ECLI:CZ:US:2005:3.US.198.05
sp. zn. III. ÚS 198/05
Usnesení
III. ÚS 198/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. D., zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou v Jihlavě, Dvořákova 5, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 1. 2004, čj. 1 T 84/2003-117, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, čj. 10 To 127/2004-146, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 4. 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, čj. 10 To 127/2004-146, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 1. 2004, čj.
1 T 84/2003-117, s tvrzením, že obecné soudy v dané věci vykročily ze zásad a mezí spravedlivého procesu, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušily zásadu presumpce neviny vyslovenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy; došlo rovněž k porušení čl. 8 Listiny a zásady zákazu diskriminace ve smyslu čl. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy a dále pak čl. 8 Úmluvy.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že opakovaně nutil poškozenou P. D., v té době svou manželku, aby vzala zpět svůj souhlas s trestním stíháním jeho osoby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona s tím, že pokud tak neučiní, podnikne všechny potřebné kroky k tomu, aby jí byl odebrán jejich syn Václav a svěřen do jeho péče, v souvislosti s čímž zdůrazňoval své povolání příslušníka Policie ČR, načež poškozená, jež se reálnosti těchto výhrůžek značně obávala, a to i v souvislosti s jejím předchozím fyzickým napadením, nakonec dne 1. 8. 2001 vzala svůj souhlas s trestním stíháním zpět, přičemž nátlak a vyhrožování stěžovatele u poškozené vyvolaly strach o dítě, vedly ke zhoršení jejího zdravotního stavu, který se projevil snížením stavu odolnosti vůči psychické zátěži, a tento zhoršený stav u ní dosud trvá.
Rozsudek nalézacího soudu napadl stěžovatel odvoláním, které však Krajský soud v Hradci Králové shora označeným usnesením jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v usnesení krajského státního zastupitelství ze dne 29. 11. 2002, čj. 3 KZv 20/2002, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2002, čj. SV 22/2002-1, o zahájení trestního stíhání, je předmětný skutek vymezen jinak, než tomu bylo u posledně citovaného rozhodnutí, v důsledku čehož bylo toto rozhodnutí v podstatě změněno. Tím měla být dle stěžovatele porušena zásada dvouinstančnosti řízení. Stěžovatel rovněž namítá, že nebylo prokázáno, že došlo k fyzickému napadení poškozené z jeho stany, jak se uvádí ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž dodává, že ve všech stádiích řízení navrhoval důkazy k prokázání skutečnosti, že se daného jednání nedopustil. Obecné soudy tak v daném ohledu porušily zásadu presumpce neviny. Rovněž tak navrhoval důkazy, jimiž mělo být vyvráceno tvrzení poškozené ohledně jejích psychických problémů, k čemuž uvedl, že poškozená v rozhodné době studovala na vysoké škole a současně pracovala v náročném provozu ve vedoucí funkci, do zaměstnání denně dojížděla 60 km osobním automobilem a přitom se starala o syna, vedla běžný život a vyhledávala bývalé společné bydliště i kontakt s ním. Navržené důkazy k prokázání, že poškozená psychickými problémy či obavou z něj netrpěla, však obecné soudy neprovedly, a tak nebyly objasněny podstatné skutečnosti, v důsledku čehož došlo k porušení §2 odst. 5 trestního řádu. Poukazuje i na možnou podjatost znalců, kteří byli vyučujícími na fakultě, kde poškozená studovala, a na to, že je jejich znalecký posudek nepřezkoumatelný, kromě toho měla poškozená odborné znalosti na to, aby mohla psychickou poruchu předstírat. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel upozorňuje, že tento soud uvádí, že by vyhodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, musel však postupovat podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Jde-li o rozhodování odvolacího i dovolacího soudu, stěžovatel namítá, že se tyto soudy nevypořádaly s jeho námitkami, přičemž poukazuje na skutečnost, že nejvyšší státní zástupkyně navrhla zrušení obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, přesto však dovolací soud jeho dovolání vyřídil "formálně". Stěžovatel taktéž tvrdí, že byl porušen i čl. 8 Listiny, neboť byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který bylo vzneseno obvinění, resp. že popis skutku je natolik rozšiřující, že tato vada nemůže být zhojena úvahou o totožnosti skutku. Navíc popis skutku vycházel z předpokladu jeho viny trestným činem ublížení na zdraví, pro nějž neproběhlo řízení v mezích zákona. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že zdůraznily jeho příslušnost k policii, avšak nevzaly v úvahu jeho pracovní zařazení (systémový inženýr), kromě toho s ním bylo nakládáno jinak, než s "kýmkoliv jiným", což považuje za diskriminaci a porušení čl. 3 Listiny. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že šlo o neoprávněný zásah do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, neboť jejich rodinné problémy, jež má řada občanů, měly být řešeny standardní cestou, tj. v civilním řízení, nikoliv prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení či přes jeho zaměstnavatele a Inspekci ministra vnitra na základě různých podání poškozené, která si tímto způsobem se stěžovatelem "vyřizovala účty". Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, jenž je i co do dalších formálních náležitostí a podmínek v souladu se zákonem o Ústavním soudu, a tak přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji přitom zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje případnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve výše citovaném usnesení krajského státního zastupitelství byl popsán skutek odchylně od jeho popisu v usnesení okresního státního zastupitelství, v důsledku čehož došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. V prvé řadě je třeba uvést, že tato pasáž, jež je v podstatě součástí záhlaví rozhodnutí krajského státního zastupitelství, je nadbytečná, kromě toho rozdíly jsou pouze formulační a nikoliv obsahové. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud nějaké procesní pochybení zjistil, muselo by být prokázáno, že se vzhledem k tomu, že nešlo o rozhodnutí "konečné", přičemž řízení dále pokračovalo a stěžovatel měl k dispozici právní prostředky k ochraně svých práv, jednalo o nezhojitelnou vadu dotýkající se ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; tato skutečnost však z ústavní stížnosti neplyne.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu a v souvislosti s tím i neprovedení jím navržených důkazů, polemizuje s jejich skutkovými závěry i jejich právním posouzením. Jak však plyne z ústavní stížnosti, stěžovateli je známa konstantní judikatura Ústavního soudu, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele se v prvé řadě týkají důkazního řízení, Ústavní soud poukazuje na svou judikaturu (shrnuta v usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1), dle níž nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze v některých případech. První skupinu tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Další skupinu představují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
V tomto ohledu však Ústavním soudem žádné pochybení zjištěno nebylo. Nalézací soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval, přičemž řádně zdůvodnil, proč jim nevyhověl, a tak nezbývá, než stěžovatele odkázat na příslušnou část odůvodnění jeho rozhodnutí. Rovněž tak námitky, týkající se údajně nesprávného hodnocení důkazů, nijak nedosahují ústavněprávní dimenze, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by v tomto hodnotícím procesu byl obsažen prvek libovůle s ohledem na skutečnost, že obecné soudy své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnily. V posuzované věci je zřejmé, že obecné soudy vycházely z výpovědi poškozené, ovšem nejen z ní, ale z řady dalších důkazů, zejména výpovědí svědků a znaleckých posudků, které její výpověď potvrzují. Lze jen podotknout, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neplyne, že by tento soud provedené důkazy hodnotil jinak, jak uvádí stěžovatel.
K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné doplnit, že ani skutkový závěr soudu ohledně dřívějšího fyzického napadení poškozené není v extrémním rozporu s provedenými důkazy, navíc se nejedná ve vztahu k právnímu posouzení o okolnost podstatnou (k tomu viz níže). Pokud jde o argumenty stěžovatele, jež mají podpořit jeho tvrzení o dobrém psychickém stavu poškozené, těmito se již zabýval znalec při hlavním líčení dne 6. 11. 2003. Namítá-li stěžovatel v souvislosti s tím porušení zásady presumpce neviny, nutno tuto argumentaci odmítnout, neboť soud hovoří o existenci fyzického napadení a nikoliv o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, pro nějž byl původně stíhán.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele, jež se týkají právního posouzení věci, je třeba uvést, že předpokladem zásahu Ústavního soudu, jde-li o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, musí být skutečnost, že v daném rozhodovacím procesu došlo k porušení ústavnosti; to obvykle nastává, až když obecné soudy vycházejí ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně je-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Že by se jednalo o některý z výše uvedených případů však Ústavní soud nezjistil, a tak nezbývá, než stěžovatele odkázat na rozhodnutí obecných soudů, zejména pak na podrobné odůvodnění usnesení dovolacího soudu. Aniž by Ústavní soud měl v úmyslu zasahovat do činnosti soudů obecných, pouze poznamenává, že stěžovatel nebyl odsouzen za to, že by poškozenou nutil konat násilím nebo pohrůžkou násilí, nýbrž pohrůžkou jiné těžké újmy spočívající v odebrání jejich dítěte, resp. v učinění kroků za tímto účelem, a tak okolnost, že došlo k fyzickém napadení poškozené, má v daném případě nepodstatný význam, když pouze objasňuje jednu z vedlejších příčin, proč se poškozená nacházela v nedobrém psychickém stavu, jak vyplývá ze znaleckého zkoumání. Ostatně vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl odsouzen podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákona, jsou příslušné závěry znalců ohledně psychických následků významné jen z hlediska osvětlení toho, jak v rozhodné době působila předmětná pohrůžka na poškozenou, tj. pro posouzení subjektivního hlediska. Přitom nelze vytýkat obecným soudům, že o správnosti závěrů znalců, stran tehdejšího psychického stavu poškozené, neměly podstatné pochybnosti, neboť jednak tyto korespondují s ostatními důkazy, jednak sama skutečnost, že znalec je učitelem na stejné škole, jakou navštěvuje poškozená, ještě existenci poměru znalce k takové osobě ve smyslu §105 odst. 2 trestního řádu nezakládá.
Dle názoru Ústavního soudu může být sporné, zda za "jinou těžkou újmu" může být považováno samo vyvolání příslušných soudních či jiných řízení za účelem "odebrání" dítěte (viz také vyjádření Nejvyššího státní zastupitelství k dovolání stěžovatele ze dne 30. 9. 2004), čímž stěžovatel, jak plyne z popisu skutku ve skutkové větě, poškozené hrozil, nicméně jedná se o posouzení, jež náleží soudům obecným. K tomu lze ale poznamenat, že ani v tomto ohledu nelze obecným soudům nic vytknout, neboť takovéto právní kroky nepochybně mohou k "odebrání" dítěte rodiči o něj pečujícímu vést, nehledě na to, že již sama možnost takového řízení je pro rodiče zpravidla značně stresující, a tak může hrozba jimi i z objektivního hlediska vyvolat důvodné obavy ovlivňující svobodné rozhodování jedince. Pokud stěžovatel tvrdil, že s ním jako příslušníkem policie bylo zacházeno diskriminačním způsobem, nutno tuto námitku odmítnout. Podstata věci spočívá totiž v tom, že daná skutečnost obecně bývá spojována s jakýmsi neformálním vlivem i ve sféře orgánů veřejné moci, což ze subjektivního hlediska může dodávat předmětné pohrůžce na váze. Nejednalo se tedy o diskriminaci, ale pouze o zohlednění v tomto konkrétním případě skutkově relevantní okolnosti. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, dle názoru Ústavního soudu v daném ohledu žádná pochybnost, že by se snad mohlo jednat o odlišné skutky, nevzniká, neboť jednání stěžovatele bylo popsáno v podstatě shodně, přičemž stěžovatelem akcentovaná skutečnost, že popis skutku byl rozšířen o údaj o fyzickém napadení poškozené, je z hlediska právního posouzení - jak bylo výše vysvětleno - nepodstatná.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005