ECLI:CZ:US:2005:3.US.192.05
sp. zn. III. ÚS 192/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. 3 Tdo 1351/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004, sp. zn. 11 To 64/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. 49 T 2/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004 (3 Tdo 1351/2004), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 (11 To 64/2004) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004 (49 T 2/2003-496)] a tvrdil, že ve věci rozhodujícími orgány a uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 40 odst. 3 ve spojení s čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 (3 Tdo 1351/2004) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004 (49 T 2/2003) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák.]. Stěžovatel byl uznán vinným, že v roce 2000, nejméně od března do svého zatčení dne 12. dubna 2001 v Ústí nad Labem - Neštěmicích, v místě svého trvalého bydliště i jinde, prodával či zdarma dával drogu - heroin, zejména K. D., P. N., E. H., R. I., Z. H., P. H. a poškozené R. K., která po nitroděložní aplikaci této drogy zemřela téhož dne v důsledku zástavy životních funkcí, přičemž heroin je omamnou látkou, která je uvedena v příloze 3 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 (3 Tdo 1351/2004) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004 (3 Tdo 1351/2004) z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, včetně způsobu ustanovení obhájce, a tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho práva na obhajobu, neboť neměl od 26. 4. 2001 do 7. 5. 2001 obhájce a obhájce ustanovený soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem byl ustanoven nezákonně v rozporu s trestním řádem a Listinou základních práv a svobod. Napadá zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů obecnými soudy. Tvrdí, že nebyl proveden výslech svědka D. D., nebylo přihlédnuto k výpovědi P. N. a D. H., avšak bylo jednostranně uvěřeno výpovědi svědka I. V ústavní stížnosti dále stěžovatel rozvádí své výhrady k postupu npor. R., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v neveřejném zasedání, (ne)stíhání svědka Isufovského a nezákonnému průběhu rekonstrukce. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud, vycházeje z jím vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 2/2003 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 2/2003 vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a rovněž tak výše uloženého trestu odnětí svobody se jeví jako přiměřená, s přihlédnutím k tomu, že jednáním stěžovatele - distribucí omamné látky došlo k úmrtí poškozené R. K. Ze spisu a z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Rovněž tak jsou nedůvodná tvrzení stěžovatele stran hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) mu nepřísluší v daných souvislostech přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, tedy vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy rovněž vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která pak uplatnil v podstatě ve stejném rozsahu v ústavní stížnosti (§125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout. Obdobně lze uvedené konstatovat i o odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2004 (3 Tdo 1351/2004). Rovněž odůvodnění tohoto rozhodnutí je v souladu se zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud se v něm řádným způsobem vypořádal s obsáhlým tvrzením stěžovatele stran porušení práva na obhajobu a i s dalšími tvrzeními stěžovatele v dovolání. S tímto odůvodněním se ztotožňuje rovněž Ústavní soud a pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.
Ústavní soud proto uzavírá, že po posouzení tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 49 T 2/2003 neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, jak jsou vpředu označena, byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Jiří Mucha
předseda senátu