5.650,-Kč. Stěžovatelé se proti výroku tohoto rozsudku o nákladech řízení odvolali, domáhali se jeho změny tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, v podstatě s odůvodněním, že žalobce byl sice v označené věci úspěšný, nicméně oni sami neměli žádnou vinu na tom, že se svého práva musel domáhat soudní cestou, a tudíž dle jejich názoru bylo namístě, pokud jde o rozhodování o nákladech řízení, použití ust. §150 o. s. ř. Odvolací soud, který o jejich odvolání rozhodoval, pak rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a stěžovatelům dále stanovil povinnost nahradit žalobci i náklady odvolacího řízení ve výši 450,-Kč. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení ani tento soud v daném případě neshledal, když, jak uvedl, žalovanými stěžovateli namítaná skutečnost, že svým chováním nezavdali příčinu k podání žaloby, relevantním důvodem ve smyslu uvedeného ustanovení není a ani z průběhu řízení nelze usoudit na výjimečnost případu.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito dávají najevo svůj nesouhlas s názory obecných soudů, týkajícími se rozhodování o nákladech řízení. Opakovaně zdůrazňují, že sami nezavdali žádnou příčinu k tomu, aby se Ing. S. musel svého práva na vyloučení věcí z exekuce domáhat soudně. Soupis věcí prováděl exekutor a pokud mezi ně byly zařazeny i věci, které jsou z exekuce vyloučeny, žádným způsobem k tomu nepřispěli stěžovatelé. Soudy také nevzaly v úvahu to, že exekuce probíhá z důvodu, že žalobce nesplnil svou povinnost, která mu byla stanovena rozsudkem, a právě v důsledku nesplnění jeho povinnosti museli stěžovatelé věc řešit prostřednictvím exekuce. Touto okolností, která je příčinou exekuce a z ní vyplývajících sporů, se obecné soudy v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení nezabývaly a tím, dle stěžovatelů dovolávajících se i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04, porušily jejich právo na spravedlivý proces.
Městský soud v Praze i Ing. B. S. jako vedlejší účastník řízení navrhli odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Činit tak může jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci nebyl zjištěn.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94: in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, vydání 1, č. 5, Praha 1995). Totéž platí i pro rozhodnutí o nákladech řízení, kdy obecný soud aplikuje v rozhodnutí jiné ustanovení než to, které by měl podle přesvědčení stěžovatelů použít. Pokud obecný soud použití aplikovaného ustanovení řádně zdůvodní, jak se v dané věci i stalo, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat zhodnocení okolností případu provedené obecným soudem (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 187/99). Přestože odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je poměrně stručné, je z něj zřejmé z jakého důvodu k aplikaci ust. §150 o. s. ř. soud nepřistoupil, když zdůraznil výjimečnost jeho použití a tu podle něj ani okolnosti případu neodůvodňují. Je třeba také respektovat, že jsou to právě soudy obecné, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Závěr odvolacího soudu v otázce nákladů řízení nepovažuje Ústavní soud za porušující principy spravedlnosti, jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04, jehož se stěžovatelé dovolávají, který vycházel z poněkud odlišných skutkových okolností případu. V posuzovaném případě také Ústavní soud nemohl ponechat bez povšimnutí ani tu skutečnost, že stěžovatelé měli k dispozici prostředek, jímž mohli zabránit úspěchu žaloby proti nim směřující. Jak patrno z obsahu připojeného spisu, se totiž stěžovatelé, přes výzvu soudu podle §114b o. s. ř., obsahující i poučení o následcích ve smyslu ust. §153a odst. 3 o. s. ř., k obsahu žaloby na vyloučení věcí z exekuce nevyjádřili, z toho důvodu byl také soudem vydán rozsudek pro uznání (§153a o. s. ř.). Nevyužili tak základní obranu, kterou podle přesvědčení Ústavního soudu měli v uvedeném řízení uplatnit, totiž tu, že žalobce - v exekučním řízení povinný - měl svá práva k předmětným věcem, na něž dopadá režim ust. §322 o. s. ř., uplatňovat postupem stanoveným v ust. §268 odst. 1 písm. d), popř. odst. 4 o. s. ř. sice u soudu, ale v samotném řízení exekučním (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád, komentář II. díl, 6. vydání str. 1254, bod 17) a nikoliv tedy v řízení sporném žalobou excindační, k jejímuž podání jsou aktivně legitimovány pouze třetí osoby od účastníků exekučního řízení odlišné.
Ústavní soud tak uzavírá, že za uvedeného stavu tvrzené porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces neshledal, a proto jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. července 2005
Jiří Mucha
předseda senátu