ECLI:CZ:US:2005:3.US.186.05
sp. zn. III. ÚS 186/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu ve složení z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Holländera v řízení o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1317/2004 ze dne 23. prosince 2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Co 558/2003 ze dne 4. února 2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a 3) V. L., 4) E. H., a 5) F. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 4. dubna 2005 (k poštovní přepravě podána 2. dubna 2005), jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním doručeným 1. května 2005, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudků citovaných v návětí tohoto rozhodnutí.
Ke skutkovému stavu uvedl stěžovatel následující. U Okresního soudu v Benešově se stěžovatel domáhal na vedlejších účastnících uzavření dohody o vydání pozemků v katastrálním území Nespeky. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově sp. zn. 6 C 5049/95 ze dne 9. června 2003 byla jeho žaloba zčásti zamítnuta, zčásti bylo vedlejšímu účastníkovi V. L. uloženo, aby uzavřel se žalobcem dohodu ohledně vydání jednoho z pozemků, jichž se stěžovatel domáhal. K odvolání tohoto vedlejšího účastníka však Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově tak, že i žaloba vůči tomuto vedlejšímu účastníkovi byla zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, která však Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se domáhal uzavření dohody o vydání pozemků proto, že jejich původní vlastník, manželka stěžovatele L. Š. zemřelá v roce 1994, o ně přišla na základě odsuzujícího soudního rozsudku pro tehdy trestný čin opuštění republiky v roce 1968, za což jí byl uložen trest propadnutí majetku. Pozemky později získali do osobního užívání, resp. vlastnictví vedlejší účastníci a obec Nespeky.
Stěžovatel v dovolání tvrdil, že vedlejší účastník V. L. byl v daném případě protiprávně zvýhodněn, a to jednak oceněním získaného majetku, jednak tím, že při poskytnutí pozemku postupovaly orgány státu v rozporu se zákonem. Namítal konkrétně, že dohoda o osobním užívání pozemku byla ve prospěch vedlejšího účastníka V. L. registrována bez předchozí existence pravomocného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, neboť toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Stěžovatel dále tvrdil, že nedošlo k žádnému výběru mezi uchazeči o pozemek; pozemky náležející k jedné chatě byly účelově rozděleny a byly pak přidělovány výlučně příslušníkům jedné a téže rodiny. Tento postup byl obcházením tehdy platných právních předpisů. Vedlejší účastník V. L. konečně nic nezaplatil za porosty, studnu a oplocení pozemku.
Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud se s jeho námitkami v rozporu s §242 občanského soudního řádu nevyrovnal. Nejvyšší soud vzal za zjištěno něco, co nemá oporu v dokazování, tj. pravomocnost rozhodnutí o přidělení do tzv. režimu osobního užívání. Podle stěžovatele nešlo v této otázce o vady a omyly při hodnocení důkazů, ale o posouzení, zda nejde o paakt. Zbylé dvě námitky poukazující na protiprávní zvýhodnění vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ponechal bez povšimnutí. Porušil tak jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky a vedlejší účastníky, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Účastníci 1) a 2) se omezili na odkaz na odůvodnění svých rozhodnutí a navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, resp. zamítnuta, vedlejší účastníci 3), 4) a 5) byli obesláni, avšak písemnosti si v úložní lhůtě nevyzvedli. Protože obdržená vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti ani argumentaci, nepovažoval Ústavní soud za účelné posílat je stěžovateli na vědomí k případné replice. Ústavní soud se nepokusil vedlejším účastníkům doručit výzvu k vyjádření opakovaně, neboť to vzhledem k výsledku řízení nepovažoval za účelné.
Obec Nespeky se postavení vedlejšího účastníka vzdala.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s tím, jak obecné soudy v občanskoprávním řízení posoudily otázku splnění podmínky protiprávního zvýhodnění vedlejšího účastníka V. L., a domáhá se přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů týkajících se existence či neexistence pravomocného rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a postupu při přidělování pozemku či platby za ně. V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v opravných prostředcích v řízení před obecnými soudy, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí těchto soudů u Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný jako nález č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva, ani na hodnocení výsledků důkazního řízení před obecnými soudy sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny a v souladu s příslušnými procesními předpisy postupovaly. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu je zřejmé, že se zabývaly všemi argumenty stěžovatele uplatněnými v opravných prostředcích a nyní i v ústavní stížnosti a že je podrobně a přesvědčivě vyvrátily. Ústavní soud na právním názoru obecných soudů neshledává nic, co by jej nečinilo ústavně konformním. Stěžovatel vytýká obecným soudům mimo jiné, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání neposoudily z úřední povinnosti jako paakt, přehlíží však, že Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval, neboť odkázal na svou ustálenou judikaturu, podle níž o paakt jde zejména tehdy, nebyl-li správní akt vydán v mezích pravomoci správního orgánu. Již z tohoto vymezení je zřejmé, že stěžovatel nemohl být úspěšný, zakládal-li argument o paaktu na údajném nedostatku jeho doručení. Stěžovatel tedy skutečně ústavní stížností brojí proti způsobu hodnocení důkazů a závěrů, které z nich obecné soudy dovodily. Tento závěr platí i pro otázku platby za trvalé oplocení, porosty a studnu a pro otázku výběru mezi uchazeči o pozemky. Ústavní soud přitom neshledal, že by mezi skutkovými zjištěními a z nich obecnými soudy vyvozenými právními závěry panoval nějaký extrémní rozpor. Naopak, Ústavní soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že závěry odvolacího soudu obsahu soudního spisu neodporují.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2005
Jan Musil
předseda senátu