ECLI:CZ:US:2005:3.US.24.05
sp. zn. III. ÚS 24/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 24. listopadu 2005 sp. zn. III. ÚS 24/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. M., správkyně konkursní podstaty úpadce P., a. s., v likvidaci, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57, kterým bylo rozhodnuto ve věci rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti stěžovatelky o vrácení daňového přeplatku.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. l věty druhé Listiny základních práv a svobod. Dále jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 1. 2005, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57, a to pro porušení čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 byla podle ustanovení §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně JUDr. K. M., správkyně konkursní podstaty úpadce P., a. s., v likvidaci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 27. 10. 2003 č. j. 12257/120/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava 1 ze dne 9. 9. 2002 č. j. 119511/02/388911/4729, jímž správní orgán prvního stupně (správce daně) podle ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), zamítl žádost stěžovatelky ze dne 3. 7. 2002 o vrácení přeplatku na dani z příjmů právnických osob na základě daňového přiznání za období od 26. 11. 1999 do 31. 12. 2001 ve výši 237 074 Kč a převedl tento přeplatek na úhradu daňového penále splatného před prohlášením konkursu (konkurs na majetek dlužníka P., a. s., v likvidaci, byl prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 33 K 21/99). Krajský soud v Ostravě rozhodl napadeným rozhodnutím poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 9. 2004 č. j. 2 Afs 97/2004-46 předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 4. 2004 č. j. 22 Ca 444/2003-23 zrušil a s přihlédnutím ke stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225 vyslovil ve věci pro krajský soud závazný právní názor.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě konstatoval, že postupuje-li správce daně ve vztahu k daňovému subjektu poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs podle ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků, není to v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť se nejedná o nepřípustné započtení. Daňovou pohledávkou daňového subjektu vůči státu může být jen daňový přeplatek, který převyšuje případný daňový nedoplatek. Jen takový přeplatek je vratitelný, a to bez ohledu na prohlášení konkursu. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že při výkladu vzájemného vztahu ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání přihlédl ke stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225, které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod poř. č. 215. Krajský soud uzavřel, že v posuzovaném případě správce daně byl oprávněn převést přeplatek na dani z příjmů právnických osob na základě daňového přiznání za období od 26. 11. 1999 do 31. 12. 2001 ve výši 237 074 Kč po prohlášení konkursu na majetek úpadce (usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 33 K 21/99) na úhradu daňového penále splatného před vyhlášením konkursu.
Podle ustanovení §104 odst. 3 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
S ohledem na uvedené Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka s publikovaným stanoviskem pléna Nejvyššího správního soudu, na základě kterého rozhodoval krajský soud napadeným rozhodnutím, neztotožňuje. Stěžovatelka nesouhlasí zejména se závěrem, že přeplatek na dani, který úpadci vznikl, není majetkovým nárokem a není součástí konkursní podstaty. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s tím, že tento nárok nepodléhá občanskoprávním vztahům. Podle stěžovatelky jde zejména o to, že při tomto výkladu by přeplatky na dani, které by vznikly např. před smrtí daňového subjektu - fyzické osoby, nemohly být vůbec předmětem dědického řízení, neboť by se nejednalo o majetkový nárok, který by byl občanskoprávním vztahem. Rozdíl mezi tímto příkladem fyzické osoby a úpadce přitom v posuzovaném problému není žádný. Stěžovatelka tvrdí, že přeplatek na dani musí být vykládán jako nárok daňového subjektu, který je penězi ocenitelný a který musí být součástí jeho majetkové sféry v okamžiku vzniku, resp. zjištění přeplatku. Jestliže přeplatek je penězi ocenitelné právo, pak musí být i součástí konkursní podstaty jako právo majetkové. Podle stěžovatelky není vůbec přípustné, aby bylo dovoleno jednomu z konkursních věřitelů, kterým je stát a který podle zásad konkursního řízení má stejné, resp. rovné postavení s jinými konkursními věřiteli, aby svévolně porušoval základní princip konkursního řízení a uspokojoval si pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu na majetek úpadce jiným způsobem, než stanoví zákon konkursní. Stěžovatelka tvrdí, že tím dochází k nepřípustnému protizákonnému zvýhodňování pohledávek státu vůči pohledávkám ostatních konkursních věřitelů a zejména k popření zásady poměrného uspokojení věřitelů při konkursu.
Stěžovatelka uvádí, že na těchto principech v podstatě české konkursní právo stojí, jedná se o základní principy konkursního zákona a převodem přeplatku na dani na pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu dochází ke zvýhodnění státu. Stěžovatelka vyslovuje názor, že zákon o konkursu a vyrovnání má povahu zákona speciálního ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků. Kdyby tomu tak podle stěžovatelky nebylo, daňové pohledávky by nebyly přihlašovány do konkursního řízení a finanční úřad by i po prohlášení konkursu na majetek daňového dlužníka postupoval jen podle zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka uzavírá, že napadeným rozhodnutím došlo k úplnému popření účelu a cíle konkursního řízení. K naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání je podle stěžovatelky nezbytné, aby žádní konkursní věřitelé, bez jediné výjimky, nebyli uspokojováni mimo konkurs, mimo rozvrhové usnesení, a tedy v případě pohledávek vzniklých před prohlášením konkursu bez soudního rozhodnutí. V tomto směru podle stěžovatelky nelze opomenout, že v případě rozvrhového usnesení, které dává konečný pevný základ, jaké pohledávky a v jaké výši budou uspokojeny, je opravný prostředek ze strany ostatních konkursních věřitelů přípustný. V případě rozhodnutí správce daně nemůže jeho uspokojení rozhodnutím vydaným v daňovém řízení žádný z konkursních věřitelů ovlivnit. Smyslem úpravy obsažené v ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je, že ode dne prohlášení konkursu na majetek dlužníka již žádný z věřitelů nebude uspokojován jinak než poměrně, dle zásad zákona o konkursu a vyrovnání, a žádnému z věřitelů není v tomto směru dána přednost.
III.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 405/2004, jakož i vyjádření tohoto soudu k projednávané věci. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Finančního ředitelství v Ostravě k projednávané věci.
Předsedkyně Krajského soudu v Ostravě ve svém vyjádření uvedla, že senát 22 Ca Krajského soudu v Ostravě se zcela ztotožňuje s argumentací stěžovatelky, přičemž odkázala na odůvodnění rozsudku ze dne 1. 4. 2004 č. j. 22 Ca 444/2003-23, ve kterém zaujal soud k věci obdobné stanovisko jako stěžovatelka, a dále na menšinové stanovisko soudců pléna Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu §64 zákona o správě daní a poplatků a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod poř. č. 215. Krajský soud v Ostravě sice rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 žalobu stěžovatelky zamítl, učinil tak ovšem z důvodu, že byl podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 2. 9. 2004 č. j. 2 Afs 97/2004-46.
Finanční ředitelství v Ostravě se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Stěžovatelka souhlasila s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protože Krajský soud v Ostravě a Finanční ředitelství v Ostravě se ve stanovené lhůtě nevyjádřily, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem vyjádřeným ve stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu k výkladu vztahu ustanovení §64 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání ze dne 29. 4. 2004 č. j. Sst 2/2003-225, publikovaným ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod poř. č. 215, kterým se na základě závazného právního názoru vysloveného k předmětné věci Nejvyšším správním soudem Krajský soud v Ostravě při vydávání ústavní stížností napadeného rozhodnutí řídil.
Dne 29. dubna 2004 vydalo plénum Nejvyššího správního soudu pod č. j. Sst 2/2003-225 stanovisko k výkladu vztahu §64 zákona o správě daní a poplatků a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Podle tohoto stanoviska: "Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, tj. není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po vyhlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení, stanovenými daňovými předpisy."
K otázce zákazu započtení v průběhu konkursu se Ústavní soud vyslovil ve dvou svých rozhodnutích, a to v nálezu ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 76) a dále v nálezu ze dne 28. července 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 145).
V nálezu ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 Ústavní soud konstatoval, že obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání], a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, stanovený v jeho §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku, když zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu, kterým nebylo vyhověno její reklamaci proti prvostupňovému rozhodnutí téhož úřadu, jímž finanční úřad převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty daňového subjektu na úhradu nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků vykázaného u správce daně. Obecný soud tak neodůvodněně zvýhodnil jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušil čl. 11 odst. l větu druhou Listiny, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
V uvedeném nálezu poukázal Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001 a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002 č. j. 29 Cdo 95/2000-95.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001 se uvádí, že počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést započtení na majetek patřící do konkursní podstaty [ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání] a není přitom rozhodné, že započítávané pohledávky by se střetly již v době před prohlášením konkursu. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení uvedl, že: "Vznikne-li tedy úpadci nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nesmí být za trvání konkursu použit k úhradě jiných daňových nedoplatků, i když by to jinak (mimo konkurs) bylo možné (postupem podle §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a §64 zákona o správě daní a poplatků)." Jedná se o daňové nedoplatky úpadce, které správce daně přihlásil nebo byl povinen přihlásit do konkursu. Postup podle §64 zákona o správě daní a poplatků by byl za trvání konkursu nepřípustným započtením.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2002 č. j. 29 Cdo 95/2000-95 Nejvyšší soud konstatoval, že zákon o konkursu a vyrovnání má ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků povahu zákona speciálního, ve vztahu k plnění těch funkcí zákona o správě daní a poplatků, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. To lze dokumentovat tím, že daňové pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je nelze uspokojit jinak než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Skutečnost, že se daňové řízení nepřerušuje, má pro věřitele (stát, reprezentovaný správcem daně) jediný význam - v době od přihlášení pohledávky do konkursu do jejího přezkumu může zajistit výhodnější pozici pro případ popření pohledávky v konkursu. Cílem konkursu je, podle §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Má-li být naplněn účel konkursu a vyrovnání, nemůže po prohlášení dojít k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jiným způsobem než prostřednictvím konkursu (nestanoví-li zákon jinak).
V nálezu ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 Ústavní soud dále konstatoval, že krajský soud vytvořil svým rozhodnutím pro futuro nerovné postavení účastníků v konkursním řízení a potvrdil privilegované postavení správce daně ve vztahu k ostatním věřitelům v tomto řízení. Potvrzením zvýhodněného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází k odčerpávání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor všech ostatních věřitelů. Tím je omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů a také možnost správce konkursní podstaty získat odměnu z konkursní podstaty. Správce daně je tak neodůvodněně zvýhodňován ve svém postavení věřitele sui generis ve vztahu k ostatním věřitelům. Došlo tedy i k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujících určitý veřejný zájem), takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné. V českém právním řádu žádné ustanovení takové povahy nalézt nelze. Za takové ustanovení nelze považovat, finančním úřadem zmiňované, ustanovení §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje. Obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro něj platí omezení stanovená zákonem o konkursu a vyrovnání, včetně zákazu započtení. Postup podle §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, tj. použití přeplatku daně na úhradu případného nedoplatku u jiné daně, je fakticky započtením, protože se jím dosahuje stejného účinku jako u klasického započtení (srov. §580 a násl. občanského zákoníku).
Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu vyslovil nesouhlas s rozlišováním mezi vratitelným a nevratitelným přeplatkem, jak činí krajský soud. Součástí konkursní podstaty by se tak staly pouze "vratitelné" pohledávky stanovené až po odečtení pohledávky věřitele vůči úpadci. Tato konstrukce jde proti smyslu kogentního zákazu jakéhokoli započtení podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Pro výklad toho, co je vratitelným přeplatkem, se po prohlášení konkursu nepoužije izolovaně již pouze ustanovení §62 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků, ale také ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, tedy již výše zmíněný bezvýjimečný zákaz započtení. Jednostranné započítávání, prováděné finančním úřadem, by v konečném důsledku vedlo k odčerpávání prostředků z konkursní podstaty a zákon o konkursu a vyrovnání by tím ztrácel svůj smysl.
Ústavní soud poukázal na to, že ustanovení §31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání připouští uspokojení pohledávek za podstatou kdykoli v průběhu konkursního řízení za splnění dvou podmínek: 1) musí se jednat o pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu; 2) o tomto uspokojení (nakládání s majetkem podstaty) nemůže jednostranně rozhodovat věřitel (v posouzeném případě finanční úřad - správce daně), ale toto rozhodnutí je oprávněn učinit pouze správce konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání].
V nálezu ze dne 28. července 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 Ústavní soud, vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
V tomto nálezu Ústavní soud podotkl, že ve shodě s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zastává názor, že nárok na vrácení přeplatku daně, a to i nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty - o který v posuzované věci také jde - považuje za pohledávku úpadce za jeho dlužníkem, tj. státem reprezentovaným správcem daně. Přitom, a to opět ve shodě s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje takové pohledávky úpadce za součást majetku jeho konkursní podstaty a nesdílí tedy závěry Stanoviska pléna Nejvyššího správního soudu publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2004 pod poř. č. 215 ani v té jeho části, v níž s odkazem na povahu nároku daňového subjektu na vrácení přeplatku na dani nepřipouští možnost jeho zařazení do konkursní podstaty. S ohledem na čl. 11 odst. 1 Listiny stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv různých vlastníků tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy, byť se jednalo o stát, byla poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.
Zatímco výklad zastávaný odlišným stanoviskem některých soudců Nejvyššího správního soudu k citovanému stanovisku pléna Nejvyššího správního soudu vede k naplnění účelu zákona o konkursu a vyrovnání a respektuje jeden z jeho hlavních cílů, jímž je ochrana práv věřitelů dlužníka, jenž se ocitne v úpadku, a přitom stát zde reprezentovaný správcem daně nijak neznevýhodňuje, naopak při výkladu zastávaném napadenými rozhodnutími a plénem Nejvyššího správního soudu je sice cílů zamýšlených předpisy daňovými v plné míře dosahováno, avšak za cenu omezení vlastnických práv ostatních věřitelů.
Ústavní soud tak za uvedeného stavu dospěl v nálezu ze dne 28. července 2005 sp. zn. III. ÚS 648/04 k názoru, že interpretací podanou napadenými rozhodnutími není zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavkem obecného zájmu na řádném placení daní a imperativem ochrany základních práv jednotlivce (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Vycházeje ze zásady priority ústavně konformní interpretace jednoduchého práva, dospěl tudíž Ústavní soud k závěru, dle něhož ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
V.
Ústavní soud konstatuje, že rovněž v nyní projednávané věci obecné soudy - Krajský soud v Ostravě, resp. Nejvyšší správní soud, který v souzené věci vyslovil pro krajský soud závazný právní názor, postupovaly v rozporu s kogentní normou [ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání] a nerespektovaly tak cíl tohoto zákona stanovený v jeho ustanovení §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Obecné soudy tak neodůvodněně zvýhodnily jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušily čl. 4 odst. 4 Listiny, který upravuje, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, jakož i čl. 11 odst. l větu druhou Listiny, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Svou interpretací obecného práva obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Obecné soudy tak svým rozhodnutím vytvořily nerovné postavení účastníků v konkursním řízení, neboť potvrdily privilegované postavení správce daně ve vztahu k ostatním věřitelům v tomto řízení. Potvrzením zvýhodněného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází k odčerpávání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor všech ostatních věřitelů. Tím je omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů a také možnost správce konkursní podstaty získat odměnu z konkursní podstaty. Správce daně je tak neodůvodněně zvýhodňován ve svém postavení věřitele sui generis ve vztahu k ostatním věřitelům. Napadeným rozhodnutím tedy došlo rovněž k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. l věty druhé Listiny. Dále jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2004 č. j. 22 Ca 405/2004-57 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.