ECLI:CZ:US:2005:3.US.212.05
sp. zn. III. ÚS 212/05
Usnesení
III. ÚS 212/05
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. V., zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem v Plzni, Vlastina 23, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 10. 2004, čj. 8 C 192/2004-21, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 1. 2005, čj. 23 Co 4/2005-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 4. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 17. 1. 2005, čj. 23 Co 4/2005-27, jakož i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 10. 2004, čj. 8 C 192/2004-21, a to ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení, s tím, že uvedená rozhodnutí porušují ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo podle §96 o. s. ř. zastaveno řízení o zaplacení částky 118 038,- Kč s přísl. poté, co stěžovatelka vzala svou žalobu zpět, a dále jím bylo podle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. stěžovatelce uloženo nahradit žalovanému J. K. náklady řízení v částce 22 360,- Kč k rukám jeho advokátky. Proti tomuto usnesení, jde-li o část týkající se náhrady nákladů řízení, podala stěžovatelka odvolání, avšak krajský soud svým usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. potvrdil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že důvodem zpětvzetí žaloby nebylo uspokojení nároku stěžovatelky žalovaným, jenž tedy nijak nezavinil, že řízení bylo zastaveno. Vzhledem k tomu dle §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení náleží žalovanému. Současně soud konstatoval, že v daném případě nebylo důvodu postupovat podle §150 o. s. ř., neboť promlčení nároku, pro které stěžovatelka vzala svou žalobu zpět, nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný, navíc když stěžovatelka byla při podání žaloby zastoupena advokátem.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy měly vzít v úvahu, že v její věci existují důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Žalovaná částka totiž představuje náhradu škody, kterou jí způsobil žalovaný svým jednáním, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin (trestní příkaz ze dne 10. 1. 2002, čj. 2 T 94/2001-55), příslušný soud však údajně v rozporu s §229 odst. 1 trestního řádu nerozhodl o povinnosti k náhradě škody a stěžovatelku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Taktéž měly soudy zohlednit, že předmětná pohledávka, ač byla promlčena, nikdy nezanikla, přičemž žalovaný ji až do současné doby neuhradil. Tento postup stěžovatelka označuje za rozporný s dobrými mravy, jakož i s ustanovením §117 odst. 1 o. s. ř. a porušující její ústavně zaručená práva, jak jsou uvedena shora, přičemž navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jíž chybí ústavněprávní dimenze. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
V posuzované věci nic eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky nenasvědčuje. K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají obecnému soudu porušení občanského soudního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci (resp. neaplikaci) §150 o. s. ř. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Kromě toho je třeba vzít v úvahu, že postup obecných soudů v takovýchto případech upravuje jednoznačně znějící norma, vyplývající z aplikovaného ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž ustanovení §150 o. s. ř. nutno považovat za výjimku z daného pravidla a s tím také k jeho aplikaci přistupovat.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důvodů se obecný soud rozhodl nepostupovat podle §150 o. s. ř., přičemž se Ústavnímu soudu nejeví ani, že by tyto důvody bylo možno označit za evidentně nepřiléhavé, neboť bylo na stěžovatelce, aby si lépe chránila svá práva a podala soudní žalobu včas tak, aby nevznikaly zbytečné náklady (byť ani důvody uváděné stěžovatelkou nelze pokládat za irelevantní).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2005