ECLI:CZ:US:2005:3.US.218.05
sp. zn. III. ÚS 218/05
Usnesení
III. ÚS 218/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. Z. a 2. J. Z., obou zastoupených JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem v Teplicích, Modlanská 20, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2005, čj. 33 Odo 654/2004-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 4. 2005 napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2005, čj. 33 Odo 654/2004-158, jímž bylo podle §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2004, čj. 47 Co 263/2002-144. Dovolací soud vycházel z toho, že rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatelů doručen dne 10. 3. 2004, tito zastoupeni advokátem podali dne 6. 5. 2004 dovolání s tím, že je odůvodní do 14 dnů od jeho podání, což učinili dne 17. 5. 2004. Stěžovatelé ve včas podaném dovolání ze dne 6. 5. 2004 neuvedli, ani v jakém rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadáno, ani z jakých důvodů dovolání podávají (tedy neoznačili dovolací důvody), přičemž tyto vady bylo možno odstranit podle §241b odst. 3 o. s. ř. pouze po dobu trvání lhůty pro podání dovolání, to se ale nestalo. V důsledku toho se vady dovolání staly neodstranitelnými a k následnému podání ze dne 17. 5. 2004 nebylo možno přihlédnout. Z tohoto důvodu bylo třeba je za přiměřeného použití §43 odst. 2 věty první o. s. ř. odmítnout.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávné aplikace norem procesního práva upravujících postup účastníků při podání dovolání, spočívající v tom, že se dovolací soud nezabýval tím, zda se lhůta k podání dovolání neřídí v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř., jak uvedli v dovolání. Přípustnost dovolání stěžovatelé opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutečnosti změněno, což plyne z toho, že soud prvního stupně uložil stěžovatelům povinnost učinit žalobkyni H. V. nabídku na uzavření ve výroku specifikované kupní smlouvy, rozsudkem soudu odvolacího však činí žalovaný (zřejmě J. Z.) nabídku na uzavření stejné kupní smlouvy, přičemž nelze ztotožnit uložení povinnosti k učinění nabídky s přímým nahrazením projevu vůle smluvní strany, tedy již se samotným učiněním nabídky; změna spočívala i v tom, že rozsudkem soudu prvního stupně byli zavázáni oba stěžovatelé, zatímco rozsudkem odvolacího soudu pouze jeden z nich. Odvolací soud, jestliže jej za správný nepovažoval, jak lze vyvodit z formulace výroku, měl prvostupňové rozhodnutí zrušit nebo je změnit. V důsledku této skutečnosti obsahuje rozsudek odvolacího soudu nesprávné poučení, a tak se lhůta k podání dovolání řídí ustanovením §240 odst. 3 o. s. ř. a dovolání bylo proto podáno a doplněno včas. Pokud dovolací soud podané dovolání odmítl jako údajně opožděné a v důsledku toho se jím nezabýval ani věcně, odňal tímto postupem stěžovatelům možnost jednat před soudem a také takto porušil jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Vzhledem k tomu navrhli, aby Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyslovil porušení shora uvedeného ústavního práva a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem, jenž je však zjevně neopodstatněný.
V daném případě je jádrem ústavní stížnosti nesouhlas s interpretací a aplikací ustanovení §240 odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. "jednoduchého práva", ze strany Nejvyššího soudu ČR. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných je předpokládána v takových případech, kdy příslušný rozhodovací (interpretační a aplikační) proces trpí vadami, jež ve svém důsledku vedou k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem (tzv. kvalifikované vady), tedy když obecné soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně byl-li v něm obsažen prvek libovůle (či dokonce svévole) např. v podobě nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. např. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde tedy o to posoudit, zda Nejvyšší soud ČR, jenž odmítl věcně projednat dovolání stěžovatelů, nevykročil z mezí "stanoveného postupu", tedy příslušného procesního předpisu, k čemuž by v daném případě mohlo dojít, pokud by při jeho výkladu a použití nepostupoval ústavně konformním způsobem.
Ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. výslovně neřeší případ, kdy rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání je přípustné za podmínek ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ačkoliv toto by bylo přípustné i podle §237 odst. 1 (či odst. 2) o. s. ř., a to třeba na rozdíl od případu, kdy takové rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení, že dovolání přípustné není. Jedná se o určitou "mezeru" v právu, v případě níž je třeba na základě konkrétních okolností posoudit možnost aplikace ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. per analogiam. Za podstatné pro řešení této otázky je, zda za daných okolností stav, jenž nastal v důsledku příslušného poučení, je srovnatelný se situacemi vzniklými v důsledku vad, které v posledně citovaném ustanovení jsou důvodem pro "prodloužení" lhůty pro podání dovolání, v daném případě právě s obdobnou situací, kdy poučení obsahuje nesprávnou informaci o tom, že dovolání není přípustné. Pokud by Ústavní soud vycházel z toho, že by dovolání bylo přípustné i podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pak by předmětné poučení obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu mohlo způsobit, že by eventuální dovolatel podání dovolání vzhledem k ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. pokládal za bezpředmětné; pro tento případ by bylo plně v souladu s účelem ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. otevření delšího časového prostoru pro jeho podání. Ovšem v posuzované věci tato část případně nesprávného poučení stěžovatele zjevně neovlivnila, neboť tito, správně poučeni o délce lhůty (§240 odst. 1 o. s. ř.), své dovolání v této lhůtě podali. Za dané situace není mezi předmětným, údajně nesprávným poučením a skutečností, že stěžovatelé své podání nedoplnili v dvouměsíční lhůtě o předepsané náležitosti (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), patrna žádná souvislost, přičemž příčinu toho nutno hledat na straně stěžovatelů. Je proto si třeba důvodně klást otázku, zda za této situace by měli stěžovatelé požívat ochrany, kterou zakotvuje §240 odst. 3 o. s. ř. Z výše uvedeného je zřejmé, že postup Nejvyššího soudu ČR nelze označit za svévolný a ve svém důsledku za zasahující do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005