ECLI:CZ:US:2005:3.US.2.04
sp. zn. III. ÚS 2/04
Usnesení
III.ÚS 2/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Z. D., Ph.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2003 č. j. 21 Cdo 1035/2003-412, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. září 2002 č. j. 5 C 55/2001-359, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku ohledně uhrazení nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníků řízení, a Družstva Vajgar se sídlem Jindřichův Hradec, Bezručova 514/II jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2003 č. j. 21 Cdo 1035/2003-412, jímž dovolací soud pod bodem I. výroku zastavil řízení o dovolání stěžovatelky (v dřívějším řízení žalobkyně) proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. 9. 2002 č. j. 5 C 55/2001-359, a pod bodem II. výroku dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386 zamítl jako nedůvodné, a již zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. 9. 2002 č. j. 5 C 55/2001-359, a tvrdí, že obecné soudy jako orgány veřejné moci upřely "jejímu právu" soudní ochranu a napadenými rozsudky zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to zejména do práva na rovnost občanů podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na uspokojivé pracovní podmínky podle čl. 28 a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z dikce čl. 1 Ústavy stěžovatelka dovozuje zaručení principu právní jistoty pro "občany České republiky", který měl být rozsudky obecných soudů rovněž porušen, stejně jako zásady zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny, podle které mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Podle názoru stěžovatelky všechny výše označené rozsudky obecných soudů zasáhly mimo oblast ústavněprávní i do oblasti "jednoduchého" práva, neboť obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že právní závěry obecných soudů jsou údajně v rozporu se skutkovými zjištěními, neboť stěžovatelku činily odpovědnou za to, že měla "předvídat" protiprávnost daného stavu a svého jednání. Takové závěry jsou prý nelogické, neboť ze zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že stěžovatelka nemohla ve dnech 29. a 30. 7. 1996 vědět o neplatnosti usnesení členské schůze vedlejšího účastníka ze dne 24. 7. 1996, protože tuto schůzi nesvolávala, nezavinila její neplatnost. Z tohoto důvodu proto prý nemůže obstát závěr obecných soudů, že své pracovní povinnosti porušila vědomě a úmyslně. Obecné soudy se vůbec nezabývaly otázkou, do jaké míry jednání, v němž bylo spatřováno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, bylo výkonem jejích práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a do jaké míry bylo výkonem práv a povinností zaměstnance vedlejšího účastníka.
Současně s návrhem na zrušení všech shora označených rozsudků obecných soudů stěžovatelka navrhuje odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž jí bylo uloženo uhradit náklady řízení.
II.
Ústavní soud si pro prošetření námitek stěžovatelky ve vztahu k napadeným rozsudkům obecných soudů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 55/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a náhrady ušlé mzdy. Její pracovní poměr s vedlejším účastníkem byl zrušen podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce jeho přípisem ze dne 30. 7. 1996, podepsaným předsedou vedlejšího účastníka proto, že "ve dnech 29. a 30. 7. 1996 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že jste přes opakované výzvy Vašeho přímého nadřízeného odmítla vykonávat práce podle pracovní smlouvy, po stanovenou pracovní dobu jste nepracovala a nedovoleným způsobem jste zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jste jim v řádném plnění jejich pracovních povinností" (na č. l. 9).
Stěžovatelka zpochybnila oprávněnost předsedy vedlejšího účastníka RSDr. Z. B. k takovému úkonu a namítala, že obsah přípisu je v rozporu s požadavkem konkrétního popisu porušení pracovní kázně, a proto i nadále trvá na pracovním poměru a svém zaměstnávání u vedlejšího účastníka.
Na č. l. 19 je založena fotokopie rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 1996 č. j. 12 Cm 756/96-45, který nabyl právní moci dne 19. 12. 1996, jímž se určuje, že usnesení členské schůze Družstva Vajgar Jindřichův Hradec, konané dne 24. 7. 1996, na němž bylo mimo jiné zvoleno i nové představenstvo družstva, je neplatné z důvodu porušení čl. 16 bodu 2 stanov družstva, které uvádí, že "členskou schůzi svolává předseda nebo místopředseda podle potřeby, nejméně však jedenkrát za půl roku, vždy písemně a nejméně dva týdny před termínem konání".
Ve věci návrhu stěžovatelky rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci částečným rozsudkem ze dne 5. 2. 1998 č. j. 5 C 813/96-59 tak, že okamžité zrušení pracovního poměru vedlejším účastníkem je neplatné. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 3. 1998 č. j. 8 Co 617/98-87 odvoláním napadený částečný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
Po doplnění dokazování rozhodl znovu Okresní soud v Jindřichově Hradci shodně jako ve svém zrušeném rozsudku s tím, že tento soud dospěl k závěru, že stěžovatelka po oba dva dny (tj. 29. a 30. 7. 1996) vykonávala práci podle příkazů svého nového nadřízeného, zvoleného členskou schůzí vedlejšího účastníka dne 24. 7. 1996, jak ji k tomu zavazovala její pracovní smlouva pod bodem 2.6, neboť jí nelze přičítat k tíži, že v této době nevěděla, kterého z členů vedení má po nové volbě považovat za svého nadřízeného.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 1999 č. j. 8 Co 2312/98-138 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že soud prvního stupně se nezabýval ve svém rozhodování i tím, zda stěžovatelce bylo nařízeno konání jiné (administrativní práce), než provádění soupisu zboží na prodejně, a pokud takové práce z vlastní iniciativy konala, nedopustila se porušení pracovní kázně, neboť podle platné pracovní smlouvy byla zařazena jako malířka skla vedlejšího účastníka. Odvolací soud poté, co sám doplnil dokazování, dospěl k závěru, že stěžovatelka nedovoleným způsobem zasahovala do práce jiných zaměstnanců vedlejšího účastníka a bránila jim v řádném výkonu jejich pracovních povinností, neboť činila úkony jí nepříslušející tím, že zvedala telefony v kanceláři vedlejšího účastníka a informovala volající o nastalých změnách ve vedení vedlejšího účastníka, telefonáty směřující na, podle jejího názoru, bývalé vedení, nespojovala a volající odkazovala na nové vedení, a to za situace, kdy měla i podle příkazu "nového vedení" vykonávat pouze soupis zboží na prodejně.
Na č. l. 156 je založen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23. 3. 1999 č. j. 5 C 813/96-156, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastník byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce náhradu ušlé mzdy za dobu od 31. 7. 1996 do 31. 7. 1998 ve výši 66.200,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Označený rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatelky na náhradu ušlé mzdy potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 1999 č. j. 7 Cmo 442/98-260.
Na základě dovolání Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 1. 2001 č. j. 21 Cdo 1899/99-191 zrušil oba předcházející rozsudky soudů nižších stupňů (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku) a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (na č. l. 189-193).
V odůvodnění dovolací soud uvedl, že podle ustanovení §55 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 je mimo jiné povinností zaměstnavatele v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru zejména skutkově vymezit důvod svého postupu (zrušení) tak, aby tento důvod nebylo možné zaměnit s jiným, a aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel tímto svým projevem vůle vyjádřit, a aby nebylo možné uplatněný důvod dodatečně měnit. Pokud by však tento projev vůle byl neurčitý, resp. vznikaly by pochybnosti o tom, které skutečnosti vedly zaměstnavatele k okamžitému zrušení pracovního poměru, je možné podle ustanovení §240 odst. 3 zákoníku práce provést výklad tohoto projevu vůle, přičemž tento výklad musí směřovat výhradně k objasnění jeho obsahu. Dovolací soud uložil krajskému soudu, aby zejména posoudil, po doplnění dokazování, zda jednání stěžovatelky, v němž je spatřováno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, bylo jednáním zaviněným (a to alespoň z nedbalosti), a zda dosáhlo určité intenzity, která by odůvodňovala závěr o možnosti zaměstnavatele postupovat podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Platnost právních úkonů měla být posouzena, dle intencí dovolacího soudu, s ohledem k okamžiku, kdy byly učiněny a se zřetelem na okolnosti, za nichž došlo k jejich projevu. Ve vztahu k jednání stěžovatelky, které spočívá v tom, že se zdržovala na sekretariátě vedlejšího účastníka a z vlastní iniciativy zde prováděla administrativní práce, dovolací soud výslovně uložil zjistit, zda stěžovatelka věděla či vědět musela, že jedná protiprávně, resp. zda věděla či musela vědět o neplatnosti usnesení ze dne 24. 7. 1996 a tudíž o nezákonnosti jeho prosazování v činnosti vedlejšího účastníka; z tohoto zjištění pak dovodit, o jakou formu, resp. jakou míru zavinění se v daném případě jednalo.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 4. 2001 č. j. 8 Co 460/2001-202 zrušil částečný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 1998 č. j. 5 C 55/2001 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vázán závazným právním názorem dovolacího a odvolacího soudu prováděl další obsáhlé doplnění dokazování, jehož účelem bylo zejména provést výklad projevu vůle vedlejšího účastníka ve vztahu k jeho písemnému sdělení ze dne 30. 7. 1996 a po objasnění skutkového vymezení konkrétních důvodů posoudit, zda konkrétní jednání stěžovatelky svou intenzitou a mírou zavinění odpovídá obsahu stanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
Rozsudkem ze dne 28. 8. 2001 č. j. 5 C 55/2001-236 Okresní soud v Jindřichově Hradci žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1999 č. j. 12 Cm 1056/95-88 vzal za prokázané, že stěžovatelka věděla, že vykonáváním různých jí nepřikázaných administrativních prací v předmětné době jedná protiprávně, tedy věděla o neplatnosti usnesení členské schůze družstva ze dne 24. 7. 1996 v souvislosti s porušením čl. 16 bodu 2 stanov a o nezákonnosti prosazení jejích závěrů v činnosti vedlejšího účastníka, neboť se ze stejného důvodu sama spolu s dalšími žalobci domáhala žalobou v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 1056/95 vyslovení neplatnosti konání členské schůze vedlejšího účastníka ze dne 12. 10. 1995. Podle názoru soudu prvního stupně z provedeného dokazování vyplynulo zjištění, že stěžovatelka naplnila i další důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v tom, že nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších zaměstnanců a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností, neboť pod tímto vyjádřením vedlejšího účastníka lze spatřovat výhradně provádění administrativních prací stěžovatelkou ve dnech 29. a 30. 7. 1996, k nimž neměla pokyn nadřízeného pracovníka a tato její činnost nevyplývala ani z její pracovní smlouvy.
Soud prvního stupně z celé řady svědeckých výpovědí a z dopisu ředitele divize Dobronín Jihlavských skláren dospěl k závěru, že "počínání stěžovatelky v objektu vedlejšího účastníka bylo ve dnech 29. a 30. 7. 1996 hrubě svévolné, rozkladné, s nepříznivými důsledky pro další činnost vedlejšího účastníka", dosahovalo úrovně hrubého porušení jejích pracovních povinností, takže okamžité zrušení pracovního poměru bylo ze strany vedlejšího účastníka důvodné, v souladu s ustanovením §55 zákoníku práce. Soud proto zamítnul i akcesorický požadavek stěžovatelky na náhradu ušlé mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Odvolací soud usnesením ze dne 21. 1. 2002 č. j. 8 Co 2061/2001-254 zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně výkladu obsahu projevu vůle vedlejšího účastníka, ale považuje za nedostatečný způsob, jakým soud prvního stupně řešil, v souladu s pokyny dovolacího i odvolacího soudu, otázku míry zavinění stěžovatelky a z toho vyplývající intenzitu porušení pracovní kázně. Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že provedenému dokazování neodpovídá závěr vyvozený soudem prvního stupně, že "stěžovatelka jako účastnice schůze členstva vedlejšího účastníka z 24. 7. 1996 věděla o porušení stanov při jejím svolání a tím o její nezákonnosti a nezákonnosti prosazování jejích závěrů v další činnosti družstva". Vzhledem k tomu, že k této otázce nebyla stěžovatelka vyslechnuta a ani žádný ze slyšených svědků se k ní nevyjádřil, uložil odvolací soud soudu prvního stupně v tomto směru doplnit dokazování, a teprve poté provést nové hodnocení jednání žalobkyně naznačené v rozhodnutí dovolacího soudu.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté opakovaně rozhodoval ve věci samé. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2002 č. j. 5 C 55/2001-359 zamítl žalobu stěžovatelky, neboť dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že vykonávala jí nepříslušející administrativní práce na sekretariátu vedlejšího účastníka ve dnech 29. a 30. 7. 1996 z vlastní iniciativy a přes výslovný zákaz svého přímého nadřízeného J. Z., a to přesto, že věděla o nezákonnosti členské schůze konané dne 24. 7. 1996, neboť tato schůze se konala v rozporu s čl. 16 bodu 2 a 3 stanov vedlejšího účastníka, tedy bez dodržení lhůty jejího svolání nejméně 14 dnů před jejím konáním. O aktivní znalosti těchto skutečností se soud prvního stupně dověděl z její výpovědi při jednání dne 3. 9. 2002. Na protizákonném svolání a konání této schůze se stěžovatelka podílela i tím, že jako termín jejího konání navrhla den 24. 7. 1996, tedy týž den, kdy o její svolání požádala, a to přes její vědomost o protizákonnosti tohoto postupu. Jestliže poté svým jednáním aktivně prosazovala závěry této schůze při své činnosti zaměstnankyně vedlejšího účastníka, dopustila se podle názoru soudu prvního stupně "zaviněného úmyslného jednání porušujícího pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem". Z výslechů svědků dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednáním stěžovatelky byl naplněn i druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uvedený v přípise vedlejšího účastníka ze dne 30. 7. 1996.
Po odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. o zamítnutí návrhu stěžovatelky, ale změnil jej ve výroku II. o nákladech řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud poukázal na své předchozí rozhodnutí, v němž se ztotožnil s výkladem obsahu projevu vůle vedlejšího účastníka a na tomto svém stanovisku po doplnění dokazování soudem prvního stupně podle svého vyjádření nehodlal i nadále nic měnit. Ve vztahu k odvolacím námitkám stěžovatelky odvolací soud poukázal na výpověď nově, ale neplatně zvoleného vedení družstva - svědků K. a B., manžela stěžovatelky, kteří jednoznačně uvedli, že stěžovatelka ani jimi nebyla zmocněna k výkonu předmětných administrativních prací na sekretariátě družstva, které prováděla z vlastní iniciativy. Po zhodnocení skutkových zjištění soudu prvního stupně a z něho vyvozených právních závěrů konstatoval odvolací soud, že závěr soudu prvního stupně o tom, že jednání vytýkané stěžovatelce bylo prokázáno jako vědomé, zaviněné, úmyslné a nezákonné, odpovídá obsahu doplňujícího dokazování. Odvolací soud souhlasil rovněž s hodnocením intenzity porušení pracovní kázně tak, jak byla vyhodnocena soudem prvního stupně a doplnil, že k naplnění intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně postačuje i prokázání omezení obchodní spolupráce, které v daném případě mělo bezesporu vliv hospodářský i ekonomický na další činnost vedlejšího účastníka, aniž bylo nezbytně nutné dospět k rozhodnutí soudu o způsobení škody v této oblasti.
Stěžovatelka se obrátila s dovoláním na Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem ze dne 23. 10. 2003 č. j. 21 Cdo 1035/2003-412 rozhodl tak, že pod bodem I. výroku řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. 9. 2002 č. j. 5 C 55/2001-359 zastavil a pod bodem II. výroku dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386 zamítl.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo prokázáno mimo jiné i to, že J. Z. byl do své funkce místopředsedy družstva zvolen platně. Pokud se týká námitky stěžovatelky směřující k údajně neopodstatněnému tvrzení soudu, že její jednání mělo negativní dopad na obchodní vztahy vedlejšího účastníka, uvedl dovolací soud, že k tomuto závěru dospěl odvolací soud při hodnocení výsledku dokazování, které odpovídalo ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
V souvislosti s nesouhlasem stěžovatelky s právním závěrem soudů nižších stupňů ohledně výkladu pojmu "zvlášť hrubé porušení pracovní kázně" odkázal dovolací soud na ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, které je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, a je proto nutné, aby soud v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Dovolací soud souhlasil s posouzením intenzity porušení pracovní kázně soudy nižších stupňů a zdůraznil, že odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně a tyto okolnosti jasně a srozumitelně specifikoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Hodnocení těchto okolností pokládá dovolací soud rovněž za správné a úplné, a proto dospěl k přesvědčení, že nic nelze vytknout ani právnímu závěru vyvozenému v dovoláním napadeném rozsudku.
III.
Po přezkoumání všech skutečností a námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak již konstatoval dovolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §53 zákoníku práce by mělo být využíváno zaměstnavatelem jen jako zcela výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, a to většinou za takových okolností, kdy po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby i nadále trpěl hrubé porušování pracovní kázně jeho pracovníkem.
Ústavní soud se k této otázce vyjádřil ve svém usnesení ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 367/03 a uvedl, že právě s ohledem na charakter ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, které patří k právním normám s neurčitou hypotézou, je výhradně úkolem příslušného soudu, aby podle svého uvážení, s ohledem na všechny okolnosti případu, sám tuto hypotézu vymezil. V této své činnosti není soud omezován žádnými předem danými konkrétními hledisky či mantinely, ale bere v úvahu pouze specifika dané věci a podpůrně i platnou judikaturu obecných soudů.
Na otázku, co je možné považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, za závažné porušení pracovní kázně, případně za opakované méně závažné porušení pracovní kázně, nelze v zákoníku práce a jiném obecně závazném právním předpisu najít zcela jednoznačnou odpověď. Obsah porušení pracovní kázně je možné hledat jak v porušení pracovních předpisů zaměstnavatele, v jeho interních předpisech, tak např. v pracovní náplni konkrétního zaměstnance, ale i v jiných skutečnostech, které jsou schopné dostatečně objektivním a srozumitelným způsobem vystihnout specifika dané věci.
Jak vyplývá z obsahu výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, projednání pracovněprávního sporu stěžovatelky trvalo až do konečného rozhodnutí dovolacího soudu téměř sedm let. V tomto poměrně dlouhém časovém úseku bylo obecnými soudy všech stupňů provedeno obsáhlé a velmi podrobné (v některých otázkách i opakované) dokazování, které se soustředilo na prokázání zásadních hledisek vymezených dovolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 17. 1. 2001 č. j. 21 Cdo 1899/99-191.
Všechna tato hlediska (kritéria) posuzování jak samotného projevu vůle vedlejšího účastníka ve vztahu ke konkretizaci důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, tak i formy a míry (stupně) zavinění stěžovatelky, byla obecnými soudy důsledně zkoumána a posuzována, a to se zřetelem ke všem v dané věci relevantním skutečnostem. Stěžovatelka měla dostatečně velký prostor i možnost k tomu, aby v procesu dokazování vlastní aktivní činností vyvrátila či naopak prokázala právně relevantní skutečnosti případu.
Pokud nyní (v ústavní stížnosti) stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy ve věci rozhodovaly na základě vadně zjištěného skutkového stavu, resp. že učinily taková skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, nelze s tímto názorem souhlasit. Celá řada svědků slyšených v průběhu řízení prokázala, že stěžovatelka mimo nařízené práce při soupisu zboží na prodejně vedlejšího účastníka, konala administrativní úkony, které jí nařízeny nebyly, z jejího zařazení malířky skla rozhodně nevyplývaly. Rovněž bylo zcela nepochybným způsobem prokázáno, že stěžovatelka věděla, že touto svou činností poškozuje oprávněné zájmy svého zaměstnavatele. Na této skutečnosti nic nemění ani to, zda tímto způsobem, jak se domnívá, hájila, resp. vykonávala svá vlastnická oprávnění vyplývající z jejího členství v družstvu, a které, podle jejího názoru, měly být předmětem posuzování obecných soudů v dané věci.
Ústavní soud neshledal jak v postupu, tak i v rozhodování obecných soudů žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by napadenými rozsudky Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci došlo k porušení základních práv a svobod chráněných Listinou a Ústavou.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že návrh na odložení vykonatelnosti výroku rozsudku pod bodem II. Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002 č. j. 8 Co 2590/2002-386 je návrhem akcesorickým a je spojen s ústavní stížností, která je odmítnuta, bylo nutné odmítnout i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu