ECLI:CZ:US:2005:3.US.194.05
sp. zn. III. ÚS 194/05
Usnesení
III. ÚS 194/05
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. D., zastoupeného JUDr. Romanem Rožnovským, advokátem v Hradci Králové, Tomkova 181, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2004, čj. 42 C 98/2001-141, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, čj. 30 Co 534/2004-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 8. 4. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2004, čj. 42 C 98/2001-141, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované GE Capital Leasing, a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, čj. 30 Co 534/2004-175, kterým byl k odvolání stěžovatele výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dle názoru stěžovatele jsou uvedená rozhodnutí v rozporu s čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jeho meritorního projednání stanovené zákonem č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo jiné to, zda se jedná o návrh přípustný, neboť z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu rovněž dovoláním ze dne 8. 4. 2005, k čemuž uvedl, že je podal i přes to, že není přípustné a že je podal s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tento názor stěžovatele však není přesný. Přípustnost podaného dovolání totiž závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Ostatně z přiloženého dovolání je zřejmé, že si této skutečnosti byl stěžovatel při podání dovolání vědom, nehledě na to, že přípustnost dovolání odvozuje rovněž z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že přiložené podklady nedávají dostatečnou oporu pro konstatování, že dovolání je přípustné podle posledně citovaného ustanovení, zaměřil se Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatel podal dovolání i podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že předmětná eventualita na výsledku tohoto řízení nic změnit nemůže.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak totiž konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
U mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze, aby příslušný subjekt jej uplatnil řádně.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal dovolání, jehož přípustnost závisí na tom, zda dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [není-li ovšem přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak bylo zmíněno výše], což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a tedy před obecnými soudy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2005